ECLI:CZ:US:2006:1.US.283.06
sp. zn. I. ÚS 283/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, K dolům 1973/38, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, čj. 13 To 84/2006 - 354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností Mgr. M. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zrušil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "soud prvního stupně") ze dne 20. 2. 2006, čj. 2 T 195/2005 - 338. Tímto usnesením bylo, podle ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Odvolací soud dospěl k závěru, že pro zastavení trestního stíhání nebyly splněny zákonné podmínky. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s trestním řádem, pokud po vydání trestního příkazu a po podání odporu stěžovatelem nejprve nařídil ve věci hlavní líčení (§314g odst. 2 TrŘ), které se však z blíže nevyjasněných důvodů neuskutečnilo, a místo nařízení dalšího líčení rozhodl o zastavení trestního stíhání. Přesto, že se jednalo o právně složitou trestní věc, bylo usnesení o zastavení trestního stíhání vydáno bez provedení důkladnějšího dokazování a náležitého objasnění věci, na podkladě zcela shodných důkazů shromážděných v přípravném řízení, aniž by mimo hlavní líčení vyšly najevo nové skutečnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání. Z těchto důvodů usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti tvrdil, že odvolací soud postupoval svévolně, v rozporu s platnými procesními předpisy. Trestní stíhání považuje za neodůvodněné a protiprávní, neboť jako soudní exekutor v rámci exekučního řízení postupoval v souladu se zákonem a označeného trestného činu se nedopustil. Za účelem prokázání tohoto tvrzení předložil svůj právní rozbor OSŘ a exekučního řádu.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z uvedeného vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tzn. především prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících dané řízení. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci.
Smysl a účel těchto zásad odráží pravidlo, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy ostatních orgánů veřejné moci. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci (obecných soudů), již není možná. Proto ústavní stížnost představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy v rámci obecného soudnictví selžou a ochrana jinou cestou není možná. Jinými slovy, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do probíhajícího řízení a rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace (např. zásah do osobní svobody), za nepřípustné (zásada subsidiarity a minimalizace zásahů). Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat až po jeho skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
S ohledem na uvedené je zřejmé, že zásah Ústavního soudu, který stěžovatel v projednávaném případě požaduje, by byl v této fázi nepřiměřeným zásahem do kompetencí obecných soudů. Ústavní stížnost byla totiž podána za situace, kdy trestní řízení není dosud pravomocně skončeno. Stěžovatel tak má stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Obecné soudy jsou povinny se jeho námitkami zabývat, stejně jako jím tvrzenou údajnou neodůvodněností a protiprávností trestního řízení.
Napadené usnesení odvolacího soudu nemohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jednalo o dílčí rozhodnutí, které soudu prvního stupně vytklo postup v rozporu s trestním řádem, neboť zastavil trestní stíhání na podkladě zcela shodných důkazů shromážděných v přípravném řízení, aniž by mimo hlavní líčení vyšly najevo nové skutečnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání. Současně byl soud prvního stupně zavázán k provedení důkladnějšího dokazování a náležitému objasnění věci. V tomto směru je vhodné doplnit, že soudu prvního stupně nic nebrání, aby trestní stíhání zastavil, jestliže na základě provedeného dokazování dospěje k odůvodněnému závěru, že pro takové rozhodnutí jsou splněny zákonné podmínky. Z těchto důvodů je třeba, do vydání meritorního rozhodnutí ve věci, hledět na podání stěžovatele jako na nepřípustné.
Po pravomocném skončení trestního řízení, tj. po vyčerpání všech opravných prostředků, pakliže dojde stěžovatel k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nemohlo být vyhověno jeho návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť se jedná o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu