ECLI:CZ:US:2006:1.US.212.03
sp. zn. I. ÚS 212/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Róchus a Emenerencie, s.r.o., se sídlem 500 02 Hradec Králové, Kydlinovská 153, zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.1.2003, čj. 25 Co 421/2002-207, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29.11.2001, čj. 10 C 189/98-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 19.752,60,- Kč a částky 8.571,40,- Kč proti žalované L. V. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové ve věci samé zamítl. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že soud I. stupně nepřiznal žalované (tedy úspěšné) straně náklady řízení. Obě strany napadly rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že změnil napadený rozsudek a žalované straně náklady řízení před soudem I. stupně přiznal. Proti tomuto výroku však již stěžovatel nemůže uplatit opravný prostředek a zaplatí tak náklady řízení žalované, které nevznikly jeho vinou. Žalovaná se mohla proti nepřiznání nákladů řízení odvolat, kdežto stěžovatel tak učinit nemůže, takže prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Soud v I. stupni ve výroku II. rozhodl o částce 6.571,40 Kč. Správně prý však měl rozhodovat o částce 8.571,40,- Kč. Opravu provedl odvolací soud tak, že chybu sám v odvolacím rozhodnutí opravil tím, že uvedl "Jinak se rozsudek OS potvrzuje s tím, že výrok II. správně zní, že žaloba se zamítá v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 8.571,40,- Kč". Jedná se tedy v podstatě o měnící rozhodnutí odvolacího soudu a oprava chyby proběhla podle stěžovatele v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř.
Stěžovatel dále tvrdí, že soud I. stupně v řízení neprotokoloval stěžovatelovy otázky na svědky, na žalovanou, neprotokoloval ani jeho návrhy či námitky. V rámci řízení byl pak přerušen výslech svědka K. a pokračoval až po několika měsících, čímž rovněž došlo k porušení spravedlivého procesu.
Stěžovatel dodal, že při ústním jednání dne 2.11.2000 vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni soudu I. stupně a stížnost předsedovi okresního soudu na nevhodné chování této soudkyně. Předseda soudu se stěžovateli za nevhodné chování soudkyně omluvil, námitka podjatosti však zůstala nevyřízena. V mezidobí zemřela stěžovatelova právní zástupkyně. Dne 4.6.20001 se stěžovatel dotazoval soudkyně, v jakém stadiu je vyřízení jeho námitky podjatosti. Dne 11.6.2001 obdržel dopis, ve kterém je uvedeno, že na výzvu soudu ze dne 5.2.2001, aby doplnil námitku podjatosti, nereagoval. Stěžovatel prohlašuje, že žádnou výzvu k doplnění námitky neobdržel. Při jednání dne 14.6.2001 soud opět zaprotokoloval pouze jedinou otázku stěžovatele; stěžovatel se pak již žádného jednání před soudem I. stupně nezúčastnil.
Soudci odvolacího soudu se prý při projednávání odvolání stěžovatele nedotázali, zda vůči nim uplatňuje námitku podjatosti. Poté, kdy odvolací soud rozhodl při ústním jednání, se stěžovatel dověděl, že právní zástupce žalované je příbuzný tří soudců Krajského soudu v Hradci Králové a v senátu odvolacího soudu jsou známí a kamarádi bývalého předsedy krajského soudu, který je otcem právního zástupce žalované. Proto stěžovatel podal námitku podjatosti vůči všem soudcům odvolacího soudu. Učinil tak sice po vyhlášení rozsudku, avšak před jeho písemným vyhotovením. O této námitce podjatosti krajský soud dosud nerozhodl. Tím došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo na zákonného soudce, přičemž zákonný soudce je ten, který je nepodjatý.
Stěžovatel předložil řadu listinných důkazů při jednání, některé zaslal soudu poštou. Soud však neprovedl důkaz žádnou z těchto listin, neboť je nepřečetl a nedal účastníkům možnost se k nim vyjádřit. Soud se také nevypořádal se všemi argumenty, které v řízení zazněly. Nesprávně byla posouzena i otázka započtení pohledávky žalované. Při jednání soudu vyšlo najevo mnoho skutečností, se kterými se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal. Podle stěžovatele také odvolací soud nesprávně posoudil projev vůle týkající se postoupení pohledávky vůči stěžovateli. Uvedeným postupem mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud z moci úřední přezkoumal, zda ust. §237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř. není v rozporu s čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, respekt. s čl. 36 Listiny.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 189/98 vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Z něj zjistil, že dne 30.1.1998 podal žalobce R. N. žalobu o zaplacení částky 19.752,60,- Kč proti L. V. Později byla žaloba rozšířena o částku 8.571,40 Kč. Předmětná částka měla být dlužným nájemným a úhradou za služby spojené s užíváním bytu za dobu od července 1996 do prosince 1997. Žalovaná namítla, že zálohy za služby platila v uvedenou dobu bývalé spoluvlastnici předmětného domu pí K. Jakmile se dověděla o tom, že pan N. uzavřel smlouvy na odběr vody a odběr elektrické energie, začala zálohy na tyto služby platit jemu. Na úhradu nájemného postoupili manželé K. paní V. pohledávku vůči panu N., který jim dlužil určité částky za pojištění domu, daň z nemovitostí a přeplatek za nájemné za období 1-4/97. Tyto pohledávky pak započetla proti nájemnému.
Dne 27.1.1999 (č.l. 61) navrhl stěžovatel, aby soud připustil záměnu účastníků tak, aby namísto dosud žalujícího R. N. vstoupila do řízení firma Róchus a Emenerencie, s.r.o., které byly pohledávky, jež jsou předmětem sporu, postoupeny. Jednatelem společnosti je pan R. N.
Při jednání okresního soudu dne 2.11.2000 (č.l. 120) vznesl žalobce námitku do protokolace minulého jednání. Bylo mu vysvětleno, že námitky proti protokolaci je třeba uvádět přímo v průběhu protokolace, nikoliv až při následujících jednáních. V protokolu je uvedeno, že vzhledem k námitce podjatosti se jednání odročuje na neurčito. Byl poučen o povinnosti námitku zdůvodnit. Spis byl předložen krajskému soudu, který jej vrátil bez věcného vyřízení (č.l. 123) s tím, že námitka podjatosti nevyplývá z obsahu spisu a je tedy třeba vyzvat právní zástupkyni žalobce ke sdělení, zda žalobce námitku podjatosti vznáší, z jakých důvodů a o jaké konkrétní skutečnosti tvrzenou podjatost opírá. Dopisem ze dne 26.1.2001 byl stěžovatel vyzván, aby si, s ohledem na to, že jeho právní zástupkyně zemřela, zvolil jiného právního zástupce a doplnil, zda vznáší námitku podjatosti soudkyně a proč. Dopisem ze dne 4.6.2001 (č.l. 132) žádal stěžovatel soud o sdělení, jak byla vypořádána jeho námitka podjatosti soudkyně. Dopisem ze dne 11.6.2001 byl stěžovatel znovu vyzván k upřesnění námitky podjatosti. Následně při jednání dne 14.6.2001 (č.l. 138) zástupce stěžovatele do protokolu uvedl, že námitku podjatosti nevznáší.
Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 29.11.2001, čj. 10 C 189/98-178, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná V. byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 19.752,63,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 6.571,40 Kč a výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že podstatou sporu je otázka, zda došlo k započtení pohledávky ze strany žalované, která je vyšší než sporná částka nájemného. Žalovaná svědecky prokázala, že se žalobce o svůj majetek řádně nestaral. Soud uvěřil svědectví Ing. K., že faktickou správu domu vykonával on a jaké výdaje s tím měl. Žalobce neprokázal a ani netvrdil, že by v době, která je předmětem sporu, sdělil včas nájemcům, že se stal vlastníkem domu a jak mají nájemné platit. Neprokázal a ani netvrdil, že by platil za služby spojené s nájmem domu a že by vůbec uzavřel příslušné smlouvy o dodávkách vody, elektřiny a svozu odpadů s dodavateli služeb. Smlouvy uzavřela pí K. Žalovaná se proto právem dovolávala těchto skutečností a namítala započtení poté, co jí byly tyto pohledávky postoupeny.
Podáním ze dne 29.10.2002 (č.l. 195) navrhl stěžovatel rozšíření žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 28.324,- Kč a úroky z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 19.752,60 od 1.11.1999 do zaplacení.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 17.1.2003, čj. 25 Co 421/2002-207, výrokem I. nepřipustil stěžovatelem požadovanou změnu žaloby, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 19.475,- Kč, výrokem III. "jinak" potvrdil "rozsudek okresního soudu s tím, že výrok II. správně zní, že žaloba se zamítá v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 8.751,40,- Kč". Výrokem IV. pak stanovil povinnost žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Krajský soud odůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že souhlasí se závěrem okresního soudu, podle kterého pohledávka R. N. za žalovanou z titulu placení nájemného zanikla započtením ve smyslu §580 obč. zákoníku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi manžely K. a žalovanou jsou neplatné, protože v nich není uveden údaj o bezplatnosti či úplatnosti postoupení. Jestliže tyto smlouvy neobsahují žádný údaj o úplatnosti postoupení pohledávky, platí, že byly sjednány bezúplatně. Najisto bylo postaveno také to, že R. N. dlužil manželům K. částku pojistného za dům, částku daně z převodu nemovitostí a za opravu kotle manželů M. Pohledávka žalované už v tomto souhrnu převyšovala pohledávku žalobce na nájemném. Pokud jde o náhrady plnění spojených s užíváním bytu, nebylo je možné žalobci přisoudit, neboť nebylo prokázáno, že by je platil, popř. že alespoň uzavřel příslušné smlouvy o dodávkách elektřiny, vody a svozu odpadů. Tyto smlouvy sjednali nájemci samostatně a sami je platili. Procesní pochybení, které žalobce soudu I. stupně vytýká, z obsahu spisu nevyplývají. Povinností soudu není protokolovat doslovně obsah každého přednesu a výpovědi, ale postačuje, je-li v protokolu zachycen podstatný obsah výpovědí. V řízení se uskutečnilo celkem 8 jednání, v rámci kterých byl žalobci poskytnut prostor k uplatnění jeho práv a jeho jednatel položil řadu otázek přímo žalované i svědkovi ing. K. K posledním dvěma jednáním se jednatel žalobce nedostavil a na výzvu soudu, aby označil další důkazy, nereagoval.
Za správný však nepovažuje krajský soud názor okresního soudu, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o.s.ř., pro které nebylo možné přisoudit žalované náklady řízení. Žalovaná od počátku navrhovala zamítnutí žaloby a bylo jí nakonec vyhověno. Vzniklo jí tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud dále nepřehlédl, že se okresní soud při písemném vyhotovení výroku rozsudku dopustil zřejmé nesprávnosti, protože zamítl žalobu v části o zaplacení 6.571,40,- Kč a správně mělo být uvedeno 8.571,40,- Kč. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil ve správném znění a ve výroku o nákladech řízení jej změnil.
Podáním doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové dne 22.1.2003, vznesl stěžovatel námitku podjatosti všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové, kterým se však tento soud nezabýval; toto podání došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje nejprve proti výroku odvolacího soudu, kterým změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení před tímto soudem. V této souvislosti nelze přijmout názor stěžovatele, že mu tím byla upřena možnost se proti rozhodnutí o nákladech řízení odvolat. Výrok soudu I. stupně o nákladech řízení byl napaden odvoláním žalované a odvolací soud jej jako takový přezkoumal a změnil. Rozhodnutí bylo vydáno v odvolacím řízení, stěžovatel měl možnost se s ním seznámit, osobně se účastnil jednání odvolacího soudu a k odvolání žalované měl příležitost se vyjádřit. Odvolací soud v této věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a tedy způsobem ústavně konformním.
Ústavní stížnost dále směřovala proti postupu odvolacího soudu, který svým výrokem opravil ve výroku soudu I. stupně uvedenou částku. K této námitce Ústavní soud poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní, počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (§164 o.s.ř.). Podle tohoto ustanovení se postupuje i v odvolacím a dovolacím řízení. V posuzovaném případě se jednalo o zřejmou písařskou chybu, kterou mohl odvolací soud opravit, jak i učinil. Požadavek stěžovatele, aby byl výrok soudu I. stupně z tohoto důvodu zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k provedení opravy písařské chyby, je zjevně přepjatým formalismem. Postupem Krajského soudu v Hradci Králové tedy nebylo do stěžovatelových základních práv zasaženo.
Stěžovatel rovněž namítal nesprávnou protokolaci řízení. V tomto bodě Ústavní soud poukazuje na obsah spisu rekapitulovaný v části II., ze kterého vyplývá, že stěžovatel byl několikrát soudem poučen o způsobu protokolace jednání i o možnosti vznášet námitky proti protokolu při jednání samotném, na což reagoval vznesením námitky podjatosti soudkyně. Pozdější opravy protokolace (při dalších jednáních) jsou možné jen tehdy, jestliže účastník řízení svá tvrzení nepochybně prokáže. O námitkách je soud povinen rozhodnout; proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné (viz např. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, C. H. Beck 2003, str.135). Jiný postup by v konečném důsledku mohl vést k porušení zásady spravedlivého procesu. Ani této námitce tedy Ústavní soud nepřisvědčil.
K tvrzení stěžovatele, že se soud nevypořádal s jeho námitkou podjatosti soudkyně okresního soudu, poukazuje Ústavní soud opět na obsah spisu Okresního soudu v Hradci Králové (č.l. 138), ve kterém je zaprotokolováno stanovisko zástupce stěžovatele R. N., že námitku podjatosti nevznáší. Okresní soud se tu snažil přímým dotazem vyjasnit nepřiliš přesnou protokolaci z jednání 2. listopadu 2000, a následnou korespondenci, ze které nebylo zcela zřejmé, zda tato námitka byla vznesena, respekt. proč byla vznesena. Pokud pak jde o námitku ze dne 22.1.2003, v níž stěžovatel namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové, nelze přehlédnout, že byla vznesena až poté, co tento soud vyhlásil rozsudek. Z toho důvodu k ní již nemohl přihlédnout. Stěžovatel měl ostatně možnost z uvedeného důvodu napadnout rozsudek žalobou pro zmatečnost (§229 o.s.ř. odst. 1 písm. e), což zřejmě neučinil. Ani v tomto bodě není možné vytýkat obecnému soudu nesprávný, či protiústavní postup.
Stěžovatel konečně namítal nesprávné hodnocení některých důkazů a neprovedení jiných důkazů. Soud se prý také v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Ani z ústavní stížnosti ani z protokolů o jednání soudu však není zřejmé, které důkazy měl stěžovatel na mysli. Je pravda, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 6 uvedl bez bližšího určení, že žalobce podal soudu mnoho podání a listinných důkazů, zároveň však také prohlásil, že na výzvu soudu I. stupně, aby označil další důkazy, stěžovatel nereagoval. Ostatně, v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel namítal především nesprávné hodnocení provedených důkazů, nikoliv však jejich neprovedení. Proto ani tuto námitku Ústavní soud za relevantní nepovažuje.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že okresní soud přerušil výslech svědka K. a pokračoval v něm až s větším časovým odstupem při dalším jednání, Ústavní soud v takovém postupu protiústavnost neshledává. Svědek je povinen před soudem vypovídat pravdivě a jeho výpověď hodnotí soud v souladu s ust. §132 o.s.ř. bez ohledu na to, zda výpověď byla učiněna při jednom jednání nebo zda byla učiněna v několika částech.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, dostatečně odůvodněná a jejich právní závěry nevykazují ani extrémní rozpor s provedenými skutkovými zjištěními. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 38 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud "z moci úřední" přezkoumal ústavnost ust. §237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř. , nebylo vyhověno, neboť senát Ústavního soudu nedospěl k názoru, že by bylo toto ustanovení v rozporu s ústavním zákonem (ustanovení §78 odst. 2 citovaného zákona). I kdyby však byl stěžovatel sám podal návrh na zrušení uvedeného ustanovení - což neučinil - nemohl by mít úspěch. To proto, že takový návrh by měl povahu jen akcesorickou, takže by podle ustálené judikatury sdílel právní osudy ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň předseda senátu