ECLI:CZ:US:2006:1.US.245.06
sp. zn. I. ÚS 245/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. K., bytem zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 23/2006-142, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že rozvrhem práce určení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí o námitce podjatosti, kterou stěžovatel vznesl vůči soudkyni Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva").
Součástí ústavní stížnosti byl i návrh, aby Ústavní soud předložil Evropskému soudnímu dvoru (dále "ESD") k rozhodnutí tzv. předběžnou otázku (čl. 234 Smlouvy o založení ES). Stěžovatel stručně shrnuto požadoval, aby se Ústavní soud ESD dotázal, zda v případě ztráty nezávislosti a nestrannosti všech domácích soudů, není v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii obsaženo pravidlo zavazující členský stát k převedení jurisdikce na jiný členský stát. V případě kladné odpovědi měl ESD dále odpovědět, zda při určení soudu jiného členského státu rozhoduje občanství či domicil osoby, jejíž věc je projednávána, a zda existuje nutnost předložit věc k rozhodnutí takto určenému soudu.
Těžiště podrobně argumentované ústavní stížnosti spočívalo v námitce, že stěžovateli se nedostává spravedlivého procesu, neboť jeho věc nerozhodují nezávislí a nestranní soudci, a takového soudce nelze nalézt u žádného soudu v ČR, včetně soudu ústavního. Proto stěžovatel požadoval přenesení rozhodování do jiného členského státu EU, a pokud by to nebylo možné, pak měl Ústavní soud ČR napadené usnesení zrušit sám. Argumentace ústavní stížnosti byla obdobná argumentaci v jiných stěžovatelových věcech, o nichž již Ústavní soud rozhodl (např. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost ze dnů: 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 243/06, a 4. 5. 2006, II. ÚS 236/06). Stěžovatel soudu vytýkal, že se téměř nezabýval jeho argumenty (dokumentace a následná analýza ataků na nezávislost soudců) a vycházel z prohlášení samotných soudců, přitom vrchní soud měl povinnost vypořádat všechny stěžovatelovy námitky (zde stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, IV. ÚS 185/96 či I. ÚS 167/94). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Delcourt vs. Belgie 1970) se soudce musí nestranným i jevit navenek. Mimo tyto námitky, vznesené před obecným soudem, stěžovatel nově namítl, že v jeho věci nepřípustně zasahuje Ministerstvo spravedlnosti ČR, které bez zákonného zmocnění uložilo krajským soudům povinnost průběžně informovat o vyřizování jeho věcí (nejen kdy bylo rozhodnuto, resp. v jakém stavu je věc, ale též jak bylo rozhodnuto, který soudce rozhoduje a jaké strany stojí v tom kterém sporu proti stěžovateli; po skončení řízení pak má být zaslán opis rozhodnutí). Cílem ministerstva, které má nástroje, jak soudcům působit nepříjemné důsledky, je zabránit dalším soudním úspěchům stěžovatele. Protože se soudy tlaku podvolily, pak dle stěžovatele nemohou být soudci zde působící objektivně považováni za soudce nezávislé a nestranné. Stěžovatel tvrdil, že jedna ze soudkyň Krajského soudu v Praze (předsedkyně soudu JUDr. Miřacká) věděla o pravidelném zasílání zpráv ministerstvu, neboť o tom stěžovatele písemně informovala. Nakonec stěžovatel namítl, že vyloučeni jsou i soudci Ústavního soudu ČR, neboť ministr kultury svého času vyhrožoval v denním tisku soudcům odpovědností, budou-li rozhodovat ve prospěch stěžovatele.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 23/2006-142, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud rozhodl, že osm soudců Krajského soudu v Praze (ve výroku specifikovaných) není vyloučeno z projednávání a rozhodování věcí vedených u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 110/2002 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Nc 58/2005. Stěžovatel totiž poté, co vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni Okresního soudu v Kladně JUDr. Haně Homolové (rozhoduje jeho věc sp. zn. 15 C 110/2002), vznesl námitku podjatosti též vůči všem soudcům Krajského soudu v Praze, kteří by podle rozvrhu práce měli o původní námitce rozhodnout. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel své subjektivní přesvědčení o ovlivnění soudců nedokázal přesvědčivě převést do objektivní roviny, na níž by bylo možno konstatovat, že projevy přestavitelů moci zákonodárné a výkonné, resp. zákon č. 120/2004 Sb., umožňující angažmá státu v civilním řízení či rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, měly povahu a intenzitu způsobilou narušit nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Soudci politické kampani podle vrchního soudu nepřikládají váhu, a proto nebylo třeba provádět stěžovatelem navrhované důkazy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení "Sb. n. u.", sv. 34, str. 255).
Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Stěžovatel za tyto skutečnosti považuje způsob, jakým představitelé moci výkonné (a zákonodárné) komentují rozhodování soudů v jeho věcech a jakým do řízení ingeruje ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem. Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele uvedl, že v právním státu jsou nepřípustné aktivity některých politiků, ať už měly v minulosti podobu veřejných projevů nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení.
Současně k tomu Ústavní soud poznamenal, že to platí tím spíše o aktivitách ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl Ústavní soud možnost seznámit v jiných stěžovatelových věcech. Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Tato povinnost uložená ministerstvem jde podle přesvědčení Ústavního soudu nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Avšak Ústavní soud již v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, zároveň poznamenal, že tyto aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně Havlové, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nově předložený argument stěžovatele, že tato individualizace ve vztahu ke konkrétnímu soudci je dána skutečností, že se tlaku podvolil a předává zprávu o stavu řízení ministerstvu.
Ústavní soud se proto nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti na takto tvrzeném základě neshledal u soudců obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.
Sám stěžovatel navíc připustil, že tvrzení týkající se konkrétních aktivit ministerstva spravedlnosti v řízení před vrchním soudem neuplatnil a předložil je až nyní v řízení o ústavní stížnosti. Bylo by proto podle Ústavního soudu projevem formalismu, pokud by Ústavní soud napadené usnesení zrušil jenom z těchto důvodů, když je přesvědčen, že tvrzení stěžovatele, dokonce i ta, která předložil až v řízení o ústavní stížnosti, by pro něj příznivější rozhodnutí nepřinesla.
Jde-li o návrh stěžovatele na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru, nemohl Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, a to z následujících důvodů.
Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat.
Návrh stěžovatele požadující přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU tento účel nesplňuje. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.
Především je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU (čl. 46 písm. d)), avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že nepochybně není v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů.
S ohledem na to Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu