ECLI:CZ:US:2006:1.US.211.04
sp. zn. I. ÚS 211/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J.Š., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 440/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 6 T 59/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 440/2003, a rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 6 T 59/2003.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 6 T 59/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 trestního zákona formou návodu dle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době počátkem měsíce ledna 2003 navedl V.K., aby v areálu firmy V. odcizil ze zde zaparkovaných vozidel značky Renault autorádia, přičemž V.K. společně s M.K. vnikli do areálu firmy, kde u sedmi vozidel značky Renault rozbili skleněnou výplň u dveří a odcizili autorádia různých značek v celkové hodnotě 54.000,- Kč a poškozením vozidel způsobili škodu ve výši 89.944,- Kč ke škodě společnost V., a stěžovatel odcizená autorádia od V.K. převzal a zaplatil mu za ně 5.000,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 440/2003, odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že jej okresní soud odsoudil prakticky na základě jediné skutečnosti, a to výpovědi svědka V.K., který jej poznal při prováděné rekognici podle fotografií a poté tuto skutečnost uvedl při výslechu jako svědek. Pokud jde o identifikaci jeho osoby svědkem K., je sice - podle stěžovatele - pravda, že této rekognici byl přítomen soudce, leč stěžovatel byl v tuto dobu fyzicky přítomen u policejního orgánu, který věc zpracovával; bylo však možno provést i rekognici in natura a stačilo pouze zajistit přítomnost ostatních osob, mezi nimiž by mohl být poznáván. Ve výpovědi svědků V.K. a M.K. jsou podle stěžovatele nikoliv zanedbatelné rozpory; např. V.K. uvádí, že oproti původní dohodě, kdy měl předat stěžovateli dvě tři rádia za tip, mu předal všechna za 5.000,- Kč, leč M.K. tvrdí, že mu V.K. sdělil, že mu skutečně předal jen dvě radia. Mimoto stěžovatel upozornil na výpověď své manželky v tom směru, že žádná rádia doma nikdy neměl a že manželka ani neví o tom, že by s nimi obchodoval. Dále stěžovatel poukázal na "absolutní nelogičnost, která by provázela jeho jednání", neboť je u svého zaměstnavatele spokojen, je zde velmi dobře hodnocen a v průměru dosahuje čistého měsíčního výdělku kolem 15.000,- Kč, takže by prý bylo zcela iluzorní, aby kvůli několika rádiím (které je možno zakoupit velice levně v bazarech a zastavárnách v libovolném množství) riskoval existenci a aby se navíc spojoval s osobou opakovaně trestanou, jakou je V.K. Pokud je tedy uvěřeno vícekrát trestané osobě, která si prý nepochybně snaží vylepšit "svou situaci v trestní odpovědnosti" tím, že jiného označí za spolupachatele (a to přes shora uvedené výhrady a za okolností, že jiné důkazy vinu nepotvrzují, pokud ji přímo nevylučují), je třeba zvažovat aplikaci zásady římského práva "jeden svědek - žádný svědek". Stěžovatel považuje celou trestní věc za vykonstruovanou V.K. a orgány policie, leč důvod mu není znám; v minulosti však prý byl prověřován policií pro údajnou trestnou činnost (nezaplacení čistírny domovních vod), ovšem neúspěšně, což - podle stěžovatele - orgány policie těžce nesly. Konkrétní pochybení, porušující rovnost účastníků řízení před soudem spočívá podle mínění stěžovatele v porušení ust. §20 odst. 1 trestního řádu, neboť jeho trestní věc - jako údajného návodce k trestnému činu krádeže - nebyla vedena ve společném řízení s trestní věcí V.K. a M.K., jako přímých pachatelů téhož trestného činu (krádeže). Stěžovatel rovněž zpochybňuje průběh dokazování, jakož i hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Stěžovatel shrnul, že v daném případě se jednalo o trestní věc, která je z hlediska důkazního typickým případem tzv. "tvrzení proti tvrzení", jestliže dvě osoby, které měly společně páchat trestnou činnost, vypovídají zcela odlišným způsobem a v podstatě jediným přímým důkazem, svědčícím proti němu, byla údajně právě výpověď spolupachatele, vypovídajícího v postavení svědka.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, které jej shledaly vinným trestným činem krádeže (formou návodu) podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 trestního zákona.
Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z tohoto hlediska také ke zkoumání souzené věci přistoupil.
Ústavní soud, poté co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem (spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 59/2003), shledal, že obecné soudy postupovaly v daném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu - jak již bylo uvedeno - nepřísluší. To by ve svých důsledcích vedlo k nerozlišení ústavního práva od práva jednoduchého a k setření rozdílu mezi Ústavním soudem a soudy obecnými.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 440/2003, je ke stěžovatelovým námitkám, které vesměs opakuje i v ústavní stížnosti, mj. uvedeno, že soud prvního stupně neměl důvodu považovat výpověď svědka V.K. za nevěrohodnou a účelovou, jak to namítá ve svém odvolání obžalovaný stěžovatel, neboť tato výpověď vyznívá naprosto přesvědčivě a je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Svědek V.K. konkrétně popsal, za jakých okolností za ním obžalovaný přišel s návrhem na provedení krádeže, a uváděl takové podrobnosti, které by neměl důvod si vymýšlet; například, že mu obžalovaný předal náčrtek zachycující rozmístění aut a autoservisu, přičemž takto vypovídal již ve své trestné věci a následně jako svědek v tomto řízení. Jeho výpověď je pak v souladu se skutečností, že stěžovatel je v předmětném autoservisu opravdu zaměstnán; pro pravdivost této výpovědi hovoří i svědecká výpověď M.K., který potvrdil, že V.K. označil objednavatele krádeže jako zaměstnance předmětného autoservisu a předem věděl, kudy se do objektu dostat, kde jsou vozidla, která šli vykrást a že objekt nebude hlídaný. V.K. tedy ještě před spácháním krádeže - za okolností, kdy nemohl mít naprosto žádný důvod si něco vymýšlet - hovořil o návodci stejným způsobem, jako později o něm vypovídal v procesním postavení obviněného i svědka. Podle odvolacího soudu není také důvod pochybovat o tom, že svědek V.K. identifikoval obžalovaného s naprostou jistotou, neboť v souvislosti s krádeží měl možnost ho dobře poznat, setkat se s ním, hovořit s ním a nic proto nezpochybňuje rekognici dle fotografií, ani následné označení obžalovaného svědkem před soudem.
Uvedené závěry obecných soudů byly učiněny na základě řádně provedeného dokazování a i Ústavnímu soudu se jeví jako logické a přiléhavé veškerým zjištěným okolnostem zkoumané věci. Z ničeho nelze usuzovat na to, že by došlo k vykonstruování celé trestní věci V.K. a orgány policie, jak se domnívá stěžovatel. K jeho dalším námitkám nutno zejména uvést, že při podrobném přezkoumávání celé věci by jistě bylo možno nalézt drobné odchylky, resp. určitá pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení či nepřesnosti v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Nehledě na skutečnost, že takový přístup, usilující v zásadě o posuzování pouhé legality či detailní správnosti postupů a závěrů orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu nepřísluší a příslušet nemůže, je pro daný případ určující, že ani taková případná zjištění by nemohla na závěrech o vině a trestu nic podstatného (tedy zejména pro stěžovatele příznivějšího) změnit. To platí např. zejména o námitce, že ve věci došlo k porušení ust. §20 odst. 1 trestního řádu, neboť nebylo vedeno společné řízení v případě jeho trestní věci jako údajného návodce trestného činu krádeže a trestní věci V.K. a M.K. jako přímých pachatelů onoho trestného činu. I když lze do jisté míry připustit, že soudy, zcela striktně vzato, podle citovaného ustanovení trestního řádu nepostupovaly (pozn.: byť požadavek společného řízení neplatí rigorozně), pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti to v této souzené věci není argument zásadní. Podle obsahu spisu a se zřetelem na provedené dokazování je totiž zřejmé, že i kdyby společné řízení v dané věci proběhlo, nemohlo by to mít podstatný vliv na zjištěné okolnosti případu a ani na jejich posouzení soudem (závěr o vině a trestu stěžovatele). Smyslem daného ustanovení trestního řádu je ostatně především hospodárnost a účelnost samotného trestního řízení, a z postupu, který se od něho odchyluje, nelze v daném případě vyvozovat natolik dalekosáhlé závěry, které by vedly ve svých důsledcích až ke zpochybnění procesu jako celku.
Obecně je totiž - byť zejména ve vztahu k této námitce - třeba zdůraznit, že ne každé případné porušení jednoduchého práva znamená automaticky (a bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv konkrétního stěžovatele. Muselo by se jednat - z povahy věci - o zásah mimořádné intenzity; ve vztahu k podstatě zkoumaného případu a k námitkám stěžovatele nutno uvést, že k takovému zásahu by došlo např. tehdy, kdyby nebyl řádně vyslechnut důvěryhodný svědek, uvádějící, že věc se udála zcela jinak, než je popsáno, nebo kdyby takové svědectví bylo účelově potlačeno. To se však v daném případě nestalo; obecné soudy naopak správně vycházely ze specifických okolností daného případu a za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům o vině a trestu stěžovatele, které obstojí i z hlediska ústavněprávního. V těchto závěrech ani v řízení, jenž jim předcházela, nelze pak spatřovat - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z nich oba obecné soudy vyvodily.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu