ECLI:CZ:US:2006:1.US.220.06
sp. zn. I. ÚS 220/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů T. B. a M. B., zastoupených JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem Hradec Králové, tř. Čs. armády 300, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2004, čj. 42 C 257/2004 - 23, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, čj. 17 Co 150/2005 - 41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), čj. 42 C 257/2004 - 23, kterým bylo určeno, že žalobkyně H. M. je spoluvlastníkem označeného domu v rozsahu ideální 1/2 a že stěžovatelé jsou spoluvlastníky téhož domu, se spoluvlastnickými podíly každý o velikosti ideální 1/6. Stěžovatelé navrhli i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, čj. 17 Co 150/2005 - 41 (dále jen odvolací soud), kterým byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Ve věci podali rovněž dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2006, čj. 30 Cdo 2901/2005 - 60.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ustanovením čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Podstata věci spočívá v tom, že manželství žalobkyně s MUDr. L. B. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 1988, sp. zn 23 C 68/87, který nabyl právní moci dne 20. 4. 1988. Za trvání manželství nabyli uvedení manželé do bezpodílového spoluvlastnictví (dále též "BSM") nemovitost - dům Praha 4. Dne 11. 5. 1994 uzavřeli tito bývalí manželé dohodu o vypořádání BSM, podle níž práva a povinnosti k rodinnému domu byla ponechána MUDr. L. B. a žalobkyni byla na vypořádání vyplacena částka 250 000,-- Kč. Dne 2. 12. 1998 MUDr. L. B. zemřel bez zanechání závěti. Jeho dědici se stali jeho děti, tj. stěžovatelé a dcera M. S. Žalobou ze dne 23. 10. 2001 se žalobkyně domáhala na stěžovatelích zaplacení částky 100 000,-- Kč jako úhradu poměrné části dluhu zůstavitele z dohody o vypořádání BSM, odpovídající výši jejich dědických podílů. Rozsudkem téhož obvodního soudu ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 39 C 234/2001, byla její žaloba zamítnuta s tím, že dohoda je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena po uplynutí zákonné tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Na základě této skutečnosti podala žalobkyně návrh na určení, že je spoluvlastníkem označené nemovitosti. Ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů bylo její žalobě vyhověno. Stěžovatelé s uvedenými rozhodnutími nesouhlasí, tvrdí, že předmětná dohoda o vypořádání BSM splňuje všechny náležitosti, a jedná se tedy o platný právní úkon. Soudy obou stupňů formálním, restriktivním a kasuistickým výkladem předmětné dohody porušily výše uvedená základní lidská práva stěžovatelů, neboť autonomnímu projevu vůle smluvních stran odepřely důsledky, které tyto smluvní strany evidentně, ve své právní sféře, zamýšlely vyvolat. Je zřejmé, že smluvní strany věděly, že mají předmětnou nemovitost ve spoluvlastnictví, i když je nesprávně kvalifikovali jako BSM, a nikoliv jako podílové spoluvlastnictví. Jejich vůle jednoznačně směřovala k jeho zrušení a vypořádání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 42 C 257/2004 - 23, bylo určeno, že žalobkyně H. M. je spoluvlastnicí shora označeného domu v rozsahu ideální 1/2 a stěžovatelé jsou spoluvlastníky téhož domu, každý ideální 1/6. Předmětnou dohodu o vypořádání BSM soud posoudil jako neplatnou, pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 ObčZ. Poukázal na ustanovení §149 odst. 4 ObčZ, ve znění platném v době zániku BSM, podle něhož po uplynutí tří let od zániku BSM, jestliže nedošlo k jeho vypořádání dohodou, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že ohledně movitých věcí se bývalí manželé vypořádali podle stavu, v jakém je každý z nich výlučně, jako vlastní, užívá pro svoje potřeby či pro potřeby své rodiny. U ostatních movitých věcí a nemovitostí platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. V roce 1994 bývalí manželé B. nemohli platně vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví, neboť toto zaniklo 20. 4. 1988 a dnem 20. 4. 1991 byla založena nevyvratitelná právní domněnka podílového spoluvlastnictví, které jedině mohli po tomto datu vypořádat. Skutečnost, že katastrální úřad z dohody vycházel, nemůže na uvedeném závěru nic změnit.
K odvolání žalovaných stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vyložil, že podstatou sporu je posouzení a výklad dohody, která byla uzavřena mezi H. M. a MUDr. L. B. a podepsána dne 11. 5. 1994. Obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že tato dohoda je, pro rozpor se zákonem, ve smyslu §39 ObčZ, neplatná. Podle §149 ObčZ uzavření takové dohody brání nevyvratitelná právní domněnka, že uplynutím tříleté lhůty od zániku manželství došlo k transformaci bezpodílového spoluvlastnictví na spoluvlastnictví podílové. Dohoda ze dne 11. 5. 1994 nemůže být, při neplatnosti dohody o vypořádání BSM, jiným platným právním úkonem (dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle §141 odst. 1 ObčZ) jednak proto, že neobsahuje projev vůle zrušit spoluvlastnictví a její obsah nevyjadřuje vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i proto, že k takovému úkonu nemohla směřovat vůle smluvních stran, které byly přesvědčeny o existenci BSM, a nemohly tedy projevit vůli ke zrušení podílového spoluvlastnictví, kterého si nebyly vědomy.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2006, čj. 30 Cdo 2901/2005 - 60, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto proto, že dovolací soud učinil závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ, a proto není přípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů s odůvodněním, že obecné soudy formálním, restriktivním a kasuistickým výkladem označené dohody o vypořádání BSM porušily jejich práva, zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod. Není tedy oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tedy nezabývá přezkoumáváním rozhodnutí obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci z hlediska správnosti jejich právních závěrů, pokud jejich postupem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a uzavřel, že ve věci nebylo zjištěno nic, co by zakládalo nutnost jeho zásahu. Soudy obou stupňů provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a po jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily na základě ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení obecného práva. Zcela shodný právní názor vyjádřil i Nejvyšší soud ČR. Obecné soudy se tedy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, v jejich postupu a rozhodnutí nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení některého ze stěžovateli uváděných základních práv.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu