ECLI:CZ:US:2006:1.US.226.06
sp. zn. I. ÚS 226/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, čj. Nco 7/2006 - 112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Kladně (dále též "okresní soud") domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě označeným. V uvedeném řízení vznesl námitku podjatosti proti soudkyni okresního soudu, která v jeho věci rozhoduje, a proti soudcům Krajského soudu v Praze, kteří měli rozhodovat o jeho námitce podjatosti a o vyloučení soudkyně okresního soudu. Vrchní soud v Praze rozhodl, v záhlaví označeným usnesením, že soudci Krajského soudu v Praze, vyjmenovaní ve výroku tohoto usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání stěžovatelova návrhu na vyloučení soudkyně Okresního soudu v Kladně.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s usnesením Vrchního soudu v Praze. To podle něho porušilo jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navíc zasáhlo též do jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Stěžovatel taktéž požaduje předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES v Lucemburku podle článku 234 SES, v níž by mělo být zjištěno, zda z evropského práva vyplývá pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a tím i nestrannost. Stěžovatel, citací článků v denním tisku, upozornil na hrubé politické ovlivňování své kauzy ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti, prezidenta republiky a jiných vrcholných politiků ČR, jak je obsažena v jeho "Analýze mediální prezentace kauzy K.". Stěžovatel poukázal na fakt, že všechny obecné soudy musí pravidelně informovat ministerstvo spravedlnosti o všech sporech vedených stěžovatelem, včetně označení rozhodujících soudců.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl. 234 SES, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 25. 1. 2006, stěžovateli již doručený (zatím přístupný na www.judikatura.cz), který vysvětluje, proč nejsou úvahy o předběžné otázce, které vznáší stěžovatel, namístě. Věc totiž není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani co se týče ratione temporis.
K otázce podjatosti soudců se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřoval mnohokrát. Podle této judikatury je soudce vyloučen z rozhodování věci nikoli pouze pro svou skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 429 a konstantní judikatura).
Stěžovatel dovozuje, že podjatí by, podle jeho názoru, v zásadě měli být všichni soudci v České republice, protože jsou ohroženi politickou mocí, která jejich rozhodování monitoruje a ovlivňuje. Takovéto tvrzení je neudržitelné, protože pokud by snad mělo být pravdivé, znamenalo by ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). Ústavní soud v tomto směru odkazuje stěžovatele na svou judikaturu, ve které sám Ústavní soud významně přispívá k nezávislosti moci soudní na moci výkonné a podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ... [Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ... Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ... nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02, publikovaný pod č. 349/2002 Sb.).
Ústavní soud se tedy shoduje s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze v tom, že pro zjištění podjatosti soudce není podstatné zevrubně analyzovat údajnou politickou kampaň proti stěžovateli, ale jen to, nakolik tato údajná kampaň může ohrozit nepodjatost soudce. Samotná skutečnost, že určité kauzy jsou politiky sledovány či komentovány, nemůže, s ohledem na institucionální i reálné záruky nezávislosti soudní moci a její oddělenost od moci výkonné a zákonodárné, založit podjatost soudce z důvodu jeho údajného ohrožení, jak tvrdí stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková