ECLI:CZ:US:2006:1.US.289.06
sp. zn. I. ÚS 289/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, čj. 5 As 19/2005 - 87, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá .
2. Návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 a §114 odst. 1 soudního řádu správního se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, čj. 5 As 19/2005 - 87, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2005, čj. 10 Ca 227/2004 - 64, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS") bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé a veřejné projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení základních práv stěžovatele došlo zejména tím, že ve věci projednávané a skončené podle OSŘ byl návrh na obnovu řízení, bez opory v zákoně, projednáván podle soudního řádu správního (dále jen "SŘS"). Za použití protiústavního ustanovení §114 odst. 1 SŘS byl jeho návrh na obnovu řízení odmítnut.
Z rozsudku NSS ze dne 15. 2. 2006, čj. 5 As 19/2005 - 87, Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 27. 6. 2003 se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") povolení obnovy řízení ve věci povolení stavby na označených parcelách v Písku, které se vedlo u téhož krajského soudu pod sp. zn. 10 Ca 125/2002, kdy rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, čj. 10 Ca 125/2002 - 29, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. RR/výst/383/02-H. Stěžovatel poté podal ke krajskému soudu návrh na obnovu shora uvedeného řízení. Jeho návrh byl usnesením ze dne 14. 1. 2005, čj. 10 Ca 227/2004 - 64, odmítnut jako nepřípustný. O kasační stížnosti, kterou stěžovatel požadoval zrušení označeného usnesení krajského soudu, rozhodl NSS zamítavým rozsudkem, jehož zrušení stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje.
V odůvodnění tohoto rozsudku NSS uvedl, že obnova řízení je, stejně jako kasační stížnost, mimořádným opravným prostředkem ve správním soudnictví, který umožňuje překonat překážku rei judicate a znovu ve věci rozhodnout. Obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Ve věci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, o níž bylo krajským soudem rozhodováno, je tak a contrario přípustnost obnovy vyloučena, neboť účastník má možnost využít obnovy správního řízení.
V dané věci byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného projednána, stěžovateli tedy nebyl odepřen přístup k soudu. Ze skutečnosti, že bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání a v nepřítomnosti stěžovatele, nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Podle §250f odst. 1 OSŘ, ve znění platném v době projednávání žaloby, mohl soud rozhodnout o žalobě bez jednání rozsudkem, při splnění podmínek, které takový postup umožňovaly. Námitkami, které stěžovatel v tomto směru uplatňuje, se již zabýval Ústavní soud při rozhodování o návrhu, v němž stěžovatel požadoval zrušení ustanovení §250a OSŘ. Návrh byl usnesením sp. zn. III. ÚS 578/02, ze dne 5. 12. 2002, odmítnut.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice zákonnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a v polemice s jeho právními závěry o přípustnosti obnovy řízení. Stěžovatel přitom zcela pomíjí jasné a jednoznačné právní závěry NSS. Skutečnost, že NSS v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu, vzhledem k ustanovení čl. 83 Ústavy ČR, nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Na základě výhrad stěžovatele v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností napadeného rozhodnutí a zjistil, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Nejvyšší správní soud náležitě posoudil všechny argumenty stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, své právní závěry náležitě odůvodnil. Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Českých Budějovicích dospěly ke shodnému závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 a §114 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, která jsou podle jeho názoru protiústavní.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný podle judikatury Ústavního soudu i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Stěžovatel požadoval náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem lze jen výjimečně, za splnění podmínek §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože platí zásada zakotvená v §62 odst. 3 téhož zákona, podle které si tyto náklady hradí sám účastník řízení. Podmínky pro výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem nejsou v konkrétní věci naplněny, zejména proto, že stěžovatel se svým návrhem neuspěl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 a §114 odst. 1 soudního řádu správního.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu