ECLI:CZ:US:2006:1.US.242.05
sp. zn. I. ÚS 242/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Františkem Mozgou, advokátem v Brně, Špitálka 41, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 756/2002-114 ze dne 24. 10. 2003, za vedlejší účasti H. K. a Z. B., obou zastoupených JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou v Ostravě, Milíčova 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 756/2002-114 ze dne 24. 10. 2003, jímž byl v odstavcích I a III potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 7 C 107/2001-81 ze dne 21. 8. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta její žaloba na zrušení věcného břemene (dříve práva služebnosti), zřízeného smlouvou o služebnosti ze dne 4. 4. 1925. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Žalobou podanou u obecného soudu se domáhala zrušení věcného břemene z důvodu vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Ten spatřovala v tom, že nemůže společně s manželem parkovat své osobní auto ani postavit garáž na předmětném pozemku, je omezována výfukovými plyny a četným stáním dopravních prostředků žalovaných na pozemku, ničením předmětného prostoru, omezováním soukromí v důsledku chůze a jízdy ze strany žalovaných, v nemožnosti plně užívat své vlastnictví a také tím, že se žalovaní nepodílejí na opravách kovových bran a na úpravě předmětného prostoru. Stěžovatelka dále tvrdila, že původním účelem služebnosti bylo umožnit oprávněným domkářům hospodařit, chovat dobytek a využívat hospodářské budovy - stodoly na pozemku žalovaných k hospodářským účelům. Žalovaní však na polnostech nehospodaří, nechovají dobytek a na užívání služebnosti nejsou na rozdíl od původních oprávněných existenčně závislí, leč těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly. Dále uvedla, že žalovaní mohou pro běžnou zahrádkářskou činnost využívat polní cestu vedoucí z hlavní cesty k zadní straně pozemků žalovaných, po které se však v zimě a za mokra jezdit nedá. Soudy však posuzovaly použití této polní cesty k celoročnímu využívání osobními automobily žalovaných a z tohoto pohledu se k využití polní cesty v odůvodnění (svých rozhodnutí) vyjádřily.
Stěžovatelka dále namítala, že obecné soudy postupovaly v řízení nesprávně, neboť se nezabývaly jejím návrhem na neplatnost smlouvy o služebnosti z důvodů její neurčitosti a věc neposoudily jako otázku předběžnou. Uvedla rovněž, že obecné soudy nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav, neboť rozhodly, že v daném případě nevznikl ve smyslu ustanovení §151p odst. 3 občanského zákoníku změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Konečně tvrdila, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, jestliže nezkoumaly na základě jejího tvrzení a nabídnutého důkazu, že v původním domě žalovaných existoval průjezd, který umožňoval jízdu automobilu, a proto při zřízení služebnosti nebyla zřizována služebnost jízdy automobilem. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelka podáním ze dne 13. 12. 2005 rovněž vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Poukázala na další skutečnost, která prý prokazuje neurčitost smlouvy o služebnosti co do rozsahu věcného břemene, tj. na žalobu podanou původními žalovanými, kteří se domáhají ochrany výkonu práva věcného břemene.
K ústavní stížnosti podali vyjádření i vedlejší účastníci-žalovaní v řízení před obecnými soudy. Uvedli, že ústavní stížnost je jen polemikou se skutkovými zjištěními a právním hodnocením obecných soudů, a že stěžovatelka jen opakuje svá tvrzení uvedená v jednotlivých úkonech před obecnými soudy. Poukázali na skutečnost, že probíhá celá řada sporů, jejichž předmětem je právě existence věcného břemene podle smlouvy ze dne 4. 4. 1925. Vedlejší účastníci uvedli, že pokud by to bylo reálné, již dříve by přestali věcné břemeno využívat, avšak v současné době nemají jinou možnost přístupu ke svým pozemkům, než přes pozemky stěžovatelky. Proto navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Současně také vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud však nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, poněvadž oproti napadeným rozhodnutím žádné nové tvrzení a argumenty nepřinášejí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 107/2001 vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala zrušení věcného břemene, zřízeného smlouvou o služebnosti z roku 1925 mezi právními předchůdci účastníků řízení. Věcné břemeno spočívalo podle pů vodní smlouvy o služebnosti v "chůzi, jízdě a hnaní dobytka přes dvorek domu ve Vřesině s povinností zřídit na svůj náklad a udržovati plot mezi dvorky domů ve Vřesině, udržovati v dobrém stavu společně s majitelem domu čp. 98 ve Vřesině vrata dvorková u č. 98 a škody povozy a dobytkem vlastníků domu čp. 93 na dvorku domu čp. 98 způsobené sami opravovati neb platiti za škody náhrady". Věcné břemeno je v současné době zapsáno u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně pro obec Vřesina k.ú. Vřesina u Bílovce na LV č. 701 jako věcné břemeno chůze a jízdy na parc. č. 622 pro parc. č. 620 a na LV č. 42 jako věcné břemeno chůze a jízdy pro parc. č. 620 na parc. č. 622. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem č.j. 7 C 107/2001-81 ze dne 21. 8. 2002 žalobu zamítl. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní měli jinou přístupovou cestu ke svým nemovitostem. Zrušením věcného břemene by ztratili možnost využívat hospodářskou část svého domu, čímž by byli jako vlastníci výrazně omezeni, neboť by nemohli své nemovitosti prospěšně a efektivně využívat. Soud prohlásil, že změnu poměrů nelze spatřovat ani ve změně rozsahu využívání oprávnění z věcného břemene. V původní podobě byla služebnost využívána k jízdě zemědělskou technikou, koňmi, traktorem a k chůzi. V současné době se věcné břemeno využívá k jízdě žalovaného autem, navážení materiálu, uhlí, odvážení odpadu ze zahrady a jen výjimečně k chůzi. Žalovaní se snaží omezit využívání věcného břemene tak, aby stěžovatelka nebyla obtěžována, nicméně své oprávnění využívají ke stejnému účelu způsobem odpovídajícím technickému pokroku (v minulosti jízda koňmi, nyní jízda osobním autem). Důvod zrušení věcného břemene nelze podle názoru soudu I. stupně spatřovat ani v omezení stěžovatelky při využívání nemovitosti. Věcným břemenem je zatěžována pouze nepatrná část pozemku v jejím vlastnictví a táž má možnost na svých pozemcích parkovat kdekoliv, popřípadě si zde zřídit garáž. Prvý soud uzavřel, že stěžovatelka neusnesla důkazní břemeno ani ohledně "vzniku změny poměrů" ani ohledně hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodnou oprávněného. Po celou dobu existence práva věcného břemene se poměry výrazným způsobem nezměnily, naopak v současné době je věcné břemeno žalovanými využíváno v menším rozsahu než dříve.
Okresní soud v témže rozsudku vyslovil, že se zastavuje řízení o zrušení práva téhož věcného břemene zřízeného touž smlouvou na Lv č. 701 na parc. č. 623 pro parc. č. 621 a na LV č. 42 pro parc. č. 621 na parcele č. 623. V tomto rozsahu byla totiž žaloba vzata zpět.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 11 Co 756/2002-114 ze dne 24. 10. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a vyslovil, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Prohlásil, že nedošlo ke změně poměrů ani k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Podle jeho názoru obsahem věcného břemene i nadále zůstává právo chůze a jízdy po dotčených nemovitostech ve prospěch nynějších žalovaných za tím účelem, aby mohli plnohodnotným a důstojným způsobem realizovat svá vlastnická práva ke svým nemovitostem tak, jako jejich předchůdci v roce 1925.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 22 Cdo 1043/2004-134 ze dne 17. 2. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat otázku zásadního právního významu. V odůvodnění konstatoval, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu je dostatečně judikováno, jakými otázkami je nutno se zabývat při posuzování změny poměrů pro zrušení věcného břemene, popřípadě, kdy změnou poměrů dochází k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodnou oprávněného. Soudy I. a II. stupně rozhodly předmětnou věc v souladu s existující judikaturou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však není ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, přijatými obecnými soudy. Její námitky směřují především proti hodnocení důkazů a právním závěrům, které obecné soudy aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že proces dokazování a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, kterou realizují samostatně bez zasahování z vnějšku za předpokladu, že postupují v hranicích vymezených obecnými zásadami civilního procesu, zejména pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud podle ustanovení §132 o.s.ř. hodnotí obecné soudy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně rozeberou, o které důkazy své závěry opřely a které důkazy pro jejich rozhodnutí nesloužily a z jakého důvodu nelze usuzovat, že by postupem obecných soudů v procesu dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Současně také ze zásady volného hodnocení důkazů nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny provést všechny důkazy, které účastníci navrhují. Jestliže obecné soudy dospějí k závěru, že některé důkazy neprovedou, musí se s tím vypořádat v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že do procesu dokazování může zasáhnout tehdy, jestliže hranice uvedené výše byly postupem obecných soudů překročeny nebo zásady, upravující hodnocení důkazů, nebyly nedodrženy, popřípadě, pokud by existoval extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, či jestliže by bylo možné dovozovat libovůli obecných soudů při výběru důkazů, které pro své rozhodnutí využijí. Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
V předmětném případě se z hlediska ústavnosti dostaly do střetu základní práva obou účastníků řízení: právo stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva (pokojný a nerušený výkon jejího vlastnického práva) a právo žalovaných rovněž na ochranu jejich vlastnického práva (rovněž využívání vlastnického práva). Ze spisu, který měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že se v procesu dokazování obecné soudy soustředily - což je patrno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí - na výkon vlastnického práva žalovaných. Dospěly v tomto ohledu k závěru, že ti bez využívání oprávnění plynoucího z věcného břemene nemohou řádně, efektivně a bez omezení využívat vlastnické právo k svým nemovitostem. Současně však soudy zkoumaly, jak dalece je realizací oprávnění z věcného břemene narušeno vlastnické právo stěžovatelky. Obecné soudy usoudily, že míra omezení stěžovatelky při využívání jejího vlastnického práva je únosná, a proto její návrh na zrušení věcného břemene zamítly. Ústavní soud k tomuto závěru obecných soudů doplňuje, že v tomto konkrétním případě - při střetu dvou základních práv - lze stěží preferovat ochranu základního práva jednoho subjektu za cenu výraznějšího snížení ochrany základního práva druhého subjektu. Pokud k takovému střetu v této věci došlo, je namístě ponechat omezení základních práv na obou stranách ve stavu původním.
Ústavní soud dodává, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování včetně zjištění stavu věci na místě samém. Provedené důkazy zhodnotily ve všech jejich souvislostech a na zjištěný skutkový stav ústavně konformním způsobem aplikovaly běžné právo. Jejich postup byl v souladu s příslušnými procesními předpisy a - jak již bylo řečeno - nebyl libovolný, a jejich závěry nebyly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu