ECLI:CZ:US:2006:1.US.218.06
sp. zn. I. ÚS 218/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Ing. K. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25.5.2005, č.j. 1 T 147/2003-206, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.11.2005, sp. zn.5 To 360/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2,4 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), čl. 2 odst. 3, 4 a čl. 90 Ústavy, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu citovaných rozhodnutí a z vyžádaného spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. §201 písm. d) trestního zákona. Trestného činu se dle soudu prvního stupně dopustil dne 8.10.2002 tím, že po požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo Ford Eskort na silnici první třídy č. 23 v Telči a před domem Štěpnická 440 narazil na chodníku do zadní části zde zaparkovaného vozidla P. T. Na firemním vozidle, které řídil, způsobil škodu ve výši 30.360,- Kč, na vozidle P. T. pak škodu ve výši 44.300,- Kč. Za to mu byl podle ust. §201 trestního zákona, za použití ust. §53 odst. 2 písm. a) trestního zákona, uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč s případným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle ust. §49 odst. 1 a ust. §50 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení motorových vozidel na dobu jednoho a půl roku.
O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud výše citovaným rozhodnutím tak, že je podle ust. §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
II. a)
Podstatu ústavní stížnosti tvoří dvojí okruh námitek. V rámci prvního okruhu stěžovatel nejprve namítá, že již na místě nehody a bezprostředně po ní při jednání s policisty, jakož i v dalším průběhu šetření dopravní nehody a během sepisování základních údajů o nehodě, jakož i při jednání s policisty během jeho vyšetření na alkohol, a později během sepisování protokolu o jeho výpovědi, žádný z orgánů Policie ČR nerespektoval, že je cizinec, který neovládá český jazyk. Se stěžovatelem bylo jednáno vždy v jiném, něž v mateřském jazyce.
Ústavní soud k tomu uvádí, že výše uvedený okruh námitek stěžovatele lze obsahově v rámci ústavně právní roviny podřadit pod rozsah čl. 37 odst. 4 Listiny, jehož porušení v závěru svého návrhu stěžovatel rovněž výslovně namítá.
Dle čl. 37 odst. 4 Listiny "Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka." Předmětné ustanovení Listiny obsahuje hypotézu a dispozici. Hypotéza uvádí, že "Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání" a dispozici pak představuje dikce "má právo na tlumočníka". Z logické struktury čl. 37 odst. 4 Listiny lze potom jednoznačně vyvodit, že pokud nejsou dány podmínky hypotézy, tj. osoba neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, nenastupuje dispozice normy, tedy právo na tlumočníka. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu (č.j. 26), v dané věci stěžovatel takový projev vůle předvídaný čl. 37 odst. 4 Listiny učinil až dne 11.4.2003 ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání ze dne 24.3.2003, sp. zn. ČTS: ORJI-94/KPV-00K-2003. Na takový projev vůle stěžovatele potom orgány činné v trestním řízení ihned správně reagovaly (č.l. 29, 30 spisu) a v dalším průběhu trestního řízení již stěžovatel tlumočníka měl k dispozici. Pokud se tedy stěžovatel dovolává porušení čl. 37 odst. 4 Listiny ve vztahu k době před jeho prohlášením, že neovládá cizí jazyk, jímž se vede jednání, je nutno takovou námitku považovat za zjevně neopodstatněnou.
K tomu Ústavní soud navíc uvádí, že v protokolu o podání prvního vysvětlení stěžovatele (č.l. 11 spisu) - učiněného ještě v den, kdy se stal předmětný skutek - který stěžovatel podepsal s tím, že mu byl protokol hlasitě diktován a podepsal jej bez nároku na změnu či doplnění, je uvedeno, že "poučení jsem porozuměl, nežádám vysvětlení ani doplnění, vypovídat budu v českém jazyce a nežádám žádného tlumočníka." Rovněž v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 14.1.2003 (č.l. 12 spisu) je uvedeno, že stěžovatel byl poučen dle ust. §2 odst. 14 trestního řádu o právu používat mateřský jazyk nebo jazyk, o kterém prohlásí, že jej ovládá; stěžovatel však svého práva na tlumočníka ani tehdy nevyužil a úřední záznam podepsal s tím, že porozuměl poučení a prohlašuje, že záznam souhlasí s obsahem jeho vysvětlení a nežádá oprav ani doplnění. Proto postup stěžovatele před prohlášením dle čl. 37 odst. 4 Listiny ze dne 11.4.2003 naopak jednoznačně ukazuje, že jeho vůle byla původně opačná, tj. že neměl zájem realizovat své ústavně zaručené právo na tlumočníka. Jen nad rámec toho Ústavní soud dodává, že v protokolu o výslechu stěžovatele jako osoby již obviněné ze dne 6.5.2003 se praví (č.l. 39 spisu), že stěžovatel o sobě prohlásil, že od roku 1992 pracuje v České republice trvale a souvisle.
Pokud pak stěžovatel namítá, že s ním byl "popsán děj tak", jak to nikdy nevypověděl, protože na vznik nehody se pro své zranění naprosto nepamatoval, nelze rovněž shledat takovou námitku za opodstatněnou; jeho vyjádření ze dne 14.1.2003 a 11.4.2003 - v nichž ještě neuvádí, že si vznik nehody a okolnosti dané věci nepamatuje a které má stěžovatel zřejmě na mysli - jsou opatřena jeho vlastním podpisem vyjadřujícím souhlas s jejich obsahem, zachyceným orgány činnými v trestním řízení. Jestliže stěžovatel dále namítá, že naopak jeho skutečná výpověď, že si naprosto nic nepamatoval, protokolována nebyla, lze - na důkaz opaku - poukázat např. na jeho vlastní písemné vyjádření, které předal při svém výslechu vyšetřujícím orgánům dne 6.5.2003, a na které odkázal; toto vyjádření tvoří součást spisu (č.l. 43-45 spisu). V něm mj. stěžovatel uvedl, že o samotné dopravní nehodě ani o tom, co jí bezprostředně předcházelo a co následovalo po ní, si nepamatuje (č.l. 43 spisu). Toto vyjádření stěžovatele potom orgány činné v trestním řízení ihned braly v úvahu (srov. např. obžalobu, kde je mj. - na č.l. 97 spisu - uvedeno, že "obviněný K. L. se k věci vyjádřil písemně, přičemž ve svém vyjádření ze dne 6.5.2003 uvedl, že o samotné dopravní nehodě nic neví, neboť si na dobu, ve které mělo k dopravní nehodě dojít, nepamatuje..." a další následující obsah spisu a rovněž obsah napadených rozhodnutí). I v tomto směru je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná. Totéž platí o jeho tvrzení, že když později doplňoval svoji výpověď a zdůrazňoval, že svoji výpověď ze dne 8.10.2002 (pro nepřesný obsah vyvolaný zřejmě jazykovou bariérou) odvolával, policisté prý do protokolu v rozporu s jeho výpovědí uvedli, že se na svoji původní výpověď odvolává. Především je nutno poukázat na nejasnost určení časového okamžiku, kdy měl stěžovatel odvolat svou původní výpověď ("později"), a na neurčité (s tím související) vymezení protokolu (stěžovatel pouze uvádí "do protokolu"), do kterého měli policisté uvést v rozporu s jeho výpovědí, že se na svoji původní výpověď odvolává; taková neurčitost námitky způsobuje potom logicky nemožnost jejího přezkoumání. Navíc, pokud jde o tuto neurčitou námitku, Ústavní soud reflektuje, že z písemného vyjádření, které stěžovatel předal při svém výslechu dne 6.5.2006, jednoznačně vyplývá, že právě v něm svá dřívější tvrzení, že si pamatuje na okolnosti vzniku nehody, odvolává; toto jeho vyjádření tvoří potom součást spisu, jak je výše uvedeno, a orgány činné v trestním řízení na něj odkazovaly, aniž by tedy jakkoli převracely jeho obsah v tom smyslu, že by stěžovatel poukázal na své vyjádření předchozí. Ani v tomto směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu.
II. b)
Druhý okruh stěžovatelových námitek je namířen do oblasti dokazování a skutkového stavu věci. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko (III. ÚS 23/93), podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, resp. skutkového stavu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními procesního předpisu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Navíc, těmito námitkami se již v předchozím řízení řádně zabývaly obecné soudy a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska jejich závěry zpochybňoval, neboť jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení.
K námitkám stěžovatele v tomto směru uvádí Ústavní soud jen následující.
Stěžovatel argumentoval zejména tím, že soudy přisvědčily postupu Policie České republiky a své závěry o vině postavily především na obsahu stěžovatelových původních výpovědí, a že nevzaly v úvahu, že o průběhu dopravní nehody nic nevěděl. K tomu Ústavní soud jen stručně poukazuje na již výše uvedené argumenty; soudy totiž braly v úvahu při svém rozhodování nikoli "původní" výpověď stěžovatele, nýbrž naopak vyjádření stěžovatele pozdější, kterými v podstatě odvolal svá dříve uvedená tvrzení, že by si byl pamatoval v nějaké míře okolnosti nehody (srov. např. napadený rozsudek okresního soudu, podle něhož "soud zjistil, že obžalovaný si na danou věc moc nevzpomíná").
Jestliže stěžovatel namítal, že soudy nevyslechly žádného z jím navrhovaných svědků, Ústavní soud k tomu uvádí, že se v tomto případě jedná opět o neurčité tvrzení, neboť nespecifikuje, které svědky má na mysli, a které měl soud odmítnout vyslechnout. Přitom Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, že stěžovatel navrhoval vyslechnout jen řidiče, který ho měl vést do Krahujčí (tj. K. Š., č.l. 57 spisu), čemuž obecný soud vyhověl, a dále vyslechnutí osob vyjmenovaných na č.l. 131 spisu; ve vztahu k těm pak okresní soud uvedl, že se návrh na doplnění dokazování zamítá a prohlásil dokazování za skončené (č.l. 131 spisu). V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele v tom, jestliže soudy nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit (srov. rovněž III. ÚS 150/1993 a další). Právě z okolností dané věci a z reakce okresního soudu na návrh na doplnění dokazování lze vyvodit, že soud prvního stupně nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele proto, že se domníval, že z již provedených důkazů je skutkový stav posuzované věci bezpečně zjistitelný. Dále je na místě poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu, že "Další důkazní návrhy obhajoby soud zamítl pro nadbytečnost, neboť se týkají okolností z hlediska trestní odpovědnosti obžalovaného právně irelevantních." Okresní soud tedy reagoval na návrh stěžovatele na doplnění dokazování i v odůvodnění svého rozhodnutí a shledal je z pohledu právní relevance pro jeho trestní odpovědnost za nadbytečné; Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší takové úvahy nezávislých obecných soudů přezkoumávat. Z pohledu ústavně právního přezkumu je totiž relevantní, že okresní soud na navržené doplnění dokazování řádně reagoval a - byť stručně - vyložil, proč mu nevyhověl. I tuto námitku stěžovatele byl Ústavní osud nucen hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že oba soudy nezohlednily celou řadu rozporů, které se ve spisu o všech podstatných otázkách vyskytují. Takové povšechné a neurčité tvrzení stěžovatel specifikuje pouze ve třech směrech. Poukazuje na údajnou rozpornou skutečnost, že policisté v jedné části spisu konstatují, že měl dechovou zkoušku odepřít, zatímco na jiném místě prohlašují, že jeho orientační zkouška na požití alkoholu byla pozitivní. K tomu Ústavní soud uvádí, že na č.l. 5 spisu v protokolu o nehodě v silničním provozu lze skutečně nalézt mylnou informaci, že orientační zkouška na požití alkoholu byla pozitivní; nicméně relevantní je fakt, že všechny ostatní dokumenty ve spise jednoznačně uvádějí, že žádná orientační dechová zkouška nebyla provedena, a že přítomnost alkoholu v těle stěžovatele byla zjištěna až odběrem krve; to ostatně potvrdil na více místech v písemnostech tvořící obsah spisu i sám stěžovatel. Žádný rozpor tedy v této souvislosti nevyvstal, neboť tato otázka byla jednoznačně zodpovězena Jako důkaz v rozhodování soudů o řízení pod vlivem alkoholu potom sloužil právě lékařský záznam o odběru krve (a výslech odebírajícího lékaře), a mylná informace o domnělé orientační dechové zkoušce nebyla jako důkaz vůbec použita. Námitka stěžovatele v tomto směru je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.
Totéž lze uvést i ve vztahu k tvrzení navrhovatele, že se vyskytují neodstraněné rozpory ohledně lékařského vyšetření, které se prý pro nepřítomnost lékaře fakticky neprovádělo. Původní nedostatky skutkového zjištění - mj. ohledně lékařského vyšetření - Okresního soudu v Jihlavě v rozhodnutí ze dne 26.4.2004, č.j. 1 T 147/2003-136, odstranil okresní soud po zrušení svého rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11.8.2004, sp. zn. 5 To 306/2004, kterým mu byla věc vrácena s tím, že mu bylo uloženo doplnění důkazního řízení. (č.l. 167-170 spisu). V rámci toho závazného pokynu soudu druhé instance okresní soud zjistil potřebné přesné informace o odběru krve na alkohol, a to jednak i z kopie záznamu o odběru krve (č.l. 177 spisu), jednak, a to zejména, výslechem svědka MUDr. Ř. (č.l. 185 spisu), který ověřil též autentičnost záznamu o odběru krve a potvrdil, že v danou dobu lékařské vyšetření stěžovateli poskytoval. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že soudy bez důkazů přijaly závěr, že vyšetření proběhlo předepsaným způsobem.
III.
Závěrem Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, jasná, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené a známé judikatury. Jsou proto i z hlediska ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v dané věci neshledal a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň
předseda senátu