ECLI:CZ:US:2006:1.US.305.06.0
sp. zn. I. ÚS 305/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 ve věci ústavní stížnosti M. Z. proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 3. 2006 č. j. 2 KZV 16/2005-403 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006 sp. zn. 9 To 157/2006, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
Usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 3. 2006 č. j. 2 KZV 16/2005-403 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006 sp. zn. 9 To 157/2006 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a z k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu se Z. H. byli obviněni usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, expozitura Brno ze dne 3. 8. 2005 pod ČTS: FIPO-10/BR-PD-2005 ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle §250 odst. 1, 5 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, zčásti spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2005 sp. zn. 70 Nt 3663/2005 byli obvinění M. Z. a Z. H. podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu vzati do vazby. O vazbě obviněných bylo naposledy rozhodováno - před vydáním napadených rozhodnutí - usnesením státního zástupce ze dne 7. 11. 2005, kterým byli oba obvinění podle §71 odst. 3 trestního řádu ponecháni ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení si oba obvinění podali stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně dne 8. 12. 2005.
V záhlaví citovaným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně bylo rozhodnuto, že se podle §71 odst. 4 trestního řádu oba obvinění (tj. Z. a H.) ponechávají i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. O stížnosti rozhodl v záhlaví označeném usnesením Krajský soud v Brně tak, že se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnosti obviněných zamítají.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který uvedl, že postupem státního zástupce ze dne 7. 3. 2006 nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Důvody trvání vazby byly řádně doloženy a odůvodněny, jejich trvání po celou dobu trestního řízení konstatoval i Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, který o vazbě mnohokrát rozhodoval. Dodal, že na stěžovatele a dalších 46 spoluobviněných již byla podána obžaloba ke Krajskému soudu v Brně, a to pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, 5 trestního zákona. Své vyjádření uzavřel státní zástupce vyjádřením souhlasu s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Brně byl rovněž vyzván k vyjádření se k ústavní stížnosti s dotazem, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Byl v uvedené výzvě informován, že pokud ve stanovené lhůtě jeho souhlas nedojde, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Na tuto výzvu však ke dni přijetí tohoto nálezu nereagoval.
Stěžovatel na výzvu Ústavního soudu uvedl, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.
III.
Stěžovatel své námitky proti napadeným rozhodnutím směřoval více směry. Ústavní soud nejdříve přistoupil k přezkoumání námitky proti interpretaci a aplikaci §71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, provedenou orgány činnými v trestním řízení.
A. V tomto směru stěžovatel uvedl, že z napadeného rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně je zcela zřejmé, že ponechání obviněného ve vazbě je odůvodněno toliko důvodem dle §67 písm. c) trestního řádu; pro ponechání obviněného ve vazbě je však nutné, aby byly dány - vedle důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu - také důvody uvedené v §71 odst. 4 větě druhé trestního řádu. Dle stěžovatele přitom nejsou v rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně uvedeny žádné závažné důvody, ani není dovozována obtížnost věci, pro což nemohlo být trestní stíhání ve lhůtě skončeno, a není ani zřejmé, že by propuštěním obviněného na svobodu hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel rovněž postrádá důvody podle §71 odst. 4 trestního řádu, neboť soud pouze uvedl, že "pokud jde o další zákonné podmínky u §71 odst. 4 trestního řádu, jsou v předmětné věci splněny, neboť v průběhu dosavadního řízení jsou průběžně prováděny výslechy svědků k jednotlivým úvěrovým případům." Takové odůvodnění nemůže však dle stěžovatele nijak ozřejmit, proč či jak by propuštěním obviněného na svobodu hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání a mimo to neobsahuje konkrétní důvody, proč není možné ukončit trestní stíhání v zákonné lhůtě (pozn.: nešlo o koluzní vazbu).
B. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že tato námitka stěžovatele je důvodná.
Článkem 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odst. 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody. Omezením osobní svobody je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání, které předvídá čl. 8 odst. 5 Listiny, v němž je stanoveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno; účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně stanoví (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti) anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává - prima facie - diskreci při výběru těchto účelů zákonodárci. To je také případ čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou zákonem. V daném případě jde o ustanovení §67 a §71 odst. 4 trestního řádu, která vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i zde je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná - pokud jde o důvody aplikace ustanovení trestního řádu, podle nichž má být osobní svoboda v návaznosti na zjištěný skutkový stav omezena - jednak musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené.
Ústavní soud dále konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz §67 trestního řádu) vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17).
C. Jak Ústavní soud zjistil, výše uvedený požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí napadená usnesení ve vztahu k aplikaci §71 odst. 4 trestního řádu nesplňují.
Kritéria uvedená v §71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o další obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle §67 trestního řádu. První z těchto dalších, kumulativně konstruovaných podmínek možnosti podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ve smyslu §71 odst. 4 věty prvé trestního řádu) skončit, druhou podmínkou je pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
a) Pokud jde o obligatorní podmínku nemožnosti skončení trestního stíhání v zákonné lhůtě pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů dle §71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, uvádí Ústavní soud následující. Jestliže je v usnesení státního zástupce uváděno, že "v současné době policejní orgán provádí výslechy svědků k jednotlivým úvěrovým případům (ručitelé, zástupci stavebních spořitelen)", nelze v žádném možném směru výkladu shledávat v tomto vyjádření naplnění citované zákonné podmínky. Jedná se totiž toliko o konstatování stadia vyšetřování trestné činnosti, a nikoli o argumentaci, že ani v prodloužené lhůtě nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit, a o uvedení předmětných vážných důvodů, proč tomu tak bylo. Stejný závěr Ústavního soudu rovněž platí pro odůvodnění usnesení krajského soudu, že "pokud jde o další zákonné podmínky u §71 odst. 4 trestního řádu, jsou v předmětné věci splněny, neboť v průběhu dosavadního řízení jsou průběžně prováděny výslechy svědků k jednotlivým úvěrovým případům." I zde se jedná toliko o deklaraci fáze, ve které se vyšetřování trestné činnosti nachází, a nikoli o úvahy a zhodnocení podmínky, že ani v prodloužené lhůtě nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a o uvedení předmětných závažných důvodů, proč tomu tak bylo. Pokud potom krajský soud uvádí, že "Je třeba zohlednit, že kromě obviněných je stíháno několik desítek dalších osob, kteří se účastnili (správně: které se účastnily) úvěrových smluv zprostředkovávaných obviněnými.", lze v určitém směru v takovém vyjádření shledávat náznak důvodu, proč nebylo možné v prodloužené lhůtě trestní stíhání skončit; nicméně ani to nelze považovat za řádné a náležité odůvodnění citované zákonné podmínky. Skutečnost, že trestní stíhání nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů v prodloužené vazební lhůtě ve smyslu §71 odst. 4 trestního řádu skončit, je totiž třeba vykládat s přihlédnutím ke složitosti a rozsahu potřebného dokazování v konkrétní věci, a to vymezeném konkrétním způsobem, nikoli obecně a neurčitě; to však není možné shledávat v pouhém obecném a neurčitém poukazu na to, že je stíháno několik desítek dalších osob, které se měly účastnit úvěrových smluv zprostředkovávaných obviněnými.
b) Jelikož se v §71 odst. 4 větě druhé jedná o kumulativní podmínky, pak řádné neodůvodnění již jedné zákonné podmínky samo o sobě znamená nesoulad s požadavky vyplývajícími z tohoto ustanovení. V jistém smyslu by tak zabývání se splněním druhé podmínky dle §71 odst. 4 věty druhé trestního řádu - tj. podmínkou, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání - bylo nadbytečné. Nicméně, Ústavní soud přesto dovozuje, že i co do naplnění této podmínky nutno shledat pochybení státního zastupitelství a obecného soudu, neboť ani v tomto směru nejsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna.
V samotné potřebě výslechu neurčitého počtu svědků k jednotlivým úvěrovým případům totiž není v zásadě možné shledávat hrozbu zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání v případě propuštění obviněného na svobodu. V opačném případě by se ve stejné procesní situaci (kterých může být v praxi nespočet), jen vzhledem k potřebě vyslechnutí neurčitého počtu svědků, automaticky dovozovalo naplnění této obligatorní podmínky dle §71 odst. 4 trestního řádu; přitom si však lze představit mnoho případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby v postavení svědků, aniž by to samo o sobě bylo důvodem pro opodstatněný závěr o hrozbě zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání v případě propuštění obviněného na svobodu. Nutno poukázat na nezbytnost reflexe a prokázání existence prvků konkrétnosti a specifičnosti té které věci, stavící každý případ do roviny "jedinečnosti" a "nestejnosti", na základě kterých by až mohla být dána (opodstatněná) hrozba z následku předvídaného v této podmínce dle §71 odst. 4 trestního řádu. V dané věci ovšem tento požadavek nebyl dodržen, neboť tato hrozba - pokud by bylo možné vůbec hovořit o její reflexi a jejím do jisté míry zdůvodnění orgány činnými v trestním řízení - byla opřena pouze o okolnost obecné povahy. Přitom lze poukázat na to, že pokud by orgány činné v trestním řízení otázku naplnění této podmínky dle §71 odst. 4 věty druhé trestního řádu řádně reflektovaly a odůvodnily, nemohly by ignorovat to, že - jak uvedl státního zástupce krajského státního zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí - "v průběhu dosavadního řízení byla již provedena podstatná část vyšetřovacích úkonů, zejména bylo sděleno obvinění všem účastníkům úvěrových smluv, které zprostředkovali obvinění H. se Z., ...prakticky všichni tito obvinění jsou již vyslechnuti"; to pak logicky směřuje spíše k tomu, že - vzhledem k provedení již podstatné části vyšetřovacích úkonů - vyvstávají důvodné pochybnosti o tom, že by propuštěním obviněného na svobodu hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. V této souvislosti nelze přehlédnout, že potřeba vyslechnout větší množství dosud nevyslechnutých osob by sice mohla - in eventum - naplnit podmínku, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. To by však - podle konkrétní situace - mohlo přicházet v úvahu zásadně tehdy, jestliže by byl obviněný ponechán ve vazbě koluzní, tedy z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Taková situace však v souzené věci nenastala, neboť podle obou napadených rozhodnutí byly dány a nadále trvají toliko důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Důvodem vazby tedy nebyla a není důvodná obava, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
D. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž absentují řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení podmínek dle §71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, jsou s ohledem na ústavněprávní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) zásahem do základního práva stěžovatelů nebýt omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny) a lze je rovněž považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, které garantuje právo na spravedlivý proces, za jehož součást lze považovat i vydané rozhodnutí.
IV.
Dalšími námitkami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu se Ústavní soud již nezabýval, neboť v důsledku shora zjištěných důvodů zakládajících kasaci napadených rozhodnutí to považoval za nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.