ECLI:CZ:US:2006:1.US.246.06
sp. zn. I. ÚS 246/06
Usnesení
I. ÚS 246/06
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.1.2006, č.j. Nco 24/2006-101, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto, že konkrétně jmenovaní soudci Krajského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp.zn. 15 C 100/2002 a u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp.zn. 30 Nc 57/2005. V návrhu na zahájení řízení tvrdil, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil jeho zaručené základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. právo na spravedlivý proces, a to tím, že by měli rozhodovat soudci, u nichž jsou dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy soudci nikoli nezávislí a nestranní. K tomu uvedl, že vznesl námitku podjatosti konkrétní soudkyně okresního soudu, která měla rozhodovat o jeho žalobě, jíž se domáhá určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Poté vznesl námitku podjatosti také těch soudců krajského soudu, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni o vyloučení soudkyně okresního soudu rozhodovat. Dále připomenul, že tvrdil a stále tvrdí, že na soudce rozhodující v jeho věcech byl a stále je vyvíjen zcela nepřípustný tlak nejen ze strany médií, ale především ze strany představitelů moci zákonodárné a výkonné, v tom směru, aby rozhodovaly v jeho neprospěch. Pomocí argumentů z judikatury Ústavního soudu a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva formuluje podmínky pro vyloučení osoby soudce z rozhodování ve věci s ohledem na pochybnosti o jeho nepodjatosti a na tomto základě, s využitím odkazů na konkrétní skutečnosti (vystoupení členů vlády, sběr informací ministerstvem spravedlnosti o rozhodovací činnosti soudů v jeho soudních sporech) pak dokládá, že v jeho případě jsou soudci při rozhodovací činnosti nepřípustně ovlivňováni. Na tomto základě stěžovatel tvrdí, že jím uvedené skutečnosti odůvodňují vyloučení z rozhodování jeho věci nejen dotčené soudce krajského soudu, ale i všechny ostatní soudce obecných soudů v České republice a dokonce i soudce Ústavního soudu. Vzhledem k závěru, k němuž stěžovatel dospěl, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, učinil součástí ústavní stížnosti návrh, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru (dále jen "ESD") k rozhodnutí tzv. předběžnou otázku dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství) tohoto znění:
Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu Evropské unie, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislosti a tím i nestrannost?
Pokud bude zní odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie?
Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokrát kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?
Pro případ, že ESP nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.
Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z napadeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o tom, že osm soudců (v enunciátu individualizovaných) krajského soudu není vyloučeno z projednávání a rozhodování věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 100/2002 a u krajského soudu pod sp.zn. 30 Nc 57/2005. V odůvodnění vrchní soud poznamenal, že poté, co stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni okresního soudu, vnesl rovněž námitku podjatosti vůči těm soudcům krajského soudu, kteří jsou podle rozvrhu práce povolání o vyloučení soudkyně okresního soudu rozhodovat. Příslušní soudci k námitce podjatosti uvedli, že k věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah a nejsou jim známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti, a vyloučili, že by mohli být ovlivněni vyjádřeními politiků anebo medializací kauz, v nichž je stěžovatel účastníkem řízení. Vrchní soud stěžovatelovu námitku přezkoumal a dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení soudců krajského soudu nejsou dány, přičemž tento závěr v další části usnesení řádně odůvodnil (mimo jiné i tím, že není splněna ani jedna z podmínek pro vyloučení konkrétního soudce z projednávání a rozhodnutí věci).
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svých tvrzených nároků. Podstata jeho námitek se koncentruje do údajné podjatosti soudců. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho dosavadní judikatura, stejně jako judikatura Evropského soudu pro lidská práva, je založena na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušeného soudce, nýbrž i z právního rozporu objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 371/04). To znamená, že pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny jisté objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Přitom stěžovatel za tyto skutečnosti považuje komentáře představitelů moci zákonodárné a moci výkonné týkající se rozhodování soudů v jeho věcech a ingerenci ministerstva spravedlnosti v podobě požadavku na poskytování informací o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem. K tomu Ústavní soud již v předešlých rozhodnutím o stěžovatelových ústavních stížnostech uvedl, že v právním státu jsou nepřípustné aktivity některých politiků, ať už měly v minulosti podobu veřejných projevů nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry o stěžovatelových návrzích před obecnými soudu nebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do takových řízení; z tohoto hlediska považuje aktivity ministerstva spravedlnosti za neslučitelné s principem dělby moci. Nicméně Ústavní soud (viz usnesení ze dne 28.2.2006, sp.zn. II. ÚS 71/06) zároveň poznamenal, že takové aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních- Případné politické ovlivňování spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelné, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující automaticky nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně okresního soudu, tak všech soudců v České republice, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Pokud by stěžovatel chtěl prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost zpochybňuje, tj. musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci (tím není stěžovatelův argument, že konkrétní soudce se tlaku podvolil a předává zprávu o stavu řízení ministerstvu spravedlnosti). Ze stejných důvodů se Ústavní soud nezabýval obecnou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl. Ústavní soud dále připomíná, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 této smlouvy je ESP příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy a tak, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, jež formuloval stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o jeho žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný, neboť není v jeho pravomoci rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu