ECLI:CZ:US:2006:1.US.21.05
sp. zn. I. ÚS 21/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Pikolou, advokátem, Ve Skalách 2, 164 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 899/2004, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení (stěžovatel nesprávně uvádí "rozsudku") Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 899/2004, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Tímto rozhodnutím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 2 T 33/2003, shledán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000,- Kč, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a podle §49 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu tří let. Trestný čin je spatřován, stručně řečeno, v tom, že dne 13. 10. 2002 kolem 16 hodiny řídil po předchozím požití alkoholických nápojů s obsahem 2,23 g/kg alkoholu v krvi mezi obcemi B. a B. osobní vozidlo Škoda Forman, přičemž se plně nevěnoval řízení, sjel mimo vozovku a narazil do stromu, čím své spolujezdkyni způsobil zlomeninu pravé nohy. Podané odvolání podle §256 trestního řádu zamítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 10 To 15/2004.
Dále stěžovatel uvádí, že na podané dovolání reagoval Nejvyšší soud "ve svém dopise ze dne 17. 5. 2004, č. j. 3 Tdo 536/2004 označeném jako dovolání - vrácení věci, ale obsahově jako poučení stěžovatele tak, že nebyly splněny procesní ustanovení, a to vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. V rámci tohoto dopisu na straně druhé, řádek 5 a 6, řádek 8 až 10 svým obsahem Nejvyšší soud poučil stěžovatele o tom, že dovolání musí být podáno dle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu. NS dále sdělil, že toto vymezení má pak zásadní význam pro budoucí přezkum dovolacím soudem. I přes ústní námitky advokáta stěžovateli, že by mělo být použito ustanovení k dovolání §265a odst. 1, odst. 2, písm. h) trestního řádu však namísto tohoto byl použit k podání dovolání §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy chybné ustanovení k dovolání." K tomu stěžovatel dále uvádí, že byl tímto "poučením" uveden v omyl, resp. naveden k chybnému použití ustanovení k podání dovolání, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti detailně polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a zpochybňuje řadu provedených důkazů.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud jako účastník řízení. Ten uvedl, že stěžovatel si zřejmě neujasnil rozdíl mezi přípustností dovolání (§265a trestního řádu), tj. proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek lze dovolání podat, a mezi důvody dovolání (§265b trestního řádu), tj. z jakých výslovně stanovených a taxativně vymezených důvodů lze dovolání podat. Uvedení konkrétního dovolacího důvodu či důvodů je podle §265f odst. 1 trestního řádu přitom jednou z povinných obsahových náležitostí dovolání.
Jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že správně mělo být použito ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, jde ve skutečnosti o jednu z podmínek přípustnosti dovolání, nikoliv o důvod dovolání. O tom, že dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadl rozhodnutí soudu, proti kterému bylo dovolání podle zákona přípustné, neměl v posuzovaném případě Nejvyšší soud pochybnosti, což konečně vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud má zato, že stěžovatel účelově označuje výzvu předsedovi senátu soudu prvního stupně ke zhojení vad dovolání za "dopis" určený své osobě. V žádném případě však Nejvyšší soud nepřipouští, že by stěžovatel mohl být uvedeným přípisem "uveden v omyl", neboť v něm Nejvyšší soud toliko konstatoval, že "v dovolání nejsou označeny výroky, které dovolatel napadá a není zde uveden ani příslušný odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu." Ve zbytku Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a vyjadřuje přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a jejích příloh dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což zřetelně vyplývá z již ustálené judikatury odkazující na čl. 83 Ústavy (http://www.judikatura.cz). Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z klíčové argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nepochopil vzájemný aplikační vztah mezi ustanoveními §265a odst. 1, odst. 2 trestního řádu (přípustnost dovolání) a §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu (důvody dovolání). Ve vztahu k jeho námitkám Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že Nejvyšší soud podané dovolání jako přípustné ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu posoudil, tedy postupoval přesně způsobem, kterého se nyní stěžovatel dovolává.
Zároveň je nutno stěžovatele upozornit na ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu, podle kterého je odkaz na zákonné ustanovení podle §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu jednou z obligatorních obsahových náležitostí dovolání. Povinnost uvést v dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu tudíž vyplývá přímo ze zákona a přípis Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2004, adresovaný Okresnímu soudu v Mladá Boleslavi, zcela jistě není nesprávným "poučením" stěžovateli, nýbrž, pokud se s ním stěžovatel seznámil, praktickým vodítkem pro odstranění vad dovolání.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení řádně a logicky rozvedl, proč posoudil námitky stěžovatele jako polemiku se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich skutkovými závěry a tedy proč předestřené námitky nelze podřadit pod stěžovatelem proklamovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ve vztahu k námitkám vztahujícím se výhradně k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení neporušil žádné ze stěžovatelových ústavním pořádkem zaručených práv, když dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Ve vztahu k námitkám týkajících se skutkových zjištění, které stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uplatnil, Ústavní soud shledává, že ani tyto námitky nedosahují ústavněprávní roviny. Stěžovatel v nich pouze znovu opakuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, jak jej provedly obecné soudy. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, sp. zn. 10 To 15/2004, které stěžovatel nicméně ústavní stížností ani nenapadá, je zřejmé, že se odvolací soud totožnými námitkami stěžovatele zabýval a v odůvodnění svého usnesení se s nimi dostatečně vyrovnal. Proto postačí, když Ústavní soud na předmětné usnesení Krajského soudu v Praze odkáže.
Z výše uvedených důvodů posoudil Ústavní soud předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň,
předseda senátu