ECLI:CZ:US:2006:1.US.238.06
sp. zn. I. ÚS 238/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, čj. 20 Nc 66/2006 - 69, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá .
2. Návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002, čj. 20 Nc 66/2006 - 69 (dále jen "krajský soud"), kterým rozhodl, že soudkyně JUDr. Dana Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci, ve které vystupuje jako žalobce, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že označeným usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Námitku podjatosti uvedené soudkyně stěžovatel uplatnil při jednání Okresního soudu v Příbrami dne 16. 11. 2005, "protože ho vydírala tím, že ho, pod pohrůžkou odepření soudní ochrany, nutila zaplatit soudní poplatek v řízení, které je od poplatku osvobozeno a doplnit podanou žalobu, která měla všechny stanovené náležitosti". Jako další důvod podjatosti této soudkyně stěžovatel uvedl její poměr k žalované České republice, protože je Ministerstvem spravedlnosti řízena. Navrhl důkaz výslechy předsedy Městského soudu v Praze J. S. a předsedů krajských soudů a dále důkaz trestním spisem obžalovaného katarského prince H. A. A. S. Krajský soud navržené důkazy neprovedl, stěžovatele s vyjádřením soudkyně JUDr. D. Novákové neseznámil a bez nařízení jednání rozhodl, že JUDr. D. Nováková není vyloučena z projednávání uvedené věci.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 OSŘ, jehož uplatněním nastala, bez možnosti nápravy obecnými soudy, skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti. Napadené ustanovení je podle stěžovatele v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, protože zakládá možnost libovůle a svévole soudců a porušování zákonů soudci v neprospěch účastníka občanského soudního řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že soudkyně JUDr. D. Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci. Krajský soud poukázal na ustanovení §14 odst. 1 a 4 OSŘ s tím, že toto ustanovení výslovně vylučuje, aby důvodem pochybnosti o nepodjatosti soudce byly okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, což je dáno tím, že v postupu soudce se projevuje samotný výkon soudnictví.
Pokud stěžovatel podjatost uvedené soudkyně viděl v tom, že ho vyzvala k zaplacení soudního poplatku, nebo k doplnění žaloby, nebylo možno tyto skutečnosti jako zákonný důvod pro její vyloučení akceptovat, neboť se jednalo o postup v dané věci, který zákon, jako důvod podjatosti, výslovně vylučuje. Skutečnost, že v řízení za žalovaný Český stát vystupuje Ministerstvo spravedlnosti, jako jeho organizační složka, nezakládá žádné pochybnosti o nestrannosti soudkyně pro její poměr k tomuto účastníku řízení. Mezi Ministerstvem spravedlnosti a soudkyní nejde o vztah nadřízenosti a podřízenosti a soudkyně není k němu ani v zaměstnaneckém poměru, takže zde nejde ani o vztah ekonomické závislosti. Soudci jsou ve své rozhodovací činnosti zcela nezávislí. Ministerstvo spravedlnosti, které je ve vztahu k soudům pověřeno výkonem státní správy, nemůže do rozhodovací činnosti soudců nijak zasahovat. Vzhledem k tomu, že žádný důvod pro vyloučení soudkyně, uvedený v §14 OSŘ, nebyl dán a sama soudkyně svou podjatost výslovně vyloučila, krajský soud rozhodl, že soudkyně není z projednávání věci vyloučena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nezabývá přezkoumáváním rozhodnutí obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci z hlediska správnosti jejich právních názorů, pokud jejich postupem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a v jeho postupu a rozhodnutí nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení některého ze stěžovatelem uváděných základních práv.
Stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Z ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu