ECLI:CZ:US:2006:1.US.200.05
sp. zn. I. ÚS 200/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I.V., zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem v Poděbradech, Táboritská 811, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 337/2004-126 ze dne 23. 11. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 26/2003-107 ze dne 21. 5. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 337/2004-126 ze dne 23. 11. 2004, jímž byl ve výroku o zamítnutí žaloby za období od 18. 3. do 31. 10. 2003 potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 26/2003-107 ze dne 21. 5. 2004 a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení výživného v období od 1. 11. do 30. 11. 2003, byl změněn označený rozsudek soudu I. stupně tak, že se v tomto rozsahu řízení zastavuje; rozsudkem odvolacího soudu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka současně podala návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále navrhla zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v podstatě v následujících skutečnostech:
Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky o výživné manželky za období od 18. 3. do 31. 10. 2003 a zamítl i žalobu o výživné za období od 1. 11. do 30. 11. 2003, což v tomto výroku odvolací soud změnil a řízení zastavil, neboť žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Odvolací soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, leč uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se prý náležitě do hloubky nezabýval přezkumem rozsudku soudu I. stupně a soudy obou stupňů dostatečně neposoudily skutkový stav věci a nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, kterou zaměnily za libovůli ve výběru a provádění důkazů; dostaly se dokonce do konfliktu s hmotným právem, které stanoví, co je nutno zahrnout do rozhodování o výživném manželky. Obecné soudy nezohlednily majetkové poměry účastníka a nepřihlédly k tomu, že žalovaný manžel prodal svůj družstevní byt, což odvolací soud nepovažoval za právně významné. Ústavní stížnost doplnila stěžovatelka řadou skutkových tvrzení, která se týkají situace obou účastníků řízení. Navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Stěžovatelka dále navrhla zrušení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., které stanoví, že (roz. dovolání ... není přípustné) "ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení." Podle jejího názoru se i ve vztazích upravovaných zákonem o rodině, zejména v otázka výživného, může objevovat řada otázek zásadního právního významu.
Oba obecné soudy ve stručném vyjádření odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 38 C 26/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala proti žalovanému manželovi uložení povinnosti platit jí výživné manželky ve výši 12.000,- Kč měsíčně a současně podala návrh na vydání předběžného opatření o placení výživného ve stejné výši. Návrh na vydání předběžného opatření byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 26/2003-5 ze dne 19. 3. 2003 zamítnut a k odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č.j. 58 Co 260/03-14 ze dne 13. 6. 2003.
Stěžovatelka podala další návrh na předběžné opatření, jímž by bylo uloženo žalovanému přispívat na její výživu částkou 3.500,- Kč měsíčně do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Tento návrh byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 26/2003-30 ze dne 7. 8. 2003. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 58 Co 572/2003-44 ze dne 20. 11. 2003 bylo uvedené usnesení potvrzeno.
K námitce žalovaného o místní nepříslušnosti soudu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením č.j. 28 C 26/2003-34 ze dne 15. 8. 2003 tak, že je místně nepříslušný a že věc bude po právní moci tohoto rozhodnutí postoupena Okresnímu soudu v Nymburce. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č.j. 58 Co 573/2003-46 ze dne 20. 11. 2003 zrušil usnesení soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalovaný nepředložil žádné důkazy, které by prokázaly, že jeho trvalým bydlištěm je jiné místo než adresa družstevního bytu v Praze.
Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem č.j. 38 C 26/2003-107 ze dne 21. 5. 2004 žalobu na určení výživného manželky za dobu od 18. 3. 2003 do 30. 11. 2003 ve výši 12.000,- Kč měsíčně zamítl a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění podrobně rozebral provedené důkazy a zhodnotil je. Na základě zhodnocení důkazů pak dospěl k závěru, že není ve schopnostech a možnostech žalovaného, aby stěžovatelce přispíval na její výživu. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak žalovaný, a to do výroku, jímž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, tak i stěžovatelka do výroku, jímž byla její žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 55 Co 337/2004-126 ze dne 23. 11. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž prvý soud zamítl žalobu za období od 1. 11. 2003 do 30. 11. 2003 tak, že řízení zastavil; jinak ve výroku o zamítnutí žaloby o výživné za období od 18. 3. 2003 do 31. 10. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně v posuzované věci rozhodoval na základě dostatečně zjištěného - a v napadeném rozsudku blíže popsaného - skutkového stavu, z něhož proto odvolací soud rovněž vycházel. Jako správné posoudil i právní závěry soudu I. stupně a zabýval se dále odvolacími námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, přijatými obecnými soudy. Její námitky směřují jak proti hodnocení důkazů - to především - tak i proti právním závěrům, které obecné soudy aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že proces dokazování a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, kterou realizují samostatně bez zasahování z vnějšku, za předpokladu, že postupují v hranicích vymezených obecnými zásadami civilního procesu, zejména pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud podle ustanovení §132 o.s.ř. hodnotí obecné soudy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně rozeberou, o které důkazy své závěry opřely a které důkazy pro jejich rozhodnutí nesloužily a z jakého důvodu, nelze usuzovat, že postupem obecných soudů v procesu dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Současně také ze zásady volného hodnocení důkazů nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny provést všechny důkazy, které účastníci navrhují. Jestliže obecné soudy dospějí k závěru, že některé důkazy neprovedou, musí se s tím vypořádat v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že do procesu dokazování může zasáhnout tehdy, jestliže hranice uvedené výše byly postupem obecných soudů překročeny nebo zásady, upravující hodnocení důkazů, nebyly nedodrženy, popřípadě, pokud by existoval extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, či jestliže by bylo možné dovozovat libovůli obecných soudů při výběru důkazů, které pro své rozhodnutí využijí.
Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo, leč porušení výše uvedených pravidel neshledal. Obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jejich hodnocení je vnitřně konzistentní. Vypořádaly se se všemi provedenými důkazy a také řádně odůvodnily, proč některé stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly, takže jim libovůli v procesu dokazování nelze vytýkat. Současně Ústavní soud - jak již uvedl -neshledal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, které představovaly - z hlediska ústavněprávního - pouze aplikaci běžného práva, a to způsobem ústavně konformním. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatelka navrhovala rovněž odložení vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se dále touto otázkou nezabýval.
K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu