ECLI:CZ:US:2006:1.US.28.06.1
sp. zn. I. ÚS 28/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 119/2001 - 84, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 4. 10. 2005, čj. 35 Co 107/2005 - 124, takto:
Ústavní se stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 119/2001 - 84, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že zemřelý zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem označených nemovitostí. Požadoval i zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 4. 10. 2005, čj. 35 Co 197/2005 - 124, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů porušily čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále svým postupem porušily také čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl především závěr odvolacího soudu, že zde nebyl dán naléhavý právní zájem stěžovatele na určení, že jeho otec, B. P., byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže vymezených. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že k odnětí předmětného majetku stěžovatelova otce došlo až dne 28. 12. 1949, resp. dne 27. 11. 1953, tedy v rozhodném období, jak jej vymezují restituční předpisy. Existence restitučních předpisů tak vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, který je ve vztahu k předpisům restitučním předpisem obecným. Stěžovatel tvrdí, že tímto výkladem restitučních předpisů porušil odvolací soud hrubým způsobem jeden ze základních principů demokratického a právního státu, upravený v čl. 2 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel tvrdil, že soudy v České republice, včetně Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, poskytly ve skutkově a právně obdobných případech ochranu účastníku řízení nacházejícímu se v obdobné pozici jako stěžovatel, zatímco stěžovateli tuto ochranu odvolací soud neposkytl. Toto tvrzení opřel stěžovatel o rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle jeho názoru právní názor vyslovený v tomto rozsudku nelze aplikovat v případech žalob na určení vlastnictví majetku tak paušálně, jak to učinil odvolací soud. Zpochybnil tak aplikovatelnost tohoto judikátu, kterou připustil pouze v případech, kdy jsou restituční předpisy ve vztahu k občanskému zákoníku skutečně speciální. Restituční předpisy upravují mimo jiné práva a povinnosti tzv. restitučně oprávněných osob. Pokud mohou být restituční předpisy ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, je to možné pouze ve vztahu k restitučně oprávněným osobám. Stěžovatel restitučně oprávněnou osobou není. Proto pro něj neplatí specialita restitučních předpisů a závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je chybný. Tyto závěry opřel stěžovatel o nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, který se zabývá vztahem restitučních předpisů a občanského zákoníku (dále jen "Obč.Z").
Jako další důvod neaplikovatelnosti závěrů citovaného judikátu Nejvyššího soudu ČR uvedl stěžovatel skutečnost, že šlo o žalobu na určení vlastnictví zůstavitele, a nikoliv vlastnictví stěžovatele samotného. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, s tím, že lze uvedený právní názor aplikovat i v jeho právní věci. Nejvyšší soud ČR zde vyslovil, že žalobu na určení vlastnictví zůstavitelů nelze odmítnout pouze s odkazem na existenci restitučních předpisů, jako předpisů speciálních.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948. Kriticky rozebral toto stanovisko pléna Ústavního soudu i některé jeho další nálezy, týkající se vztahu restitučních předpisů a Obč.Z.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 119/2001 - 84, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že zemřelý zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem označených nemovitostí. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatel se domáhal určení vlastnictví zůstavitele k nemovitostem s odkazem na existující vlastnické právo, podle obecných ustanovení Obč.Z. V takovém případě je nutno prokázat nejen to, že zůstavitel byl vlastníkem předmětných nemovitostí, ale i to, že nikdy nenastala právní skutečnost vedoucí ke ztrátě jeho vlastnictví. Stěžovatel v řízení prokázal, že jeho otec byl od 4. 6. 1941 vlastníkem předmětné nemovitosti, avšak bylo prokázáno, že toto vlastnické právo zaniklo ke dni 30. 10. 1945. V řízení byly jako listinné důkazy provedeny tři dochované konfiskační výměry stejného čísla jednacího - č.j. 12567/46, ze kterých jednoznačně vyplývá, že předmětný majetek byl konfiskován otci stěžovatele jako fyzické osobě německé národnosti a současně jeho společnosti "Rinco Motorenwerk B. P.", jakožto německé právnické osobě. Otec stěžovatele byl jediným osobně ručícím společníkem této komanditní společnosti, která podle tehdy platných právních předpisů neměla právní subjektivitu, proto její majetková podstata byla ve vlastnictví otce stěžovatele.
Soud připustil, že tehdejší správní orgán se při vydávání rozhodnutí dopustil určitých nepřesností v označení subjektu konfiskace i vymezení konfiskovaného majetku. Konfiskační výměry z tehdejší doby obecně trpí určitými formálními nedostatky, na které stěžovatel upozornil, avšak tyto nedostatky nezpůsobují jejich nicotnost a nemohou mít vliv na účinky sledované konfiskačním dekretem, tj. přechod majetku na stát. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že případné nepřesnosti označení osob, proti jejichž majetku konfiskace směřovala, nebo jiné nepřesnosti, ještě nemohou vést k závěru, že výměr je nesrozumitelný, neurčitý, resp. nicotný, neboť konfiskační výměr pouze deklaruje stav podle příslušného dekretu, který má konstitutivní účinky. Jako příklad uvedl usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 175/2000. Okresní soud rovněž vyvrátil námitku stěžovatele, že výměry nebyly vydány orgánem, do jehož pravomoci rozhodovací činnost náležela. Výměry byly vydány Okresním národním výborem v Rumburku, tedy orgánem pověřeným k vydání těchto výměrů podle §1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stát se tak předmětného majetku nezmocnil v rozporu se zákonem. Právním důvodem konfiskace byl dekret prezidenta republiky, a nikoliv výměry okresní správní komise nebo okresního národního výboru, které pouze deklarovaly oprávněnost jeho použití. Zde soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/96. Dovodil, že konstitutivní účinky má samotný dekret a že ke konfiskaci došlo ke dni jeho účinnosti, tj. 30. 10. 1945, a konfiskační dekret pouze deklaruje jeho použití.
Okresní soud nepřezkoumával věcnou správnost předmětných konfiskačních výměrů, neboť konstantní judikatura zaujímá jednoznačné stanovisko, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné. Z konfiskačních výměrů vyplývá, z jakého důvody byly vydány, proti komu směřují, že se týkají osoby německé národnosti a německé právnické osoby a také z nich plyne, na jaký majetek se vztahují. Tato rozhodnutí svědčí o tom, že osoba v nich uvedená jako vlastník splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 bod 1 - 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Uvedená rozhodnutí jsou adresná a deklarují, že podmínky pro konfiskaci majetku stěžovatele jsou splněny a že jeho majetek byl dnem účinnosti dekretu konfiskován. Nastaly tak účinky konfiskace zůstavitelova majetku ve prospěch československého státu, jako právního předchůdce žalovaného Města Rumburk. Soud uzavřel, že otec stěžovatele vlastnické právo pozbyl na základě provedené a završené konfiskace. Vlastnické právo tak přešlo na stát a z něj na další nabyvatele. Z toho důvodu zůstavitel v okamžiku smrti předmětný majetek nevlastnil. Z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti soud zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování vyžádáním konfiskačních vyhlášek, včetně seznamů osob, týkajících se otce stěžovatele, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn a prokázán.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, čj. 35 Co 197/2005 - 124, rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. K tomu lze poznamenat, že stěžovatelovy námitky, uvedené v odvolání proti rozsudku okresního soudu, jsou zcela totožné s těmi, které uvedl v ústavní stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku, restitučních zákonů a jejich vzájemném vztahu. Přitom zpochybňuje četné závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR i nálezech Ústavního soudu. Předkládá vlastní výklad zákonných ustanovení i ustálené judikatury a rovněž vlastní koncepci hodnocení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnému podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez
přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu