ECLI:CZ:US:2006:1.US.260.05
sp. zn. I. ÚS 260/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Květoslavou Maříkovou, advokátkou se sídlem Čs. Armády 556, Hradec Králové, proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soud v Prachaticích ze dne 22.10.2004, sp. zn. 5 C 82/2003, a proti výroku I.(v části, kterou potvrzuje výroky II. a III. rozsudku okresního soudu) a II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.2.2005, sp. zn. 6 Co 2873/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným částem rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhá jejich zrušení ve výše uvedeném rozsahu.
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že obecné soudy opakovaně rozhodovaly o návrhu stěžovatele (jako žalobce) a spol. proti žalovanému J. S. o přechod vlastnického práva stěžovatele k nemovitosti na žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, napadeným ústavní stížností, bylo rozhodnuto tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází na žalobce. Ve svém výroku II. okresní soud rozhodl, že se žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a ve výroku III. uvedl, že se České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců proti výrokům o nákladech řízení a k odvolání stěžovatele proti výroku o přechodu vlastnictví na žalobce rozsudek soudu I. stupně potvrdil a současně ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaný proti rozhodnutí odvolacího soudu podal i dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005, dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele ve vztahu k interpretaci a aplikaci ust. §150 o.s.ř. (dále jen "dané ustanovení") v dané věci. Soudy se dle tvrzení stěžovatele ve svých rozhodnutích o nákladech řízení nevypořádaly s okolnostmi, které měly hodnotit pro zjištění , zda se v daném případě jedná o výjimečný případ, na který by bylo možné dané ustanovení aplikovat. Okolnosti, na něž vzaly soudy zřetel, nemají dle navrhovatele takovou povahu, že by založily výjimečnost případu; tím, že soudy opřely svá rozhodnutí pouze o tyto okolnosti, aniž by posoudily a zhodnotily hlediska jiná, učinily odůvodnění výroku o nákladech řízení nepřesvědčivým, ne-li nepřezkoumatelným. Oba rozsudky tak prý jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou projevem zřejmé libovůle a tedy v rozporu s ústavně stanoveným postupem.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity vyvolávající porušení základních práv a svobod. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
O to více potom platí tyto závěry pro rozhodování podle ust. §150 o.s.ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je předpisem použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily buď vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení bez objasnění důvodu jeho aplikace) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 o.s.ř.
Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy totiž napadené výroky o nákladech řízení řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, takže je Ústavní soud považuje - i z ústavněprávního hlediska - za plně přijatelné.
Okresní soud k důvodu aplikace ust. §150 o.s.ř. uvedl, že zjištěné okolnosti případu, zejména ta okolnost, že strana žalovaná předmětný objekt spíše hyzdící krajinu zachránila v době, kdy o něj nikdo neměl zájem a nikdo se o něj nestaral, a skutečnost, že žalovaná strana nijak neovlivnila nižší kupní cenu nemovitosti, jej vedly k použití ust. §150 o.s.ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům. K tomu dodal, že je pochopitelné, že žalovaný - vědom těchto skutečností - se tak ve sporu brání přechodu práva. Soud dále v této souvislosti konstatoval, že nelze přehlédnout, že rodina žalovaného užívá dům již od roku 1967 a má k místu nemovitosti, o kterou se v dané věci jednalo, nepochybně vazby. Současně uvedl, že všichni účastníci jsou důchodového věku se srovnatelnými poměry. Úvahy o použití ust. §150 o.s.ř. potom uzavřel konstatováním, že vzhledem ke zjištěným okolnostem i poměrům účastníků je na místě, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení.
Ani rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto pohledu nic vytýkat. Krajský soud se zabýval ve svém rozhodnutí výtkou stěžovatele o nesprávnosti aplikace ust. §150 o.s.ř., přičemž náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč rozhodnutí okresního soudu považuje za správné; současně uvedl, že ze stejných důvodů aplikoval ust. §150 o.s.ř. rovněž v rámci odvolacího řízení.
V tomto směru lze poukázat i na to, že též Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že soudy správně přihlédly při rozhodování o náhradě nákladů řízení v obou stupních k hlediskům, která hovořily ve prospěch žalovaného. Správnost aplikace ust. §150 o.s.ř. tak byla potvrzena rovněž Nejvyšším soudem.
Ústavní soud tedy dovozuje, že v dané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci, takže nelze shledávat v jejich postupu prvky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud opakuje výše uváděnou tezi, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. §150 o.s.ř. se necítí oprávněn přezkoumávat (je věcí úvahy nezávislých obecných soudů). Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů o použití ust. §150 o.s.ř. neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele zjevně nebyla napadenými rozhodnutími porušena. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu