ECLI:CZ:US:2006:1.US.269.06
sp. zn. I. ÚS 269/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem v Praze 7, Osadní 311/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 30 Co 125/2004-43 ze dne 20. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 30 Co 125/2004-43 ze dne 20. 4. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 51 C 284/2002-19 ze dne 6. 11. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 86.974,- Kč s příslušenstvím. Napadeným rozhodnutím došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžejním bodem jeho sporu s žalovaným GE Money Auto, a.s., (dříve GE Capital Leasing, a.s.), je posouzení, zda je ústavněprávně korektní takové chování vlastníka věci (zde leasingového pronajimatele), který nejprve přenese riziko vad věci na třetí osobu (na stěžovatele jako nájemce) tak, že sám není těmito vadami omezen, a který následně odmítne odstoupit od kupní smlouvy (či poskytnout k tomu součinnost) a umožnit stěžovateli dosáhnout nápravy těchto vad plnění z titulu odpovědnosti prodávajícího za vady věci cestou odstoupení od kupní smlouvy. Stěžovatel považuje takové jednání (opomenutí) žalovaného vůči sobě za nespravedlivé a domnívá se, že je nutno označit toto jednání vlastníka věci za zneužití jeho vlastnického práva na újmu práv druhých a za omezení svobody stěžovatele a zkrácení jeho práv. Jestliže soud poskytl takovému jednání žalovaného ochranu, pak rozhodl způsobem, který není v souladu s právem stěžovatele na soudní ochranu. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 51 C 284/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal náhrady škody ve výši 86.974,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení povinnosti žalovaného ze závazkového vztahu (finanční leasing osobního automobilu). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č.j. 51 C 284/2002-19 ze dne 6. 11. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí rozebral podstatu smluvního vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným; šlo o finanční leasing, tj. o techniku financování s "reálným zajištěním", čímž je skutečnost, že předmět leasingu zůstává po celou dobu trvání vztahu ve vlastnictví leasingové společnosti. Jedná se v podstatě o trojstranný vztah, kde kromě leasingové společnosti (pronajimatele) a uživatele vystupuje ještě dodavatel předmětu leasingu. Věřitel (leasingová společnost) kupuje určitou věc, která je předmětem investice podle specifikace určené dlužníkem (leasingovým uživatelem) od dodavatele. Možnost odstoupení od smlouvy zůstala leasingové společnosti. Stěžovatel tvrdil, že převzatý předmět leasingu (automobil) trpěl takovými vadami, že ho nebylo možno užívat, a proto mu žalovaný měl poskytnout součinnost a odstoupit od kupní smlouvy vůči dodavateli. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel byl řádně informován o stavu vozidla, u něhož byl vzhledem k roku výroby výskyt závažnějších vad pravděpodobný. Nebylo prokázáno podstatné porušení kupní smlouvy dodavatelem, a proto nebyly splněny podmínky k odstoupení od kupní smlouvy. Soud posoudil ujednání leasingové smlouvy, že možnost odstoupení od kupní smlouvy zůstává leasingové společnosti a nepřechází na uživatele, jako neplatné. Poněvadž však nebyly splněny podmínky k odstoupení od kupní smlouvy pro tvrzené podstatné porušení povinnosti dodavatelem auta, dospěl soud I. stupně k závěru, že nevznikla povinnost žalované leasingové společnosti poskytnout stěžovateli při odstoupení od kupní smlouvy součinnost. Nebyly proto splněny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, tedy porušení právní povinnosti žalovanou leasingovou společností.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 30 Co 125/2004-43 ze dne 20. 4. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že ujednání o tom, že možnost odstoupení od kupní smlouvy nepřechází na leasingového uživatele, je neplatné, avšak dovodil, že povinnost žalované odstoupit od kupní smlouvy by v tomto konkrétním případě připadala v úvahu pouze tehdy, jestliže by žádným jiným opatřením nemohl být naplněn jeden ze základních účelů leasingové smlouvy, jímž je užívání vozidla jeho leasingovým uživatelem. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplynulo, že vada vozidla byla opravitelná (výměnou motoru), takže je zřejmé, že stěžovatel mohl uplatnit nárok na opravu vozidla, popř. nechat provést opravu na vlastní náklady a uplatnit nárok na náhradu těchto nákladů jako na náhradu škody, popř. mohl uplatnit slevu z kupní ceny. Jestliže by dodavatel (prodávající) dobrovolně tyto nároky neuspokojil, bylo by na stěžovateli, aby se jich domáhal soudní cestou. Protože v tomto případě existovala možnost opravy vozidla, což ve svém důsledku znamená možnost jeho dalšího užívání, měl odvolací soud za to, že žalovaná leasingová společnost neměla povinnost od kupní smlouvy odstoupit. Proto neměla ani povinnost poskytnout stěžovateli součinnost k takovému odstoupení. Jestliže tedy žalovaná neodstoupila od kupní smlouvy, popř. neposkytla stěžovateli k takovému odstoupení součinnost, nejde z její strany o porušení její povinnosti a nejsou proto splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti na její straně.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1021/2004-60 ze dne 16. 2. 2006 odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní stížností napadeno není.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jednání vedlejšího účastníka a tím ho poškodily na jeho základních právech. Z hlediska těchto námitek i vzhledem k obsahu soudního spisu je zřejmé, že brojí zejména proti hodnocení důkazů a proti právním závěrům, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily.
Ústavní soud především - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - poukazuje na to, že proces hodnocení důkazů je neoddělitelnou součástí činnosti soudů, v níž postupují samostatně v rámci zásad vyplývajících z příslušných předpisů, zejména pak v rámci zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy v souladu s uvedenou zásadou hodnotí provedené důkazy, nepostupují svévolně a nelze-li shledat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkový stavem a z něho vyvozenými závěry, nepřísluší Ústavnímu soudu do tohoto procesu zasahovat. V předmětné věci je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v hranicích daných příslušnými právními předpisy a aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem. Jejich rozhodnutí jsou jasná, přesvědčivě odůvodněná a jsou i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že sama skutečnost, že stěžovatel byl ve sporu neúspěšný, neznamená - samo o sobě - bez dalšího porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň
předseda senátu