ECLI:CZ:US:2006:1.US.212.06
sp. zn. I. ÚS 212/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06 ve věci ústavní stížnosti T. Ď. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 102/2004-251 ze dne 14. 5. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 208/99-226 ze dne 3. 9. 2003, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Kooperativě, a. s., o zaplacení pojistného plnění.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 102/2004-251 ze dne 14. 5. 2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 208/99-226 ze dne 3. 9. 2003 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 102/2004-251 ze dne 14. 5. 2004, jímž byl ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrzen a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 208/99-226 ze dne 3. 9. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalované Kooperativě, a. s., o zaplacení pojistného. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
U ústního jednání před soudem prvního stupně dne 13. 10. 2000 navrhl k prokázání svých tvrzení důkaz výslechem svědků J. V., B. M. a K. M. Jednání bylo za tímto účelem odročeno na neurčito, avšak v průběhu řízení byl vyslechnut pouze svědek K. M., i když na výslechu ostatních svědků stěžovatel trval. Soud prvního stupně výslech svědků neprovedl a také o těchto návrzích nerozhodl. Další zásah spatřuje stěžovatel v tom, že soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž ho poučil o tom, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti k prokázání svých tvrzení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), i když rozhodl o zamítnutí žaloby, neboť stěžovatel údajně neunesl důkazní břemeno.
Stěžovatel dodal, že v odvolání znovu navrhoval výslech mimo jiné i svědka B. M. a provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. P. Odvolací soud hodnotil tento důkaz jako nepřípustný v systému neúplné apelace s poukazem na poučení soudem prvního stupně podle §119a o. s. ř. Tento závěr odvolací soud přijal přes uvedené pochybení soudu prvního stupně a překvapivé rozhodnutí uvedeného soudu. Stěžovatel v této skutečnosti spatřuje zásadní porušení svého práva na spravedlivý proces, protože nelze založit rozhodnutí na neunesení důkazního břemene, jestliže soud nesplnil poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. V opačném případě je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky nebo postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Soud prvního stupně provedl ve věci podrobné dokazování a další důkazy by v dané situaci nebyly schopny zvrátit výsledky dokazování. Z rozsudku soudu prvního stupně prý vyplývá, že fotodokumentaci vraku automobilu pořizoval po požáru svědek R. M., který byl slyšen při jednání a z jehož výslechu soud vycházel, nikoliv B. M., jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti. Jednání obecných soudů byla veřejná a stěžovatel byl při nich zastoupen advokátem. Podle názoru odvolacího soudu není možno spatřovat porušení práv stěžovatele v tom, že obecné soudy měly na věc jiný právní názor. Navrhl proto odmítnutí jako ústavní stížnosti nepřípustné, popřípadě její zamítnutí. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve stručném vyjádření odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Přípisem ze dne 6. 9. 2006 sdělil stěžovatel, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník - Kooperativa pojišťovna, a. s., se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 31 C 208/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal proti Kooperativě, a. s., plnění z titulu pojištění osobního automobilu Audi 100 S4 Quattro. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 31 C 208/99-226 ze dne 3. 9. 2003 žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a povinnost zaplatit státu znalečné. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neprokázal, že došlo k poškození vozidla, které bylo předmětem pojistné smlouvy, a dále že bylo poškozeno způsobem, který byl účastníky dohodnut, tj. že nastala pojistná událost. Byla sice ohlášena nehoda, policie a požárníci na místě našli ohořelý vůz, v jehož vnitřku byla ohořelá, avšak čitelná tabulka s SPZ, leč vůz byl s nečitelným VIN na karoserii (které navíc označovalo neexistující karoserii), jehož poslední číslice nebylo možné rozkódovat a vrak byl sešrotován, takže nebylo možné vůz bližším zkoumáním identifikovat. Tyto skutečnosti podle názoru soudu prvního stupně nezakládají povinnost plnit z pojistné smlouvy, protože nebyla prokázána existence pojistné události. Skutečnost, že se fotodokumentací a znaleckým posudkem prokázalo, že dokumentovaný vůz je shodné značky, shodného modelu, typu, roku výroby a barvy nedokazuje, že se jedná o pojištěný vůz stěžovatele, neboť se nejedná o věc originální, nýbrž o jeden z výrobků určité série.
Ústavní soud v této souvislosti - se zřetelem na tvrzení stěžovatele - konstatuje, že podle obsahu spisu výslech svědků J. V., B. M. a R. M. navrhoval původně žalovaný (č. l. 71). Výslech svědka R. M. soud prvního stupně provedl (č. l. 92). Jednání ze dne 13. 10. 2000 bylo odročeno za účelem slyšení těchto svědků. Při jednání dne 30. 4. 2001 stěžovatel prohlásil, že trvá na výslechu svědků J. V. a B. M. (č. l. 109); tyto důkazy nebyly provedeny, ani o nich nebylo soudem rozhodnuto.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel; v odvolání navrhoval výslech svědků B. M. a R. M., svědkyně B. (č. l. 234) a dodatečně předložil znalecký posudek Ing. P. (č. l. 247), který si sám vyžádal. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 102/2004-251 ze dne 14. 5. 2004 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu; změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V odůvodnění uvedl, že navrhovaný důkaz znaleckým posudkem Ing. P. hodnotil v systému neúplné apelace jako nepřípustný, neboť účastníci byli poučeni podle §119a o. s. ř.; o dalších důkazních návrzích se nezmínil. K věci samé uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž mimo jiné poukázal na to, že v projednávané věci nebyly provedeny důkazy jím navržené - výslech svědků J. V., B. M., ačkoliv na tomto výslechu opakovaně trval (č. l. 263-264). Dále tvrdil, že dodatečně předkládaný znalecký posudek Ing. P. byl důkazem přípustným. Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Odo 1260/2004-279 ze dne 23. 1. 2006 dovolání odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval podmínkami, za nich může být podána ústavní stížnost. Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl-li mimořádný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V předmětné věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno dovoláním, jehož přípustnost byla založena na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání bylo Nejvyšším soudem shora označeným rozhodnutím odmítnuto jako nepřípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 2. 2006 (č. l. 281). Konec lhůty připadl na sobotu dne 22. 4. 2006, a proto ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu a §57 odst. 2 o. s. ř. je posledním dnem lhůty pro podání odvolání pondělí dne 24. 4. 2006. Ústavní stížnost byla osobně doručena do podatelny Ústavního soudu dne 12. 4. 2006, tedy ve lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem o Ústavním soudu.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele spočívající v tom, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů, aniž by rozhodly o tom, že tyto důkazy neprovedou a z jakého důvodu. Stěžovatel přitom namítal, že právě těmito důkazy hodlal prokázat tvrzení, která by mu byla ku prospěchu.
Ústavní soud v souladu se svou rozhodovací praxí nezasahuje do procesu dokazování a hodnocení důkazů za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v §132 o. s. ř. Obecné soudy v souladu s uvedenou zásadou provádějí důkazy, které účastníci řízení na základě zásady projednací navrhují, byť nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud dospějí k závěru, že důkazy již provedené dostačují k řádnému a úplnému posouzení věci. Podle ustálené a známé judikatury jsou však soudy povinny i o neprovedených důkazech rozhodnout a odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedly. V záporném případě zatíží řízení vadou, která - důsledně vzato - není v souladu s principy spravedlivého procesu, jimž se obecné soudy řídí.
V předmětné věci - jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu - sám žalovaný nejdříve navrhoval ve svém vyjádření k žalobě provedení důkazu výslechem svědků J. V., B. M. a R. M. Soud prvního stupně vyslechl toliko svědka R. M., další svědky nevyslechl. Stěžovatel při jednání dne 30. 4. 2001 jednoznačně prohlásil, že trvá na výslechu svědků J. V. a B. M. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně nevyplývá, že by soud rozhodl o těchto důkazních návrzích; ani napadený rozsudek okresního soudu se jimi nezabývá a postrádá jakékoli odůvodnění toho, proč soudy tyto důkazy neprovedly. Odvolací soud, i když byla při jednání uplatněna námitka, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědka B. M. (likvidátora pojišťovny, jemuž věc předal R. Mach), se touto námitkou nezabýval a nerozhodl o ní. V tomto postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího proto Ústavní soud spatřuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel právem dovolává.
Stěžovatel dále namítal, že ho obecné soudy nepoučily podle §118a o. s. ř. a že žalobu zamítly pro neunesení důkazního břemene.
Ustanovení §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Zákon předpokládá, že poučení bude protokolováno. Protokolace nesmí vzbuzovat pochybnosti, že se účastníkovi takového poučení dostalo, a přesto zůstal stran svých tvrzení nebo stran svých důkazních návrhů nečinný (blíže viz Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, I. díl, s. 432 a násl.).
V předmětné věci z protokolace ústního jednání vyplývá, že soud prvního stupně poučil účastníky řízení podle §119a o. s. ř. Z těchto protokolů však neplyne, že by byli rovněž poučeni podle §118a o. s. ř., i když žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta proto, že stěžovatel neprokázal, že nastala pojistná událost, tedy pro neunesení důkazního břemene, což potvrdil i soud odvolací. Ústavní soud i v tom spatřuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Za tohoto stavu rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.