ECLI:CZ:US:2006:1.US.263.06
sp. zn. I. ÚS 263/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 784/2004-84 ze dne 16. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 784/2004-84 ze dne 16. 12. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 12 C 85/2004-47 ze dne 9. 9. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit a předat žalobcům vyklizený byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 120 v ulici Ondřejská v Karlových Varech. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Dřívějším pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 16 C 158/95-28 ze dne 12. 5. 1997 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kterou žalobci dali matce stěžovatele, dnes již zemřelé paní M. H. Nájemní právo uplynutím výpovědní lhůty zaniklo a matka stěžovatele získala pouze "právo na bydlení" do doby zajištění náhradního bytu. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly tím, zda na stěžovatele přešlo právo na bydlení k předmětnému bytu. Soud I. stupně sice uvedl, že právo na bydlení svědčilo pouze paní M. H., po její smrtí zaniklo a nepřešlo na stěžovatele. Svůj názor podpořil stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 27/84, které je již zastaralé a podle názoru stěžovatele i překonané. Stěžovatel se domnívá, že z dikce občanského zákoníku lze dovodit možnost přechodu tohoto práva (práva na bydlení) na osoby uvedené taxativně v ustanovení §706 občanského zákoníku. Za situace, kdy neexistuje ustanovení zákona, které by tento problém výslovně upravovalo, je nutno aplikovat ustanovení §853 občanského zákoníku, podle něhož platí, že občanskoprávní vztahy, pokud nejsou upraveny ani tímto, ani jiným zvláštním zákonem, se řídí ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy obsahem a účelem nejbližší. Obecné soudy proto měly situaci posoudit podle úpravy nájemního vztahu, který je právu na bydlení nejblíže. Stěžovatel by tak vstoupil do práv a povinností zemřelé matky a měl by nárok na zajištění náhradního bytu.
Stěžovatel dále tvrdí, že výkon práva žalobců požadovat vyklizení předmětného bytu je s ohledem na skutečnosti zjištění v řízení před obecnými soudy v rozporu s dobrými mravy. Žalobci se domáhají vyklizení bytu bez jakékoliv bytové náhrady, i když je jim známo, že stěžovatel s matkou čekal na zajištění náhradního bytu a nemá žádnou jinou možnost bydlení. V předmětném bytě žil od narození ve společné domácnosti s matkou. Pokud by matka nezemřela, měl by i nadále zajištěno bydlení, a to i v případě vyklizení bytu, protože matka měla nárok na bytovou náhradu.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že pokud nedošlo k přechodu práva na bydlení ze zemřelé matky na něho, pak by měla být jeho povinnost vyklidit a předat vyklizený byt vázána na povinnost vedlejších účastníků zajistit mu bytovou náhradu.
Stěžovatel konečně uvádí, že mu bylo v řízení upřeno rovnoprávné postavení a bylo mu tak upřeno právo na spravedlivý proces a právo je zneužíváno v jeho neprospěch. Proto navrhl, aby výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl zrušen. Současně navrhl, aby mu Ústavní soud usnesením přiznal úhradu nákladů řízení před ním.
Krajský soud v Plzni v obecném vyjádření konstatoval, že nedošlo k porušení v ústavní stížnosti uvedených základních práv. Ve věcech skutkových pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu Ústavní soud uvedené vyjádření nezasílal stěžovateli k možnému vyjádření a ani ho nevzal za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřineslo.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 12 C 85/2004 vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o vyklizení bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve IV. nadzemním podlaží domu čp. 120 v ulici Ondřejská v Karlových Varech. Z odůvodnění žaloby vyplynulo, že k předmětnému bytu měla nájemní právo matka stěžovatele - paní M. H. Její nájemní právo zaniklo poté, co bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu rozsudkem téhož soudu č.j. 16 C 158/95-28 ze dne 12. 5. 1997 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 10 C 435/97-62 ze dne 6. 1. 1998. V dubnu 2004 matka stěžovatele zemřela, a proto se stěžovatel nyní v bytě zdržuje bez právního důvodu.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem č.j. 12 C 85/2004-47 ze dne 9. 9. 2004 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat ve lhůtě do 9. 3. 2005. Uvedl, že podle zjištěných skutečností jsou žalobci vlastníky bytového domu, v němž se nachází byt, o jehož vyklizení se jedná. Soud I. stupně neakceptoval námitku stěžovatele o neplatnosti kupní smlouvy na bytový dům, protože na daný případ se nevztahoval zákon č. 72/1994 Sb., neboť se jednalo o převod bytového domu jako celku a nikoliv o převod vlastnictví jednotlivých bytových jednotek. Dále uvedl, že stěžovatel nikdy nebyl nájemcem bytu, neboť nájemní právo naposledy svědčilo pouze jeho matce a k zániku nájemního práva došlo na základě přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle výše citovaných rozhodnutí. Matce stěžovatele tak po skončení nájemního práva svědčilo pouze právo na bydlení do doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Smrtí matky stěžovatele její odvozené právo na bydlení zaniklo. Z právní úpravy vyplývá, že právo na bydlení na stěžovatele nepřechází. Dále soud I. stupně uvedl, že přihlédl k aktuální osobní a finanční situaci stěžovatele a prodloužil mu lhůtu k vyklizení předmětného bytu do ve výroku uvedeného data, aby měl možnost opatřit si jiné bydlení.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž uváděl námitky, uplatněné již v řízení před soudem I. stupně. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 13 Co 784/2004-84 ze dne 16. 12. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Potvrdil, že na osoby uvedené v §706 odst. 1 občanského zákoníku - za splnění stanovených podmínek - přechází právo nájmu; v době smrti matky stěžovatele jí však již nájemní právo nesvědčilo, takže nemohlo přejít ani na stěžovatele a ten proto byt užívá bez právního důvodu. K námitce, že žalobci nejsou vlastníky bytového domu, odvolací soud uvedl, že tato otázka byla zkoumána jak soudem I. stupně, tak i v dřívějším řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a je jednoznačné, že jim vlastnické právo náleží.
Usnesením č.j. 26 Cdo 966/2005-102 ze dne 16. 2. 2006 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. K námitce, že soudy pochybily, jestliže otázku vyklizení nebo případného přiznání bytové náhrady neposuzovaly s ohledem na dobré mravy, uvedl, že z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že při rozhodování vyšel z osobních a majetkových poměrů stěžovatele, k nimž přihlédl při stanovení lhůty k vyklizení. Vyslovil se rovněž k názoru stěžovatele o použití analogie §853 občanského zákoníku k posouzení možnosti přechodu práva na bydlení na osoby uvedené v §706 odst. 1 občanského zákoníku. K této námitce uvedl, že současné úprava ustanovení §712a občanského zákoníku, vymezující rozsah práva na bydlení odkazem na některá ustanovení o nájmu bytu (§687 až 699 a přiměřeně i na §700 až 702 odst. 1 občanského zákoníku), s přechodem tohoto práva nepočítá, protože ve svém taxativním výčtu neodkazuje na ustanovení §706 a násl. občanského zákoníku o přechodu nájmu bytu. Usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, které obecné soudy na základě zjištěných skutečností přijaly a které vyzněly v jeho neprospěch.
V této souvislosti Ústavní soud obecně připomíná, že sám neúspěch ve sporu neznamená obecně porušení práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy v příslušném řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hmotného i procesního práva, které aplikovaly ústavně konformním způsobem.
Tak tomu bylo i v souzené věci.
Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou, zda na něho přešlo právo na bydlení i s ohledem na možné použití analogie ve smyslu §853 občanského zákoníku. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale i z rozhodnutí soudu I. stupně a soudu dovolacího jednoznačně vyplývá, že právě této otázce obecné soudy pozornost věnovaly a přesvědčivě odůvodnily, proč nedochází k přechodu práva na bydlení na rozdíl od možného přechodu nájemního práva. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z ustálené rozhodovací praxe. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že stanovisko Nejvyššího soudu, o němž se soud I. stupně odvolával, je zastaralé a neodpovídá současným podmínkám. Touto námitkou se zabýval i dovolací soud, který poukázal na skutečnost, že nová právní úprava dovoluje využití závěrů uvedeného stanoviska a navíc i současná rozhodovací praxe tohoto soudu dospěla ke stejným závěrům. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou tyto právní závěry přijatelné i z hlediska ústavněprávního.
Stěžovatel rovněž namítal, že obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti vyklidit a předat předmětný byt žalobcům v rozporu s dobrými mravy. Uvedenou námitku stěžovatel sice neuplatnil v odvolání, avšak namítal ji v dovolání a dovolací soud na ni také reagoval. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dále vyplývá, že se zabýval osobními i majetkovými poměry stěžovatele a zohlednil jeho situaci stanovením lhůty ke splnění uložené povinnosti tak, aby měl dostatečnou časovou možnost zajistit si jiné bydlení. Proto Ústavní soud v tomto směru stěžovateli nepřisvědčuje.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posouzení všech aspektů, které byly nezbytné pro rozhodnutí ve věci, že při hodnocení zjištěných skutečností postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a její hranice nepřekročily. V závěrech obecných soudů, přijatých na základě hodnocení provedených důkazů, nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a přijatými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, ani k zásahu do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 Listiny zjevně nedošlo. Napadeným rozhodnutím nemohlo být porušeno ani stěžovatelovo vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť předmětem sporu otázka vlastnictví nebyla vůbec.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatel konečně žádal, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů spojených s řízením před ním. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přiznat náhradu nákladů na zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem v případě, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Poněvadž však byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud požadovanou náhradu stěžovateli přiznat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu