ECLI:CZ:US:2006:1.US.209.06
sp. zn. I. ÚS 209/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. C., zastoupeného Mgr. Alicí Valenzovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Havlíčkova 218, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2491/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2491/2005, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, jenž v řízení před obecnými soudy ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vystupoval jako žalobce proti žalovaným J. K., M. K., L. K., A. K. a M. K. (označeným jako žalovaní 1 až 5).
Jako soud prvního stupně rozhodl ve věci Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č.j. 20 C 189/99-451. Výrokem pod bodem I. v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem 1/2 přístavby garáže, která stojí na parcele č. 9817/2 zapsané na LV č. 2365 vedeném u KÚ Plzeň - město. Výroky pod body II., III. a IV. rozhodl, že se podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 1522 postavenému na parcele č. 9817/1-zastavěné ploše a nádvoří a souvisejícím parcelám, vše v k.ú. Plzeň, zrušuje a že se předmětné nemovitosti přikazují do spoluvlastnictví žalovaných v podílech 3/15 dohromady pro žalované 1) a 2), dále 4/15 pro každého z žalovaných 3), 4) a 5) a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci vypořádací podíl 155.000,- Kč a žalovaní 3), 4) a 5) každý z nich vypořádací podíl 306.668,-Kč. Dále soud rozhodl výroky pod body V., VI. a VII. o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soudu odvolací uvedený rozsudek rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 13 Co 671/2004, potvrdil a dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo následně, jak je již shora uvedeno, Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto. V daném případě byl - podle něho - vysloven závazný právní názor odvolacího soudu (z předchozího řízení, ve kterém odvolací soud zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně), podle něhož měl soud prvního stupně doplnit dokazování znaleckým posudkem a tak zjistit, zda je reálné rozdělení nemovitostí možné; poté měl soud řádně aplikovat a vyložit ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně sice dokazování doplnil, na jeho výsledek však - podle názoru stěžovatele - nesprávně aplikoval ust. §142 obč. zák. Došlo-li totiž k takové změně rozhodnutí, že soud I. stupně na základě shodného, byť doplněného skutkového stavu věci, své prvotní rozhodnutí změní tak, že namísto zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do vlastnictví jedinému ze spoluvlastníků, jednoho ze spoluvlastníků vyčlení a u ostatních podílové spoluvlastnictví rozšíří, jedná se podle právního názoru stěžovatele o odchylné rozhodnutí od závazného pokynu odvolacího soudu. Závazný právní názor odvolacího soudu byl prý založen na tom, že soud I. stupně nesprávně aplikoval ust. §142 odst. 1 obč. zákoníku, neboť bez dalšího rozhodoval pouze o jednom ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, aniž by se vypořádal s celým ustanovením §142 obč. zákoníku, tj. s taxativním výčtem po sobě jdoucích způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud soud I. stupně závazný právní názor odvolacího soudu splnil, tj. vypořádal se s tím, že nelze předmětné nemovitosti reálně rozdělit, ale že je nutné je přidělit některému z podílových spoluvlastníků, pak stěžovatel nevidí důvodu, proč poté soud I. stupně rozhodl o zcela jiném způsobu vypořádání, tj. o jeho vyloučení z podílového spoluvlastnictví a o přikázání věci do podílového spoluvlastnictví ostatním spoluvlastníkům; tím prý ve své podstatě nedošlo k vyřešení merita věci a to ke zrušení podílového spoluvlastnictví.
Stěžovatel je dále toho názoru, že soud je povinen při svém rozhodnutí vzít v úvahu i prevenci případných sporů, jelikož i když se jedná o rodinné příslušníky, kteří v současné době nevedou spor (pozn.: tím míní zřejmě žalované), nelze jej do budoucna (s ohledem na množství sporů vedená mezi rodinnými příslušníky v důsledku existence podílového spoluvlastnictví), vyloučit.
Stěžovatel se konečně domnívá, že se ve věci se jednalo o otázku zásadního právního významu a Nejvyšší soud tedy neměl dovolání odmítnout; tento soud podle stěžovatele ani neřešil, zda se jedná či nejedná o otázku, která je soudy řešena rozdílně a nevypořádal se s tím, zda přijatý závěr není v nesouladu s hmotným právem. Stěžovatel podáním žaloby projevil zájem na ukončení vzájemných konfliktů mezi spoluvlastníky a splnil prý i všechny podmínky vymezené hmotným právem. Dovolání proto považuje za přípustné a mělo mu být v celém rozsahu vyhověno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě zpochybňuje právní závěry obecných soudů a v zásadě řešení celého případu těmito orgány veřejné moci. V této souvislosti je nutno připomenout, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy, zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodly svévolně či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé; to však Ústavní soud v daném případě neshledal. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - je jednou ze základních povinností obecných soudů. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud rovněž obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu.
Podstata ústavní stížnosti však právě spočívá ve výše uvedeném odlišném právním názoru stěžovatele, lišícím se od závěrů obecných soudů v dané věci; podle stěžovatele mělo být jeho žalobě vyhověno. Podle názoru Ústavního soudu jsou však právní závěry ve věci učiněné výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly obecné soudy v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Zásah Ústavního soudu proto s odvoláním na shora uvedené ani není možný.
Z relevantní části odůvodnění soudu prvého stupně (Okresního soudu Plzeň - město) zejména vyplývá, že účastníci řízení před obecnými soudy byli podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti a shodovali se na tom, že jejich spoluvlastnictví bylo zapotřebí - s ohledem na vzájemné vztahy - zrušit; leč na způsobu vypořádání spoluvlastnictví nebyli schopni se dohodnout. Stěžovatel jako žalobce požadoval nemovitosti přikázat do svého výlučného vlastnictví, žalovaní pak ve vzájemné shodě požadovali je přikázat do jejich podílového spoluvlastnictví podle jejich podílů. Mezi účastníky tedy zůstalo sporným, kdo by se měl stát vlastníkem nemovitostí. Jelikož ze znaleckého posudku Ing. J. B. vyplynulo, že nemovitosti nelze dobře rozdělit, soud přistoupil k vypořádání spoluvlastnictví účastníků způsobem přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Z důvodů následně uvedených pak přikázal nemovitosti žalovaným (vedlejším účastníkům řízení před Ústavním soudem) do jejich podílového spoluvlastnictví. Podle §142 odst. 1 o.z. soud při vypořádání spoluvlastnictví přihlédne k velikosti podílů a účelnému využití věci. Spoluvlastnické podíly obou stran tohoto sporu byly shodné a činily jednu ideální polovinu. Podle soudu prvního stupně bylo nepochybné, že žalovaní jednali od počátku sporu v naprosté shodě; jde o příslušníky jedné rodiny s bezproblémovými vztahy, která má zájem v nemovitosti jak částečně podnikat, tak zejména uspokojovat společně své bytové potřeby. Jen na okraj poukázal okresní soud na tu skutečnost, že původními vlastníky celé ideální poloviny, kterou nyní vlastní všichni žalovaní, byli pouze žalovaní č. 1 a 2, kteří měli ideální polovinu nemovitosti ve společném jmění manželů a posléze části darovali svým dětem - dalším žalovaným v daném případě. Lze tedy podle soudu shrnout, že kritérium velikosti podílů nesvědčí žádné ze stran. Pokud se týká druhého zákonného kritéria, a to účelného využití věci, má soud za to, že v dané době a za daných okolností svědčilo toto kritérium žalovaným. V případě předmětné nemovitosti se jedná o starý dům, který byl zkolaudován v roce 1913. Jak vyplynulo z důkazů provedených v řízení, dům potřebuje v podstatě celkovou rekonstrukci. Přitom je nepochybné, že rekonstrukce domu znamená velké finanční náklady. Žalovaní soudu sdělili, jaký mají záměr s nemovitostí, jak ji chtějí rekonstruovat a jakým způsobem ji chtějí využít. Zejména pak doložili, že mají finanční prostředky, jak na vypořádání žalobce, tak i na financování celé rekonstrukce domu. Ostatně solventnost zejména prvého i druhého žalovaného ani žalobce (stěžovatel) v průběhu řízení nijak nezpochybňoval. Naopak u žalobce měl soud vážné pochybnosti o tom, zda je finančně schopen, po té, co by za pomoci možného úvěru či hypotéky vyplatil všechny žalované, dům zrekonstruovat tak, aby mohl sloužit minimálně svému základnímu účelu, a to řádnému a bezpečnému bydlení všech nájemníků. Soud tedy dospěl k závěru, že i z hlediska veřejného zájmu je na místě, aby dům nadále nechátral, aby byl řádně zrekonstruován a aby případně v nově vzniklých bytech našli místo i noví nájemníci.
S těmito skutkovými zjištěními a právními závěry se v zásadě zcela ztotožnil odvolací soud a Nejvyšší soud rovněž neshledal žádného důvodu, aby dovolání stěžovatele vyhověl. Nejvyšší soud řádným způsobem odůvodnil, proč bylo dovolání v daném případě podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. i podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. shledáno nepřípustným. Posoudil přitom dovolací důvody podle jejich obsahu, za prvé jako kritiku právního posouzení hlediska velikosti spoluvlastnických podílů, za druhé jako kritiku aplikace hlediska účelného využití věci, za třetí jako kritiku chybějícího právního posouzení podle §3 odst. 1 obč. zák.[ (tyto tři důvody spadají pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a za čtvrté jako výhrady, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše podrobně shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor, resp. v jeho dalších konkrétních námitkách, neshledal Ústavní soud nic - z ústavněprávního hlediska - podstatného. Závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za spravedlivé a odpovídající principům, vyplývajícím z předpisů nejvyšší právní síly; nelze je proto mj. označovat jako nesouladné s hmotným právem, resp. soudům vytýkat - jak činí stěžovatel - nesprávnou aplikaci ve věci použitých zákonných ustanovení, zejména §142 občanského zákoníku.
K argumentaci stěžovatele, protestujícímu především proti tomu, že jeho dovolání bylo odmítnuto, nutno uvést, že Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení dostatečným způsobem vyložil, proč bylo dovolání nepřípustné a proč neobstál žádný z dovolacích důvodů; v podrobnostech lze v tomto směru pro stručnost odkázat na řádné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu včetně odkazů tohoto soudu na stěžejní judikaturu (srov. str. 4-7 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2491/2005). Jen pro úplnost lze v obecné rovině uvést, že i když je možné do jisté míry připustit, že výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkající se problematiky přípustnosti, resp. důvodnosti dovolání bývá Nejvyšším soudem někdy prováděn značně restriktivně, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba též zkoumat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. To se však nestalo. V této konkrétní souzené věci je pak i samo napadené usnesení Nejvyššího soudu logické, jasné, přesvědčivé a v celém kontextu věci i z hlediska ústavněprávního plně obstojí.
Ústavní soud proto dovozuje, že ve zkoumané věci nebylo shledáno pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti dodržuje, neboť instituce ústavní stížnosti je v českém právním řádu koncipována tak, že se jedná o takový právní prostředek, který má - ve vztahu k prvním rozhodnutím v systému obecného soudnictví - povahu jen subsidiární.
Konečně je na místě dodat, že stěžovatelem naznačený možný nesoulad mezi některými judikáty obecných soudů řešícími pro daný případ stěžejní otázku rozdělení spoluvlastnictví, není Ústavní soud zásadně oprávněn zkoumat či "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad jednoduchého práva a aby si tak mimo své ústavně stanovené pravomoci v podstatě osvojoval postavení arbitra uvnitř systému soudnictví obecného.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu