ECLI:CZ:US:2006:1.US.299.05
sp. zn. I. ÚS 299/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem ul. Na Hradbách 18, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 7 Afs 160/2004-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 23. 5. 2005 a současně podanou k poštovní přepravě dne 23. 5. 2005, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 Ca 290/2003-28. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 5. 2003, č.j. 59/130/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hlučíně ze dne 9. 10. 2002, č.j. 36088/02/385920/2439, kterým bylo částečně vyhověno stěžovatelově odvolání proti platebním výměrům na daňové penále z dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až prosinec 1996.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, proti rozhodnutí správce daně v daňovém řízení namítal jeho nezákonnost, kterou vyvozoval jednak z nepřesného označení stěžovatele jako daňového subjektu, z neplatnosti otisku razítka na rozhodnutí, a dále z věcné nesprávnosti vyměřeného penále. Podle stěžovatele Krajský soud v Ostravě jeho žalobu zamítl s tím, že vytýkané vady sice existují, ale že nejsou ve vztahu k platnosti rozhodnutí relevantní. Tento názor potvrdil v napadeném rozsudku také Nejvyšší správní soud. Stěžovatel má zato, že formální nedostatky postupu správce daně jsou zásadní a že způsobují neplatnost napadených rozhodnutí. Extenzivní výklad Nejvyššího správního soudu je prý chybný. Správa daní a poplatků je oblast velmi podrobně a striktně regulovaná a přísné předpisy je nezbytné uplatňovat proti orgánům státu stejně důsledně jako proti poplatníkům. Jiný postup podle mínění stěžovatele narušuje právní jistotu a zpochybňuje smysl zákonné regulace.
Stěžovatel tyto argumenty konkrétně rozvedl poukazem na to, že v předmětném rozhodnutí správce daně je označen jako J. N., tj. jinak, než jak je uvedeno na osvědčení o registraci a v živnostenském listu, v nichž je veden pod obchodním jménem J. N. PALIVA. Podle stěžovatele se jedná o podstatnou vadu rozhodnutí, která způsobuje jeho neplatnost. K otisku úředního razítka pak prohlásil, že zákon podobu otisku úředního razítka vymezuje jednoznačně a stanoví, že bez takového otisku razítka je výměr neplatný. Podle stěžovatele zde není prostor pro různé výklady a právní názory. Soudu nepřísluší hodnotit, který nedostatek otisku je podstatný a který nikoliv.
Stěžovatel dále namítl, že se soud odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení. Přitom správci daně byly doloženy všechny nezbytné účetní doklady, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. S ohledem na to stěžovatel prohlásil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na stanovení daňové povinnosti na základě zákona garantované čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel pak v závěru ústavní stížnosti zdůraznil, že rovněž brojí proti průtahům v celém řízení, které trvá již déle než tři roky.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 7 Afs 160/2004-53, z těchto důvodů zrušil.
Ústavní soud po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "běžného práva". Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace běžného práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Polemika stěžovatele s interpretací běžného práva ovšem ještě - sama o sobě - nemůže zakládat porušení práva na spravedlivý proces, které - zjednodušeně řečeno - negarantuje právo účastníka řízení na rozhodnutí ve věci podle jím zastávaného právního názoru. Pokud proto stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítal porušení práv garantovaných článkem 38 odst. 2 Listiny, nelze než konstatovat, že tato práva v řízení před Nejvyšším správním soudem porušena nebyla, resp. že takové porušení nelze dovozovat ani ze skutečností, které v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší správní soud příliš extenzivně vykládal příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a že z formálních vad rozhodnutí správce daně nevyvodil závěr o neplatnosti takových rozhodnutí, považuje k tomu Ústavní soud za nutné uvést následující.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud především zjistil, jaké konkrétní důvody vedly Nejvyšší správní soud k jeho závěru; konstatuje, že se s jeho právními závěry plně ztotožňuje, což ostatně vyplynulo již z toho, že samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí na dřívější judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 103/03) odkázal.
Lze nicméně souhlasit se stěžovatelem, že povinností správce daně, a ostatně všech orgánů veřejné moci, je postupovat v souladu s právními předpisy. (V rovině ústavní se jedná o příkaz jednat pouze na základě a v mezích zákona podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.) Současně je ovšem třeba připustit existenci určitých ústavně přijatelných mezí pro rozumný a ústavněkonformní výklad těchto právních předpisů. Ústavní soud je toho názoru, že závěry přijaté Nejvyšším správním soudem se právě v těchto mezích pohybují. Ostatně Ústavní soud k otázkám procesních vad již v minulosti judikoval, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž že jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Je proto vždy třeba konkrétně zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2004, str. 327).
Ústavní soud proto sdílí závěr Nejvyššího správního soudu, že případné formální nedostatky rozhodnutí správce daně, pokud jde o stěžovatelem namítané nedodržení velikosti otisku razítka, nelze považovat za takovou vadu rozhodnutí, která by umožňovala učinit závěr o jeho neplatnosti. Teprve pokud by otisk razítka zcela absentoval nebo by byl takového provedení, které by mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, zda rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem, bylo by možné usuzovat na důvody způsobující neplatnost či nicotnost takového rozhodnutí. Stejně tak Ústavní soud hodnotí i závěry týkající se identifikace stěžovatele, pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že přesným označením příjemce rozhodnutí je takové označení, které jej činí nezaměnitelným s jiným subjektem.
Jde-li o tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení, Ústavní soud podotýká, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud učinil vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení před Krajským soudem v Ostravě neuplatnil a učinil tak teprve v kasační stížnosti. Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Pokud proto stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně (a učinil tak až v kasační stížnosti jako v mimořádném opravném prostředku), jednalo se o tvrzení nové, s nímž se nižší soud neměl příležitost vypořádat. Jinými slovy, stěžovatel, jde-li o tuto námitku, nevyčerpal - důsledně vzato - předchozí procesní prostředky a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než tento kasační důvod posoudit jako nepřípustný. Nejedná se tedy ze strany Nejvyššího správního soudu o svévolné či libovolné odmítnutí zabývat se námitkou stěžovatele, nýbrž o situaci, kdy stěžovatel neuplatnil tuto námitku v předchozím řízení a jako novou skutečnost ji předložil až v řízení před Nejvyšším správním soudem. K tomu lze dodat, že podobný závěr by vůči takové námitce přijal Ústavní soud i v řízení o ústavní stížnosti, pokud by ji stěžovatel neuplatnil v předchozích řízeních.
Ústavní soud se konečně zabýval i tvrzením stěžovatele, že celé řízení trvající déle než 3 roky bylo zatíženo průtahy. Ústavní soud má zato, že již na první pohled nelze v předchozích řízeních shledávat zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. že předchozí řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jestliže o žalobě stěžovatele ze dne 24. 2. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 15. 9. 2004, tedy v době nepřesahující jeden a půl roku, a řízení o kasační stížnosti pak nepřesáhlo dobu půl roku.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Ústavní soud současně uvádí, že ke stejným závěrům dospěl ve srovnatelné věci téhož stěžovatele (sp. zn. IV. ÚS 281/05).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu