ECLI:CZ:US:2006:1.US.217.06
sp. zn. I. ÚS 217/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, čj. 29 Co 366/2004 - 207, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 2. 2004, čj. 7 C 1671/2000 - 190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 13. 4. 2006, stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, čj. 29 Co 366/2004 - 207, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 2. 2004, čj. 7 C 1671/2000 - 190. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci AUTO FUTURE PRAHA, s. r. o., částku 968 085,-- Kč s úrokem z prodlení. Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, čj. 32 Odo 468/2005 - 236, odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem okresního soudu, byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Z označených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci AUTO FUTURE PRAHA, s. r. o., částku 968 085,-- Kč, s úrokem z prodlení. Na základě výkladu ustanovení §536 a §546 obchodního zákoníku vzal okresní soud za prokázáno, že účastníci podle citovaných ustanovení uzavřeli ústní formou smlouvu o dílo. Předmětem smlouvy byl závazek žalobce provést opravu nákladního automobilu po havárii. Z projevu vůle účastníků smlouvy je zřejmý i rozsah dohodnuté opravy, tj. odstranění následků způsobených dopravní nehodou. Cena díla nebyla stanovena pevnou částkou, neboť vzhledem k rozsahu opravy ji nebylo možno předem stanovit. Kromě toho stěžovatel projevil vůli uzavřít smlouvu i bez dohody o ceně, neboť byl přesvědčen, že ji v plné výši uhradí pojišťovna. Před započetím opravy žalobce pouze vyhotovil předběžnou kalkulaci ceny. V důsledku výskytu vad, které v době kalkulace nebyly známy, byla nakonec odhadnutá cena opravy převýšena. Účastníci smlouvy však při jejím uzavírání dali jasně najevo vůli tuto smlouvu uzavřít i bez určení přesné ceny díla. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné i z prohlášení stěžovatele, že mu na výsledné ceně nezáleží, neboť ji uhradí pojišťovna. Smlouva byla účastníky uzavřena v souladu s ustanovením §272 ObchZ a měla náležitosti stanovené ustanovením §269 odst. 1 ObchZ. Po provedení oprav žalobce stěžovateli vyúčtoval cenu díla fakturami, které mu doručil. Stěžovatel provedené dílo nereklamoval, ale cenu nezaplatil. Za daného stavu byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci cenu obvyklou, určenou ustanovením §546 ObchZ. Ze znaleckého posudku znalce Jana Urbana má soud za prokázané, že vyúčtovaná cena odpovídala těmto zákonným hlediskům.
Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že výpovědi svědků a účastníků o průběhu kontraktačního jednání účastníků vedou k jednoznačnému závěru o existenci smluvního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem. Stěžovatel, který zakázku žalobci na opravu automobilu zadal, projevil vůli smlouvu uzavřít i bez určení konečné ceny, což je logické, vzhledem k jeho přesvědčení, že škodu bude hradit pojišťovna. Smlouvu s žalobcem uzavíral stěžovatel L. M. jako podnikatel, a nikoliv leasingová společnost VERA LEASING, s. r. o., nebo Česká pojišťovna. I když se Česká pojišťovna k věci vyjadřovala, její postup v dané věci nemohl mít vliv na smluvní vztah. Z postavení obou účastníků předmětné smlouvy o dílo vyplývá, že se jedná o obchodně závazkový vztah, uzavřený podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Dohodnutý předmět plnění odpovídá smluvnímu vztahu upravenému v ustanoveních §536 a násl. ObchZ. Všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo dovodil odvolací soud z provedeného dokazování a dospěl ke stejným skutkovým zjištěním a právním závěrům jako soud okresní. Stěžovatel si musel být vědom povinnosti zaplatit cenu díla, i když ji uzavíral s vědomím, že tuto konkrétní cenu nezná. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel byl seznámen s předběžnou cenou opravy, přičemž souhlasil i s prováděním dalších oprav po zjištění skryté vady, která cenu opravy zvýšila. K posouzení vyfakturované ceny měl soud k dispozici znalecký posudek, kde byla cena, za provedenou opravu vozidla, posouzena jako obvyklá.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, čj. 32 Odo 468/2005 - 236, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné. Z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud ČR neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud vyložil, že pokud ustanovení §536 a násl. ObchZ, upravující smlouvu o dílo, nepodmiňují její platnost tím, že objednatel opravy věci musí být jejím vlastníkem nebo uživatelem, jsou skutečnosti, zda stěžovatel nabyl či nenabyl věc do vlastnictví kupní smlouvou nebo zda byl jejím nájemcem - tj. uzavřel platnou leasingovou smlouvu - pro posouzení vzniku smlouvy o dílo mezi žalobcem a stěžovatelem bez jakéhokoliv právního významu. Stejně je tomu i se stěžovatelem tvrzeným omylem při uzavření smlouvy o dílo o tom, že je nájemcem předmětného vozidla. Tyto otázky, na nichž stěžovatel staví kritiku správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou být pro právní posouzení určující a nemohou být posouzeny ani jako otázky zásadního právního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a polemika s jejich právními závěry. Jde především o nesouhlas stěžovatele se závěrem, podle kterého byla platně uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku, a tím i nesouhlas s následky, které z této skutečnosti pro stěžovatele vyplynuly. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvedl nic co by ji posouvalo do ústavně-právní roviny, pouze zopakoval to, co již uvedl v odvolání a dovolání. Tímto pojetím ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Tato úloha však Ústavnímu soudu podle čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Článek 36 odst.1 Listiny garantuje spravedlivý proces, což nelze vykládat jako nárok na úspěch ve věci.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy, které provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a po jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a rozhodly na základě ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Věcně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, v jejich postupu a rozhodnutí nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního základního práva či svobody.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu