ECLI:CZ:US:2006:1.US.277.03
sp. zn. I. ÚS 277/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. arch. J. H. a L. K., zastoupených JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2003, čj. 13 Co 233/2001 - 280, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 12. 2000, čj. 9 C 411/91 - 254, za účasti V. K., Z. K., R. D., provd. U. a P. K., zastoupených JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 201, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 12. 2000.
Jedná se o spor, ve kterém se žalobci Ing. arch. J. H., Ing. arch. H. M., M. C. a L. K. domáhali po žalovaných V. K., Z. K., R. D. a P. K. uzavření dohody o vydání blíže označených nemovitostí v k. ú. obce Fryšták, ve třech variantách. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, čj. 9 C 411/91 - 254, jejich žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. 13 Co 233/2001 - 280, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání domu č. p. 153, postaveného na pozemku p. č. 888 v k. ú. Fryšták a ve zbytku, týkajícím se vydání pozemků, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti popsaly okolnosti, za kterých byl jejich rodičům znárodněn podnik, včetně nemovitostí, o jejichž vydání usilují. Znárodnění proběhlo v rozporu s tehdy platnými předpisy. To podle stěžovatelek znamená, že původní vlastníci neztratili k těmto nemovitostem (dům a pozemky v k.ú. Fryšták) vlastnické právo. Těmito skutečnostmi se soud vůbec nezabýval. Otec a strýc původně žalovaného Z. K. byli funkcionáři národního výboru, sám žalovaný byl členem KSČ a odborovým funkcionářem. Podle stěžovatelek lze tedy vyloučit, že by přidělování bytů neprobíhalo přednostně mezi funkcionáře. Byt byl přidělen žalovaným mimo pořadník a dům jim byl později prodán za zvýhodněnou cenu. Uvedené skutečnosti, prokazující, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění, soud zcela ignoroval. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelky i v tom, že předmětné řízení probíhalo nepřiměřeně dlouho, od roku 1991 do roku 2003. Znárodněním a absencí nápravy došlo k porušení jejich práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesprávným hodnocením skutečností v řízení před obecnými soudy byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a zároveň čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Délka řízení je porušením čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tvrzení v ústavní stížnosti jsou totožná s tím, co stěžovatelky uvedly v odvolání, a všemi se plně zabýval.
Vedlejší účastníci V.K., R. U. a P. K. (v řízení před obecnými soudy žalovaní), sdělili, že V. K. se svým manželem Z. K. ( který v průběhu řízení před obecnými soudy zemřel) koupili předmětné nemovitosti v souladu s tehdy platnými předpisy, které již neměly charakter revolučních, příp. porevolučních ignorancí lidských práv. Neměli zájem předmětný dům koupit, chtěli pouze řešit svou špatnou bytovou situaci, protože bydleli v jednom pokoji se dvěma dětmi a čekali třetí. Bytová komise jim přidělila byt ze sociálních, nikoli z politických důvodů. Prodej domku se veřejně projednával, rada MěNV tedy nemohla rodinu K. zvýhodnit. Za nesprávná pokládají tvrzení, že otec zemřelého žalovaného byl funkcionářem NV a že žalovaní byli zvýhodněni. Zemřelý žalovaný byl jen řadovým dělníkem a jistou dobu i odborovým funkcionářem. Žalovaní tedy nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud zjistil, ze spisu sp. zn. 9 C 411/91 Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"), že stěžovatelky podaly, dne 17. 12. 1991, žalobu na vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), jejíž petit postupně měnily. Rozsudkem ze 19. 11. 1997, čj. 9 C 411/91 - 188, okresní soud jejich žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň krajský soud usnesením ze dne 18. 11. 1999, čj. 13 Co 364/98 - 222, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud dalším rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, čj. 9 C 411/91 - 254, žalobu stěžovatelek opět zamítl. Podle odůvodnění tohoto rozsudku ke znárodnění předmětného domu došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně (stěžovatelky) jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle vyhlášky č. 104/1966 Sb. bylo Ministerstvo financí zmocněno ke stanovení podmínek, za nichž bylo možné převádět do vlastnictví občanů byty a rodinné domky. Tyto podmínky upravovala směrnice č. 10/1964 uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí (dále jen "směrnice"). Z jejího čl. 2 bodu 1 vyplývala povinnost nabídnout domek ke koupi především dosavadnímu uživateli. Původní uživatelé neměli o koupi zájem, při novém udělování MěNV zohlednil sociální poměry rodiny žalovaných (vedlejších účastníků), kteří ale měli jen zájem o nájem bytu, nikoli o koupi celého domku. Okresní soud dále uvedl, že z dokazování vyplynulo, že o prodeji byli informováni radou MěNV poslanci a prostřednictvím poslanců i další občané ve Fryštáku a prodej byl diskutován i na veřejné schůzi. Poskytnutím domu žalovaným řešil MěNV jejich tíživou bytovou situaci. Podle soudu nedošlo k jejich zvýhodnění, neboť podle bodu II. čl. 2 směrnice bylo povinností MěNV uspokojit společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. Žalovaná nezastávala žádné politické funkce, žalovaný byl pouze členem KSČ a od roku 1960 do roku 1970 zastával funkci předsedy ROH v podniku TON. Bylo tedy prokázáno, že MěNV rozhodl o prodeji domu bez ohledu na žalované. Pokud by ho nekoupili oni, byl by dům prodán jiným zájemcům. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. 13 Co 233/2001 - 280, zrušil rozsudek okresního soudu v části, ve které se stěžovatelky domáhaly uzavření dohody o vydání v něm specifikovaných nemovitostí (převážně pozemků), ve zbytku rozsudek potvrdil (tj. v části, která se týká předmětného domu a pozemku, na kterém stojí). V odůvodnění uvedl, že závěr okresního soudu o tom, že veřejnost byla o prodeji domu informována, má oporu v provedených důkazech. Svědčí o tom výslech svědků a zápisy z jednání rady NV a bytové komise. Provedené důkazy svědčí o tom, že rada MěNV rozhodla podmínit přidělení bytu v uvedeném domě koupí tohoto domu. V postupu NV neshledal soud rozpor s citovanou směrnicí ani s tehdy platnou vyhláškou o správě národního majetku. Jednalo se o nemovitost, ve které byla jen jedna bytová jednotka a obec neměla zájem na své náklady nemovitost udržovat a současně měla uspokojovat bytové potřeby svých občanů. Při prodeji domu byla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. V obci Fryšták byl veden seznam uchazečů o byty a bytová komise o obsazení bytu v předmětném domě také jednala. Žalovaní tedy nebyli jedinými uchazeči o byt. Dům nekoupili hned po svém nastěhování, ale až poté, co MěNV nevyhověl jejich žádosti o prodloužení nájemního vztahu. Důvod pro získání bytu v domě, a tím i právo dům odkoupit, získali žalovaní v prvé řadě pro svoji bytovou situaci, a nikoli pro politické zásluhy.
Jak již mnohokrát Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a není proto oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Nemůže tedy na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281).
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud i tuto ústavní stížnost a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelky předkládají poměrně rozsáhlou argumentaci ke skutečnostem, se kterými se již náležitě vypořádaly obecné soudy, tj. zejména s otázkami, zda nemovitosti byly znárodněny v souladu či v rozporu s tehdy platnými předpisy a tím, zda jsou stěžovatelky osobami oprávněnými. Na druhé straně stěžovatelky argumentují tím, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy neztratily (příp. jejich právní předchůdci). Jejich argumentace je tedy vedena ve dvou liniích. První má prokázat, že nemovitosti mohou být stěžovatelkám vydány podle speciálních restitučních předpisů, protože jsou naplněny všechny nezbytné předpoklady. Druhá linie se opírá o předpisy obecné.
Ústavní soud se tedy za daných okolností zabýval nejdříve otázkou ústavně souladného procesního postupu obecných soudů v dané věci a otázkou ústavně konformní interpretace restitučních předpisů.
Okresní soud již v rozsudku ze dne 1. 12. 2000, čj. 9 C 411/91 - 254, uvedl, že ke znárodnění předmětného domu došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a že žalobkyně (stěžovatelky) jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jeho závěry potvrdil také krajský soud. Je naprosto nadbytečné, aby se k těmto otázkám, které stěžovatelky zařadily do ústavní stížnosti, znovu vyjadřoval Ústavní soud.
Jednou ze stěžejních otázek celého řízení před obecnými soudy bylo posouzení, zda vedlejší účastníci (žalovaní) jsou osobami povinnými. Tento další předpoklad pro restituční vydání majetku nebyl, podle závěru obecných soudů, naplněn. Obecné soudy totiž došly k závěru, že vedlejší účastníci (žalovaní) nejsou osobami povinnými ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelky dovozují protiprávní zvýhodnění žalovaných (jako jeden z alternativních předpokladů kvalifikace určité osoby jako osoby povinné) z toho, že strýc (správně: bratr) zemřelého žalovaného a jeho otec (správně: otec původní žalované V. K.) byli funkcionáři národního výboru. O samotném zemřelém žalovaném pak uvádějí, že byl odborovým funkcionářem a členem KSČ. Svědecké výpovědi a další důkazy skutečně prokázaly, že samotný zemřelý žalovaný byl předsedou ROH, tuto funkci vykonával celých deset let (1960 - 1970), jednalo se o funkci, ze které byl zaměstnavatelem uvolněn na část pracovní doby (viz č. l. 97 spisu). V daném případě se nepodařilo prokázat, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných vedlejších účastníků. Pouze z postavení zemřelého žalovaného, jeho bratra (od r. 1960 předsedy stavební komise a od r. 1966 místopředsedy MěNV Fryšták - viz č. l. 96 spisu ) a otce žalované nelze automaticky dovodit protiprávní zvýhodnění vedlejších účastníků (žalovaných).
Právě z podobných důvodů vtělil zákonodárce do ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, alternativní předpoklad, při jehož splnění je možné určitou osobu označit za osobu povinnou, tj. situaci, kdy osoba věc nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy. Obecné soudy z tohoto ustanovení vycházely a hodnotily, zda byly splněny podmínky tehdy platné směrnice Ministerstva financí č. 10/1964. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud postupoval neústavně jak při hodnocení důkazů, tak v následné interpretaci příslušných právních norem. Přihlédl zejména k výslechu svědků a k zápisu ze schůze rady MěNV z května 1965 (č. l. 55 spisu). Lze shrnout, že danou situaci řádně zhodnotil a příslušné právní normy (čl. 2 bod 2 směrnice a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) interpretoval ústavně konformně. Nebylo tedy zasaženo do základních práv stěžovatelek, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud takový závěr činí s přihlédnutím k tomu, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. představuje více než jiná ustanovení restitučních předpisů kompromis mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, neboť do role osob povinných staví výjimečně i fyzické osoby [viz nález sp. zn. II. ÚS 561/99].
Ústavní soud se zabýval také druhou linií argumentace stěžovatelek, opírající se o předpisy obecné, namítající zásah do ochrany vlastnického práva, garantované čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti považuje za nezbytné konstatovat, že tomu, aby se stěžovatelky mohly úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva cestou obecných předpisů, brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob, podle obecných občanskoprávních předpisů, domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo mezitím nabyly od státu. S přihlédnutím k uvedenému je i tato část námitek stěžovatelek zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu