ECLI:CZ:US:2006:1.US.201.06
sp. zn. I. ÚS 201/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. O. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Prokešem, advokátem, se sídlem Moskevská 1895/5, 405 02 Děčín 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2006, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130 (dále jen "usnesení"). Tímto usnesením bylo odmítnuto jím podané dovolání s tím, že není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání (§237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. Občanského soudního řádu [dále jen "OSŘ"]).
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel se občanskoprávní cestou domáhal určení, že pochybeními v řízení trestním bylo porušeno jeho "právo na obhajobu a ochranu osobnosti".
Stěžovatel ústavní stížnost odůvodňuje v prvé řadě poukazem na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení. Ten spatřuje v nedoručení sdělení obvinění obhájci, v neprovedení řádného seznámení s předmětem a obsahem obvinění a v neprovedení navržených důkazů. Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu a jeho obhájci bylo znemožněno "podání stížnosti". Má za to, že nebylo postupováno v souladu s §2 odst. 5 a §160 odst. 21 a odst. 72 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Uvedenými pochybeními bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu osobnosti zakotvené v §11 zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dále považuje za nepřijatelné odůvodnění usnesení pokud jde o to, zda se jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V této souvislosti poukazuje na právo občana na ochranu proti nezákonnému zásahu orgánu veřejné moci.
Stěžovatel také zmiňuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 89/2005-76, ve kterém je, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1526/2004 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01, ve věcech žalob na ochranu osobnosti akceptována pravomoc soudu v občanskoprávním řízení za situace, kdy je neoprávněný zásah spatřován v postupu orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel má za to, že byly hrubým způsobem porušeny ústavní principy a navrhl, aby Ústavní soud usnesení zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí zejména s postupem orgánů činných v trestním řízení, proti kterému podal občanskoprávní žalobu, jíž se zabývaly soudy prvého a druhého stupně. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že tyto nedostatky nenapravil. Rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně ústavní stížností nenapadá.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud shledá dovolání nepřípustným, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení. Nemůže přezkoumávat úvahu obecného soudu o tom, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Dle názoru Ústavního soudu nelze z tohoto hlediska v projednávané věci Nejvyššímu soudu nic vytknout.
Za situace, kdy o stěžovatelově věci meritorně shodně rozhodly dva stupně obecných soudů, jejichž rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, a dovolací soud se zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu