ECLI:CZ:US:2006:1.US.282.06
sp. zn. I. ÚS 282/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem Svobodova 7, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 29 T 16/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 315/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 8 Tdo 80/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 29 T 16/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 315/2005 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 8 Tdo 80/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že protiprávně vylákal pojistné plnění fingováním krádeže osobního automobilu. Ten přitom ani nikdy fakticky neměl v držení, pouze si na inzerát obstaral příslušné doklady a pojišťovně při uzavírání pojistné smlouvy předvedl jiný podobný vůz s padělaným VIN.
V ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřil na polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů. Zpochybňuje důkazy svědčící v jeho neprospěch, zejména věrohodnost výpovědi svědkyně Z., a poukazuje naopak na svědectví jemu prospívající. Nebyly též provedeny veškeré důkazy, které navrhoval.
Kromě toho má za to, že mu byla nesprávně uložena povinnost k náhradě škody, když pojistné plnění bylo vyplaceno nikoliv jemu, ale právnické osobě, na kterou bylo vozidlo vedeno.
Je přesvědčen, že uvedenými pochybeními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní státní zastupitelství uvedlo, že považuje napadená rozhodnutí za správná a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření zejména podrobně rekapitulovalo dosavadní průběh řízení. Pochybení, pro která by mělo být ústavní stížnosti vyhověno, neshledává a navrhuje ústavní stížnost odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud poukázal na své postavení s tím, že mu, s výjimkou extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a jejich právními závěry, nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů. Má za to, že postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a svým rozhodnutím neporušil žádná základní práva či svobody stěžovatele. Proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Obvodní soud a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Obvodní soudu spis sp. zn. 29 T 16/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci obecné soudy vyšly z konkrétních důkazních pramenů, včetně výpovědí svědků a listinných důkazů. Ústavní soud nezjistil, že by zjištění obecných soudů neměla podklad v provedeném dokazování a nemá, co by jejich závěrům vytkl. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že důkladně hodnotily mimo jiné právě i stěžovatelem zpochybňovanou výpověď svědkyně J. Z. (viz zejména str. 5-6 rozsudku, str. 4 a následující usnesení městského soudu), přičemž např. uvážily, že neměla důvod vypovídat nepravdivě, v jí tvrzených skutečnostech nejsou rozpory a též je toto svědectví podporováno důkazy dalšími. Vypořádaly se i s výpověďmi, na které poukazoval stěžovatel, kdy např. pokud jde o svědka, který tvrdil, že měl stěžovatelem koupený automobil vidět, uvážily jeho bližší vztah k obžalovanému, to že při své výpovědi působil nevěrohodně a dále, že i pokud by vypovídal pravdivě, automobil který eventuálně viděl, by byl zřejmě tím podobným vozem, který stěžovatel použil k záměně při sjednávání pojistné smlouvy.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnily, zejména jejich neperspektivností (viz např. str. 4 usnesení městského soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně důkazy dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelův poukaz na to, že mu byla nesprávně uložena povinnost k náhradě škody, ač pojistné plnění nebylo vyplaceno jemu, ale právnické osobě, jejímž byl jednatelem, lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 4). Dle §420 zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a podmínky tohoto ustanovení stěžovatel při svém jednání naplnil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu