ECLI:CZ:US:2006:1.US.301.04.1
sp. zn. I. ÚS 301/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. B., t.č., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem v Plzni, Malá ulice č. 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2003, sp.zn. 5 T 8/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona trest vyhoštění z území ČR na dobu 5 roků. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, jako neodůvodněné zamítl.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odůvodnění rozsudku je prý neurčité a nekonkrétní. Popis skutku je doslova opsán z obžaloby, neopírá se o konkrétní skutečnosti, které by jednoznačně stanovily vinu stěžovatele tak, jak to vyžaduje trestní řád. Je z něho zřejmé, že byl vykonstruován na základě nepřímých důkazů, mnohdy i na základě nereálných úvah soudu. Každý skutek, v němž je spatřován trestný čin, však musí být popsán tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným a musí v něm být uvedeny takové skutečnosti týkající se místa, času, způsobu atd. jeho spáchání, které takový skutek dostatečně konkretizují. Tento zákonný požadavek dodržen nebyl. Stěžovatel v přípravném řízení nevypovídal, vypovídal až při hlavním líčení dne 9.6.2003; jakoukoliv souvislost s údajným obchodem s drogami popřel a uvedl skutečnosti, které jeho tvrzení podporují. Krajský soud se zabýval procesem, který probíhal ve Spolkové republice Německo a v němž byl odsouzen M. H-, v jehož autě našla policie drogu - extázi; sám soud však uvedl, že otázkou zůstalo, zda a jakým způsobem se na této trestné činnosti podílel stěžovatel. Krajský soud se nezabýval tím, jaký původ měla mít droga, kterou měl stěžovatel předat k dovozu do SRN. H. v jeho trestní věci odmítl vypovídat. Ačkoliv byl stěžovatel Policií ČR cca půl roku odposloucháván a sledován, nebyly v rozsudku popsány okolnosti převozu drog do SRN apod. Soud v odůvodnění rozsudku "použil obecné konstatování", nevypořádal se však s tím, kde, kdy a od koho si měl stěžovatel drogu opatřit. Při odposleších nebyly zjištěny údaje, které by nasvědčovaly jakékoliv organizaci obchodu s drogami. Krajský soud dále nesprávně posuzoval jako nevěrohodné výpovědi svědků P. Š. a B. H., kteří vypovídali v souladu s výpovědí stěžovatele. Jeho vinu dovodil soud pouze z jednoho nepřímého důkazu, kterým byly záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu. Technická kvalita těchto záznamů je však velmi špatná a nebylo možné ani posoudit, zda přepis odposlechu odpovídá skutečně jeho záznamu.
Stěžovatel v této souvislosti kritizoval, že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování, které by spočívalo ve vypracování znaleckého posudku z oboru foniatrie k provedení hlasové analýzy některých hovorů, aby byla zodpovězena otázka, kdo skutečně použil mobilní telefon a hovořil s německy mluvícím mužem. Pochybení soud vidí stěžovatel i v tom, že soud netrval na "ustanovení a ztotožnění" osoby jménem L., která by se mohla k věci kvalifikovaně vyjádřit; je totiž pravděpodobná možnost, že Leo, spolu s osobou K. F. (viz telefonát s německy mluvícím mužem), vystupovali jako agenti policie - provokatéři, leč touto možností se soudy nezabývaly.
Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů nezjistily bez důvodných pochybností skutkový stav tak, jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. řádu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 T 8/2002, vedený u Krajského soudu v Plzni. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 5 T 8/2002-1384, uznal stěžovatele spolu s J. S. vinným, že v přesně nezjištěný den předcházející dni 18.4.2002 si neoprávněně opatřili ze zdroje, který se nepodařilo ustanovit, 8.280 kusů tablet drogy extáze s motivem "delfín", kterou dne 18.4.2002 předali ve vědomé a chtěné spolupráci po předchozí dohodě s blíže neustanovenou osobou vystupující jako "L." v Plzni M. H. s úkolem tuto látku dopravit do Würzburgu ve Spolkové republice Německo a předat ji osobě vystupující pod jménem K. F., přičemž při kontrole policejní hlídkou dne 18.4.2002 došlo u M. H. k zajištění této zásilky. Tím spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s ostrahou. Zároveň podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 roků.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel v celém přípravném řízení odmítl k věci opakovaně vypovídat. Vypovídat započal až u hlavního líčení dne 9.6.2003, kdy uvedl, že osobu jménem Leo zná, jednal s ním však prý o prodeji laptopů a hodinek. Obžalovaný S. během celého řízení nevypovídal. Soud vycházel při svém rozhodování z důkazů poskytnutých na základě dožádání orgány činnými v trestním řízení Spolkové republiky Německo, z protokolů o odposleších telekomunikačních zařízení v rámci odposlechových akcí Z. a J.; jedno ze sledovaných čísel užíval v inkriminované době stěžovatel. Stěžovatel tuto skutečnost nepopřel a v rámci své obhajoby vysvětloval obsah hovorů z inkriminovaného čísla. V době od 17.4. do 19.4.2002 došlo k řadě hovorů mezi obžalovanými navzájem, stěžovatelem a osobou zvanou L., jakož i mezi obžalovaným S. a dalšími osobami. Z těchto hovorů a ze zpráv SMS lze prý spolehlivě dovodit, že měly přímou souvislost s transportem extáze do SRN M. H.. Dále soud vyslechl svědkyni P. Š., družku stěžovatele, jejíž výpověď se zcela shodovala s výpovědí stěžovatele. Svědkyně popsala všechny události s časovou přesností téměř na hodiny, uváděla přesná jména osob a místa, kde se stěžovatel pohyboval. Soud hodnotil její výpověď jako účelovou, snažící se otevřeným způsobem potvrdit obhajobu stěžovatele. Obdobné závěry učinil soud i u svědka B. H. Výpověď obou svědků pak vyvrací jiný důkaz, kterým je odposlech telefonického hovoru ze dne 18.4.2002. Ve věci byly provedeny i další důkazy (svědecké výpovědi, chemicko-toxikologický posudek, znalecký posudek z oboru psychiatrie na osobu stěžovatele). Další návrhy na důkazy ze strany stěžovatele byly zamítnuty, neboť podle názoru soudu byly z větší části neproveditelné a nadbytečné což soud podrobněji odůvodnil. Pokud pak obhájce označil celou akci za nepodařenou policejní provokaci, na kterou "skočil" pouze M. H., soudu není jasné, proč by se policejní agent cizího státu v rámci provokace angažoval v prodeji několika laptopů v ČR, neboť právě stěžovatel tvrdil, že se jeho obchody týkaly jen laptopů, tedy legálního zboží.
Rozsudek napadli oba obžalovaní odvoláním. Stěžovatel zdůraznil, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se dopustil skutku, za který byl odsouzen. Pokud jde o obsah soudem k důkazu provedených telefonních hovorů, mají sice časovou a obsahovou návaznost na objektivně zjištěný vývoz drogy M. H. do SRN, ale lze jej interpretovat i tak, že šlo o obchod s laptopy a hodinkami, nikoliv o obchod s drogou. Stěžovatel dále namítal, že nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování. Obhajoba získala od německého advokáta důležité poznatky nasvědčující tomu, že osoba "L." je agentem provokatérem policie SRN. Pokud by se tato informace potvrdila, mělo by to vliv na výrok o vině stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na to, že neexistuje žádný přímý důkaz, že by byl předal drogu dne 18.4.2002 M. Hi. Odvoláním byl napaden i výrok o trestu a to především o trestu vyhoštění. Soud podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel žije v družském poměru druha s P. Š. po dobu nejméně 10 let a má s ní dítě - syna, který s nimi žije ve společné domácnosti. Stěžovatel tedy má na území ČR sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na slučování rodin a se zájmem dítěte.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro výrok o vině si Krajský soud v Plzni opatřil dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Ta pak správně vyhodnotil a posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami a k nim uvedl zejména následující.
Z provedeného dokazování je patrné, že mezi stěžovatelem a M. Hruškou nemohlo jít o obchod s laptopy a hodinkami. To je zřejmé z toho, že v autě zadrženého H. byla naložena jen droga extáze a že se Hruška pokoušel telefonovat na telefon užívaný stěžovatelem. Pokud jde o námitku, že celá akce byla vyprovokována osobou "L.", což měl být provokatér ve službách německé policie, pak se (údajně) podle státní zástupkyně policejní orgán dověděl o jeho existenci až po vyhodnocení obsahu telefonických hovorů uskutečněných ve dnech 17. a 18. dubna 2002. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Policie ČR monitorovala osobu "L.". Policejní orgán, s ohledem na okolnosti případu, neměl možnost osobu "L." ztotožnit. V této souvislosti odvolací soud poukázal i na obsah telefonického hovoru ze dne 15. dubna 2002, v němž stěžovatel nepochybně nabízí prodej extáze s logem delfína do Chorvatska, což vyvrací možnost policejní provokace. Ta prokázána nebyla.
Pokud jde o navrhovaný výslech svědka dr. R. H., advokáta činného v SRN, který měl prokázat, že "Leo" byl policejním provokatérem, odvolací soud poukázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření krajské státní zástupkyně k odvolání stěžovatele (srov. svazek č. VII, č.l. 1443), ze kterého vyplývá, že se o jeho osobě zmínil pouze svědek B. H., který uvedl, že dr. H. si myslel, že "L." je člověkem od policie. Vzhledem k tomu, že policie nezveřejňuje osoby, které s ní spolupracují, musel by dr. H. získat o "L." poznatky při výkonu svého povolání a lze jen stěží předpokládat, že by český soud dosáhl zproštění povinnosti mlčenlivosti tohoto německého advokáta, aby jej mohl vyslechnout jako svědka.
Pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o uložených trestech. Soud neakceptoval námitky stěžovatele, které směřovaly proti trestu vyhoštění. Stěžovatel se po celé trestní řízení hlásil pouze k jednomu dítěti a to k synovi Adamovy (jedná se o pseudonym), který pochází z manželského svazku s P. B., jež skončil rozvodem. Stěžovatel nikdy nehovořil o tom, že by měl také syna s družkou P. Š. Z výpovědi P. Š. zároveň plyne, že se stěžovatelem nežili ve společné domácnosti. Stěžovatel nemá na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, nemá zde pracovní, ani sociální zázemí. Uložení trestu vyhoštění tedy není ani v rozporu se zájmem na spojování rodin.
III.
K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, které však poukázaly jen na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření velmi podrobně rozebralo argumentaci stěžovatele. Poukázalo na to, že důkazy záznamy telekomunikačního provozu byly v řízení před soudem provedeny v souladu s ustanoveními trestního řádu.
Právní zástupce stěžovatele, kterému byla zaslána vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka i krajského státního zastupitelství, k nim nezaujal stanovisko.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje důvody uvedené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kterými se zabýval odvolací soud a přesvědčivě je vyvrátil. Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele a pokud tyto v menší míře neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. To je zřetelně patrné z textu napadeného rozhodnutí krajského soudu na str. 9.
Pokud se jedná o soud odvolací, je zřejmé, že neprovedení důkazu výslechem svědka dr. H., který se vzhledem k dané důkazní situaci v přezkoumávané věci nemohl stát důkazem stěžejním a rozhodujícím pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů, nemohlo zasáhnout do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Blíže lze v tomto směru poukázat na text uvedený na str. 5 tohoto napadeného usnesení odvolacího soudu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že krajský soud dovodil jeho vinu pouze z jediného nepřímého důkazu (kterým byly záznamy telekomunikačního provozu) a že žádným důkazem nebyla prokázána jeho souvislost se zadržením M. H. v SRN, Ústavní soud již dříve judikoval, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací ( §2 odst. 4 a 5 tr. ř. ), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz nález sp.zn. IV. ÚS 37/03, www.judikatura.cz); nepřímý důkaz má svou důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými (byť rovněž nepřímými) důkazy. Nepřímé důkazy přitom musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, jež jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (viz. Šámal, P., Král. V, Baxa, J, Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání, Praha, C.H.Beck 2002, str.580-581).
V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na obsah spisu uvedeného v části II. tohoto rozhodnutí. Ze spisu vyplývá, že ve věci byly (vedle celé řady záznamů telekomunikačního provozu) provedeny ještě další důkazy (svědectví M. H. staršího, svědectví P. Š. - pokud jde o tvrzené místo pobytu stěžovatele v době některých telefonických hovorů, úřední záznam DI Plzeň, protokol o podání vysvětlení sepsané M. H.), které jsou sice nepřímé, avšak na jejich základě mohl soud poměrně přesně určit pohyb stěžovatele v inkriminovanou dobu, jeho setkání s osobou "L.", souvislost s cestou M.H. do SRN a setkání s ním a vyvrátit tak jeho tvrzení, že záznamem telekomunikačního provozu byl důkazem jediným. K tomu, aby bylo možné rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti (viz např. nález sp.zn. IV. ÚS 438/2000, www.judikatura.cz). Podle přesvědčení Ústavního soudu se tak v posuzovaném případě stalo a provedené nepřímé důkazy tvoří ucelenou soustavu důkazů, na jejichž základě soud mohl výrok o vině stěžovatele vyslovit. Postupu soudů proto v tomto směru nelze vyčítat neústavnost.
K námitce stěžovatele, že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru foniatrie k provedení hlasové analýzy některých hovorů, aby byla zodpovězena otázka, kdo skutečně použil mobilní telefon a hovořil, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 9 poslední odstavec), ve kterém soud zdůvodnil, proč nebylo třeba takový důkaz provést. Pro posouzení viny stěžovatele nebylo totiž rozhodující, zda mluvčím byl stěžovatel nebo někdo jiný. Významné bylo, že stěžovatel u těchto hovorů byl a znal jejich obsah. Tato skutečnost byla prokázána i dalšími důkazy (viz str. 7 poslední dva odstavce rozsudku). K obsahu záznamů telekomunikačního provozu je třeba také konstatovat, že byl v rámci soudního řízení verifikován soudem podle zvukových záznamů tohoto provozu a stěžovateli byla dána možnost se k nim vyjádřit.
Pokud jde o námitku, že soud "neustanovil" osobu "L." a neobjasnil skutečnost, zda se nejednalo v souzené věci o policejní provokaci, ztotožnil se Ústavní soud s přesvědčivou argumentací Krajského soudu v Plzni a zejména Vrchního soudu v Praze, na kterou v této souvislosti odkazuje.
Postup soudu, pokud jde o neprovedení některých důkazů, je v souladu se standardní judikaturou Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 733/01, sp.zn. III. ÚS 569/03, www.judikatura.cz).
Ústavní soud uzavírá, že při přezkoumání rozhodnutí obecných soudů je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené a známé judikatury Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno, napadená rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná, logická a přesvědčivá a proto i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Proto Ústavní soud dovozuje, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň
předseda senátu