ECLI:CZ:US:2006:1.US.196.04
sp. zn. I. ÚS 196/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I.P., zastoupeného advokátem JUDr. Bc. M.K., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, kterým bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, kterým byla potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, osobně podanou na Ústavní soud dne 2. 4. 2004, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přijatých dne 5. 2. 2004 během schůze věřitelů v rámci konkurzního řízení úpadce V.K., vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 24 K 34/2001. K vlastnímu průběhu konkurzního řízení před vydáním uvedených rozhodnutí stěžovatel uvedl, že schůze konkurzních věřitelů byla svolána usnesením krajského soudu dne 18. 12. 2003, čj. 24 K 34/2001 - 77, podle §10 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Předmětem jednání schůze byl návrh věřitelky Ing. M.H., správkyně konkurzní podstaty U. "v likvidaci", na odvolání některých členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. Schůze konkurzních věřitelů se dne 5. 2. 2004 uskutečnila, ale předmět jejího jednání neodpovídal předmětu jednání vymezeném v usnesení, jímž byla schůze svolána. Přestože z usnesení vyplývalo, že jediným bodem programu měl být návrh věřitele na odvolání v žádosti vyjmenovaných členů věřitelského výboru, schůze konkurzních věřitelů hlasovala nakonec o odvolání celého věřitelského výboru, a poté proběhla volba nových členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.
Za tohoto stavu stěžovatel podal, proti pravomocným usnesením krajského soudu vydaným v průběhu schůze věřitelů dne 5. února 2004, ústavní stížnost, v níž namítal porušení principu legality a porušení práva na spravedlivý proces, tedy porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že v daném případě nebyla při schůzi konkurzních věřitelů dodržena zákonná ustanovení ZKV. Soud nepostupoval v souladu s ustanovením §10 ZKV. Podle stěžovatele může schůze věřitelů jednat pouze o bodech, které byly, jako předmět jednání, oznámeny předem. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/01, týkající se vztahu práva na spravedlivý proces a požadavku na rychlé a efektivní řízení, z něhož plyne, že nelze upřednostňovat požadavek na rozhodování v přiměřené lhůtě před právem na spravedlivý proces a je třeba dodržovat zákonem stanovený postup tak, aby spravedlivý proces byl zachován. Tím, že soud svévolně rozšířil oznámený předmět jednání, upřel, dle názoru stěžovatele, jeho práva konkurzního věřitele.
Krajský soud, k výzvě Ústavního soudu podal, jako účastník řízení, podrobné vyjádření. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž při posuzování případného porušení procesních předpisů v neprospěch stěžovatele není významné formální pojetí, nýbrž obsahové okolnosti. Takový závěr platí, podle krajského soudu, i pro ústavní stížností napadená usnesení. I pokud by byla shledána důvodnou námitka, že soud neměl prostor jednat a rozhodovat na označené schůzi o odvolání celého věřitelského výboru, ale pouze o těch členech, kteří byli označeni v návrhu, pak pouhým srovnáním složení věřitelského výboru před a po schůzi lze dovodit, že z obsahového hlediska stěžovatel žádnou procesní újmu neutrpěl, neboť složení věřitelského výboru se změnilo právě a jen co do osob, jejichž odvolání a nahrazení novými bylo navrženo. Navíc možnost jednat na schůzi o odvolání celého věřitelského výboru a všech jeho náhradníků byla dána vymezením oznámeného předmětu jednání. V tomto směru nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v podrobné replice k vyjádření krajského soudu polemizoval s jeho závěry. Tvrdil, že krajský soud nezvolil postup podle §11 odst. 4 ZKV, svolal schůzi věřitelů a bylo tedy na věřitelích, a nikoliv na soudu, aby jednali o odvolání a jmenování členů věřitelského výboru. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle kterého stanovený předmět jednání svolané schůze konkurzních věřitelů dovoloval přistoupit i k volbě členů věřitelského výboru a jejich náhradníků, s poukazem na to, že nemohl mít pochyb o tom, že předmětem jednání bude i doplňující volba. Pokud by tedy doplňující volba byla automatická, jak tvrdí krajský soud, není srozumitelné, proč ji krajský soud nesdělil v ohlášeném programu. Pokud ustanovení §10 odst. 1 ZKV stanoví, že schůze konkurzních věřitelů musí být vhodným způsobem oznámena s uvedením dne a předmětu jednání, určuje toto ustanovení zcela jednoznačně způsob a meze uplatňování státní moci. Výklad tohoto ustanovení krajským soudem a jeho následný postup nebyl, podle stěžovatele, ústavně konformní. Procesní předpisy nebyly porušeny jen formálně, ale stěžovateli vznikla vážná procesní újma na jeho právech, protože mu bylo znemožněno ucházet se o funkci člena věřitelského výboru.
Dne 5. 6. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplňující vyjádření krajského soudu, ve kterém poukázal na to, že Ústavní soud se k předmětu ústavní stížnosti již vyjádřil usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 21/04 (správně II. ÚS 201/04). Uvedené usnesení Ústavního soudu se týká stejných rozhodnutí krajského soudu vydaných v témže konkurzním řízení a případy se liší jen v osobě stěžovatele. Krajský soud "pokládá za vyloučené, aby jedno a totéž rozhodnutí bylo z ústavního hlediska přezkoumáno dvakrát (byť jde o odlišné stěžovatele) a pokud to možné je, aby jeden stěžovatel s týmiž argumenty uspěl a druhý nikoli". Krajský soud dále uvedl, že "odmítnutí ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. 21/04 (správně II. ÚS 201/04) tedy nutně musí vést i k odmítnutí ústavní stížnosti v této věci".
Ústavní soud konstatuje, že skutečně již rozhodoval o ústavní stížnosti jiného věřitele, úpadce V.K. proti usnesením krajského soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, a tuto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 201/04, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 201/04. Od názoru vysloveného v tomto usnesení nemá Ústavní soud důvod se odchylovat.
Poté co Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou a způsobilou dalšího projednávání, zabýval se její opodstatněností. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hlediska ústavnosti a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Pokud u usnesení o odvolání věřitelského výboru stěžovatel namítal, že soud jednal o bodech, které nebyly oznámeny jako předmět jednání, Ústavní soud jeho argumentaci nesdílí. Byť nelze přehlédnout, že oznámený program schůze se neshodoval s nakonec projednávanými body (konkrétně s odvoláním celého věřitelského výboru a jeho náhradníků, ačkoliv bylo požadováno odvolání pouze některých jeho členů a náhradníků) a v tomto směru lze spatřovat určité procesní pochybení, není toto pochybení natolik významné, aby dosáhlo ústavněprávní roviny, protože úkolem Ústavního soudu není posuzování každého jednotlivého porušení podústavního práva, ale zabývá se pouze takovým porušením práva, jehož intenzita zároveň zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba totiž zdůraznit tu okolnost, že i když byl odvolán věřitelský výbor jako celek, a nikoliv pouze někteří jeho členové a náhradníci, fakticky byli odvoláni a posléze nahrazeni pouze ti jeho členové, jejichž odvolání bylo požadováno v návrhu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že není podstatné formální naplnění znění zákona, ale je nutno vycházet především z obsahových souvislostí. Ustanovení §11 odst. 4 ZKV navíc umožňuje soudu, aby i bez návrhu odvolal věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Z toho vyplývá, že soud může rozhodnout o odvolání věřitelského výboru či jeho členů sám, aniž by musel svolávat schůzi věřitelů. Ve vztahu ke stěžovateli nemá jeho ústavní stížnost v této části žádné opodstatnění a nelze tedy hovořit o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Námitky stěžovatele směřující proti usnesení, jímž byla potvrzena volba nového věřitelského výboru a jeho náhradníků, nepovažuje Ústavní soud rovněž za opodstatněné. I když spadá primárně do působnosti schůze věřitelů, zvolit členy a náhradníky věřitelského výboru může i soud, pokud již byl jednou věřitelský výbor zvolen a potvrzen, a zasahovat do jeho složení, tedy i jmenovat a odvolávat jeho nové členy. Výše citovaný §11 odst. 4 ZKV totiž umožňuje soudu, aby nařídil doplňující volbu, nebo může sám jmenovat nový věřitelský výbor nebo jeho nového člena. Pokud soud přistoupil k volbě nového věřitelského výboru, resp. jeho členů a náhradníků, přestože v pozvánce k jednání nebyl tento bod programu takto uveřejněn, nedopustil se pochybení, neboť uvedeným rozhodnutím v podstatě realizoval své oprávnění, stanovené v zákoně o konkurzu a vyrovnání, i když takový způsob by měl představovat až krajní řešení a primární by měla být vůle věřitelů, vyslovená na schůzi věřitelů. V ostatním lze odkázat na argumentaci obsaženou v předchozím odstavci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele. Na základě tohoto zjištění mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu