ECLI:CZ:US:2006:1.US.210.05
sp. zn. I. ÚS 210/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 1. února 2006 sp. zn. I. ÚS 210/05 ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení sp. zn. 1 To 258/2005 ze dne 21. 3. 2005 se zrušuje.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená usnesení a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 byl stěžovatel podle §71 odst. 4 trestního řádu i nadále ponechán ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že ji svým usnesením ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, ve kterém je stíhán pro přípravu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 ve spojení s §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona, s odkazem na §143 trestního zákona, v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 ve spojení s §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Do vazby byl stěžovatel vzat usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. 0 Nt 3415/2004, a to z důvodu podle §67 písm. a), b) trestního řádu. V době vydání ústavní stížností napadených usnesení byl stěžovatel ve vazbě již jen z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. 3 KZv 27/2004 bylo konstatováno, že vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu již pominul.
Zvláště ve vztahu k rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 zastává stěžovatel názor, že podmínky stanovené §71 odst. 4 trestního řádu nebyly splněny a že Krajské státní zastupitelství v Ostravě své usnesení ve vztahu §71 odst. 4 trestního řádu dostatečně neodůvodnilo. Stěžovatel poukazuje na dikci uvedeného ustanovení, z níž dovozuje, že pro další ponechání obviněného ve vazbě, tedy pro jeho ponechání ve vazbě i poté, co uplynula vazební lhůta podle §71 odst. 3 trestního řádu již prodloužená, musí být oproti vazebním rozhodnutím navíc konstatováno naplnění dvou dalších podmínek, tedy podmínek jdoucích "nad rámec" důvodů, které vedly k původnímu rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby (podle §67 trestního řádu), resp. k rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě po uplynutí tříměsíční lhůty (podle §71 odst. 3 trestního řádu). Těmito "dalšími" podmínkami je, že trestní stíhání nebylo možno ani v prodloužené vazební lhůtě skončit, a to pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, a současně hrozí-li, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Zároveň stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 112) a poukazuje na nálezy další, kterými svou argumentaci podpírá. V konfrontaci s tímto právním názorem stěžovatel dovozuje, že usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 se ve svém odůvodnění s podmínkami §71 odst. 4 trestního řádu dostatečně nevypořádává, vymyká se tedy jedné ze zásad spravedlivého procesu, tedy zásadě řádného a přezkoumatelného odůvodnění. Ve vztahu k požadavku formulování závažných důvodů, pro které věc nelze skončit, stěžovatel vyjadřuje svůj údiv nad skutečností, že v odůvodnění napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě je v této souvislosti poukazováno na nutnost překladu listin ze slovenštiny do češtiny. V situaci, kdy - podle stěžovatele - všichni zúčastnění slovenskému jazyku dostatečně rozumí, není z hlediska obecné zásady zdrženlivosti možno považovat připravovaný překlad listin za důvod k ponechání ve vazbě podle §71 odst. 4 trestního řádu. Za takový dostatečný důvod však stěžovatel nepovažuje ani konstatování státního zástupce, že obviněným a jejich obhájcům má být umožněno prostudování vyšetřovacího spisu a učinění návrhů na doplnění dokazování. Stěžovatel zdůrazňuje, že seznámení se s výsledkem vyšetřování je výlučně právem obviněného, a nikoliv jeho povinností, není tedy možno z realizace či nerealizace práva na obhajobu prostudováním spisu dovozovat vazební důvody. Stěžovatel v odůvodnění napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě neshledává ani vyjádření, v čem by v této fázi řízení měla spočívat hrozba, že se stěžovatel bude skrývat ve snaze mařit další průběh trestního stíhání. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje, že v této fázi řízení již jakkoliv mařit či stěžovat trestní stíhání nemůže, opačný závěr stěžovatel považuje za spekulaci ohledně budoucího procesního vývoje ve věci. V souhrnu proti napadenému usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě namítá, že není dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vzniká jím výrazný nepoměr mezi intenzitou ohrožení zájmu, jehož zajištění má být vazbou dosaženo, a prostředky, jimiž je vůči stěžovatelovi působeno (tj. vazbou).
Zvláště ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě stěžovatel zdůrazňuje, že toto nenapravilo závadný stav, který byl vyvolán nepřezkoumatelností, tedy i nezákonností napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Za podstatnou skutečnost stěžovatel označuje to, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval o podané stížnosti v neveřejném zasedání, tedy bez přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, resp. bez předchozího slyšení stěžovatele. K podepření svého tvrzení, že tímto postupem byla porušena jeho základní práva, stěžovatel odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Protože považuje tento stav za protiústavní, navrhuje, aby Ústavní soud obě označená usnesení zrušil, jak již bylo uvedeno výše.
Stěžovatel dále Ústavnímu soudu doručil sdělení k aktuálnímu stavu věci, kde zejména uvádí, že byl dne 10. 6. 2005 propuštěn z vazby na svobodu poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2005 č. j. 36 T 3/2005-2150 bylo rozhodnuto, že je přípustné nahrazení vazby peněžitou zárukou ve výši 5 000 000 Kč, a tato peněžitá záruka byla složena na účet soudu. Stěžovatel zdůraznil, že na původním návrhu trvá, neboť rozhodnutí Ústavního soudu by pro něj i nadále mělo zcela konkrétní právní význam.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako účastníka řízení. Krajské státní zastupitelství v Ostravě po stručné rekapitulaci řízení a obsahu ústavní stížnosti uvádí, že obdobné námitky stěžovatel uplatnil již v řízení o vazbě. Dále rozvádí, z jakých důvodů byly shledány důvody k ponechání ve vazbě, a poukazuje na ustanovení trestního řádu, které rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání nevylučuje. V řízení proto nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatele. Krajské státní zastupitelství v Ostravě považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť v mezidobí byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, a to na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 č. j. 36 T 3/2005-2171.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejdříve podrobně podává okolnosti zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli, fakt, že stěžovatel byl stíhán jako uprchlý, a konkrétní skutečnosti, jež vedly soud ke vzetí stěžovatele do vazby a jeho ponechání ve vazbě. Dále Krajský soud v Ostravě zdůrazňuje, že ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu při jeho výkladu v dané věci nelze vytrhnout z kontextu celého trestního řízení a konkrétní fáze trestního řízení, v níž rozhodovalo Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Účastník řízení znovu zdůrazňuje, že důvodnost vazby byla dána pro konkrétní jednání stěžovatele, který se již trestnímu stíhání vyhýbal uprchnutím. Z uvedeného důvodu je Krajský soud v Ostravě názoru, že vazbu stěžovatele nebylo možno nahradit a ze stejného důvodu též nebylo konáno slyšení stěžovatele při přezkoumávání zákonnosti dalšího trvání vazby.
Stěžovatel dále využil možnosti repliky k vyjádřením účastníků řízení. Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že vyjádření účastníků prakticky neberou v úvahu reálnou podstatu ústavní stížnosti, kterou v ústavní stížnosti vyjádřil a jíž je dovození "zpřísněných" podmínek pro ponechání ve vazbě stanovených v §71 odst. 4 trestního řádu oproti vazebním rozhodováním předchozím. Dostatečné odůvodnění těchto "zpřísněných" podmínek stěžovatel v napadených rozhodnutích nenachází. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje význam kontradiktornosti při rozhodování ve vazebním řízení. Právo "být slyšen" - podle stěžovatele - náleží každému z obviněných, nikoliv jen tomu, u něhož příslušné orgány získají dojem, že jim "má co říci". Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že k jeho pozdějšímu propuštění a k nahrazení vazby došlo po jeho slyšení soudem. Proto dovozuje, že pokud by mu bylo umožněno osobní slyšení k důvodům vazby před vydáním napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, mohl tento soud o zbytečnosti dalšího trvání vazby přesvědčit již podstatně dříve. Stěžovatel proto uzavírá, že vyjádření účastníků na věci ničeho nemění, pročež na ústavní stížnosti v celém rozsahu trvá.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti podle příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a §75 odst. 1], Ústavní soud přistoupil k jejímu meritornímu přezkumu, kdy po pečlivém zvážení obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších vyžádaných listin ze spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 3/2005 a sp. zn. 1 To 258/2005 zjišťuje, že ústavní stížnost je z části důvodná.
II.
Úkolem Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti bylo v nyní projednávané věci zjistit, zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 a napadeným usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 či řízením, které jejich vydání předcházelo, nebylo porušeno některé ze stěžovatelových základních práv.
Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin, kdy jednak brojí proti procesnímu postupu orgánů rozhodujících ve vazebním řízení a jednak proti odůvodnění vazebních důvodů, jak je uvedené orgány ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Ústavní soud v interpretativním výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. března 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) konstatoval, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby" (bod 2. výroku). V odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Pro obecnou dostupnost předmětného nálezu postačí v ostatním na ratio decidendi jeho odůvodnění a vývody v něm obsažené odkázat.
Krajský soud v Ostravě rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce v době, která předcházela publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. Tento fakt však nemohl obecný soud zprostit povinnosti aplikovat příslušné ustanovení trestního řádu tak, aby ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele nedošly újmy. Soudce obecného soudu je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán nejen zákonem (trestním řádem), ale i přímo aplikovatelnou mezinárodní smlouvou, již zde představuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; v případě kolize těchto pramenů práva musí soudce uplatnit pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy zakotvené v čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud připomíná, že kolizi trestního řádu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod konstatoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) a jeho právní názor byl pro Krajský soud v Ostravě v době rozhodování o stěžovatelově stížnosti závazný.
Ústavní soud proto shledal porušení základního práva zaručeného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soud rozhodující o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez předchozího slyšení stěžovatele.
Na důvodnosti stěžovatelovy námitky v tomto směru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelova vazba byla v mezidobí nahrazena peněžitou zárukou na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 36 T 3/2005 a stěžovatel byl propuštěn na svobodu. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 se tak bezpochyby i nadále projevuje v právní sféře stěžovatele.
Ve vztahu k usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 Ústavní soud dodává ve shodě se svojí dřívější judikaturou (např. nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004), že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní stížnost je tedy nutno považovat za neopodstatněnou v té části, ve které brojí proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 3 KZv 27/2004 o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele spočívající primárně v procesním pochybení obecného soudu, nezabýval se tím, zda orgány činné v trestním řízení ústavně konformně hodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy vlastním hodnocením skutečností, které k tomuto závěru vedly. Takové ochrany ze strany Ústavního soudu, bude-li jí třeba, se stěžovatel může domáhat až poté, co o jeho stížnostních námitkách bude znovu rozhodnuto obecným soudem.
Ústavní soud upustil v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání, neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti propuštěn z vazby a jeho osobní svoboda tak již nebyla fakticky omezena, neshledal Ústavní soudu důvod k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů zčásti vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 1 To 258/2005 zrušil, když ve zbytku ústavní stížnost zamítl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.