ECLI:CZ:US:2006:1.US.232.06
sp. zn. I. ÚS 232/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Občanská 16, PSČ: 710 00, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, čj. 30 Cdo 1848/2005 - 299, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2005, čj. 1 Co 5/2005 - 264, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, čj. 23 C 95/99 - 240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti, ve které poté, co na základě výzvy Ústavního soudu byly podáním ze dne 23. 6. 2006, sepsaným advokátem, odstraněny její vady, takže splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Stěžovatel s odkazem na čl. 2 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tvrdí, že obecné soudy dospěly k takovému výkladu zákona, který není v souladu s ústavním pořádkem a na jeho základě mu zabránily dosáhnout ochrany jeho práva před nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele bylo porušeno i jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života. V řízení byly bezdůvodně zamítány jeho důkazní návrhy, skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s jednotlivými dílčími úsudky, učiněnými z jednotlivých provedených důkazů.
K ústavní stížnosti byla vyžádána vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu, jako účastníků řízení.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud uvedl, že po prostudování ústavní stížnosti neshledává důvod pro změnu svého stanoviska, vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2005, na jehož odůvodnění pak odkázal.
Krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Argumentace, kterou v ní stěžovatel uplatnil, je podle něj shodná s tou, kterou již uvedl v řízení před soudem prvního stupně. Z odůvodnění jím vydaného rozsudku je dostatečně zřejmé, proč nebylo žalobě vyhověno. V řízení provedl ty důkazy, které souvisely s předmětem řízení a z nichž bylo možné učinit pro rozhodnutí významná zjištění.
Vzhledem ke skutečnosti, že zmíněná vyjádření obsahovala pouze odkazy na odůvodnění příslušných rozhodnutí, Ústavní soud z nich nevycházel, takže nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k případné replice.
Z rozhodnutí napadených ústavní stížností bylo zjištěno, že Nejvyšší soud, usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 30 Cdo 1848/2005 - 299, odmítl dovolání stěžovatele, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce ve sporu o ochranu osobnosti. Vrchní soud usnesením ze dne 22. 3. 2005, čj. 1 Co 5/2005 - 264, k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek krajského soudu ze dne 15. 10. 2004, čj. 23 C 95/99 - 240, kterým byla zamítnuta jednak žaloba, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ČR - byla uznána povinnou zaslat stěžovateli písemnou omluvu, kterou uveřejní ve dvou celostátních denících, jednak žaloba na zaplacení částky 15 200 000,-- Kč. Stěžovatel tvrdil, že došlo ke dvěma zásahům do jeho osobnostních práv. Především se tak mělo stát postupem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, který, ač delegoval místní příslušnost stěžovatele jako daňového subjektu na Finanční úřad v Ostravě II, vydal v roce 1997 a 2000, v rozporu s předchozím právním názorem krajského soudu, platební výměry, jimiž stanovil stěžovateli základ důchodové daně a daň z objemu mezd za rok 1992, vyměřil daňové penále a penále za pozdní úhradu placení záloh na daň z objemu mezd za rok 1992. K dalšímu zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít manipulací žalované v soudním řízení, vedeném u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 130/97, tím, že předložila zmíněné platební výměry, o nichž tvrdila, že byly vydány v souladu s právním řádem.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti; proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
To, v čem stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv, lze rozdělit do dvou bodů. Jednak tvrdí, že obecné soudy protiústavně interpretovaly podústavní procesní právní normy, prováděly důkazy ústavně rozporným způsobem, nepřihlížely k jeho důkazním návrhům a jejich skutkové a právní závěry neměly oporu v provedených důkazech. Tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 4 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Druhým tvrzením stěžovatele je, že bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života, v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud, po zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ani jedno z uvedených tvrzení stěžovatele není relevantní, což činí návrh stěžovatele zjevně neopodstatněným.
Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích obecných soudů, zejména pak na podrobné a vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ten argumentoval jak příslušnými podústavními právními předpisy (§13 občanského zákoníku; viz str. 4 - 6 usnesení), tak v rovině práva ústavního (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR; viz str. 5 usnesení). K takovému odůvodnění je zbytečné cokoli další dodávat. Procesní postup obecných soudů byl ústavně konformní, při interpretaci podústavních právních norem se soudy nedopustily žádného excesu, který by byl, ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Jakkoli může být stěžovatelova nespokojenost s postupem finančních orgánů, stejně jako jeho snaha bránit svá práva všemi dostupnými legálními prostředky, pochopitelná, je nutné mít na paměti, že málokterý procesní prostředek, sloužící jednotlivci v právním státě k ochraně jeho práv, v daném případě žaloba na ochranu osobnosti, má univerzální použitelnost. To znamená, že nesprávně použitý procesní institut nemůže s úspěchem ochránit i evidentně porušená práva jednotlivce, příp. mu zajistit jím požadované zadostiučinění. V této souvislosti stačí poukázat na rozdíl mezi žalobou na ochranu osobnosti a žalobou, podanou podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Volba procesních prostředků přirozeně spočívá na stěžovateli. Časový prostor pro uplatnění každého takového procesního nástroje je ale limitován příslušnými promlčecími lhůtami.
V přezkoumávaném řízení, které bylo vedeno před obecnými soudy, nebyla tedy porušena základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu