ECLI:CZ:US:2006:1.US.317.05
sp. zn. I. ÚS 317/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CIPIR, spol. s r.o., se sídlem ve Sloupně 144, poště Skřivany, zastoupené Stanislavou Olšanskou, advokátkou v Praze 8, Zelenohorská 503, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 7,5 % úroku z částky 8.321,20 Kč za dobu od 29. 12. 2001 do 23. 9. 2004 a byla mu uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.300,- Kč a zaplatit státu náklady řízení ve výši 750,- Kč. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Žalovaný u ní vybral a odebral zboží - stavební materiál v celkové částce 19.894,40 Kč. Uhradil však pouze část vystavených faktur a dlužnou částku ve výši 8.321,20 Kč odmítal přes veškeré urgence uhradit. Na dlužnou částku stěžovatelka podala žalobu, o níž bylo rozhodnuto platebním rozkazem č.j. Ro 83/2003-13 ze dne 11. 2. 2003. Po podaném odporu vyslovil Okresní soud v Pardubicích svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelka namítá, že samosoudce, který případ rozhodoval, stále zpochybňoval právní zastupování stěžovatelky zaměstnancem, i když tato skutečnost byla několikrát doložena. Při samotném jednání několikrát stěžovatelku vyzýval, aby vzala žalobu zpět, jestliže dostala uhrazenou polovinu dlužné částky. Nestandardní byl i postup při soudních jednáních, kde samosoudce jednostranně, ve prospěch dlužníka, posuzoval jednotlivé důkazy. Samosoudce posuzoval věc podle občanského zákoníku, i když ve smlouvách bylo uvedeno identifikační číslo dlužníka, který je sám sdělil a trval na tom, aby bylo uvedeno na fakturách. Ve věci mělo být jednáno podle obchodního zákoníku. V jednotlivých jednání žalovaný tvrdil stále další a další skutečnosti, které stěžovatelka vždy vyvrátila. Na základě toho žalovaný v průběhu řízení uhradil dlužnou částku a stěžovatelka z tohoto důvodu vzala žalobu co do požadované částky zpět a dále požadovala jen příslušenství. Samosoudce opět několikrát požadoval, aby se vzdala těchto nároků. Stěžovatelka však na nich nadále trvala, takže samosoudce napadeným rozsudkem návrh na zaplacení požadovaného příslušenství zamítl a ještě jí uložil náhradu nákladů řízení. Vzhledem k ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. jí byla vzata možnost odvolání.
Stěžovatelka tvrdí, že ve sporu měla plný úspěch, a proto jí měl soud přiznat i "veškeré náhrady". Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že - vzhledem k informacím z dosavadní své úřední činnosti - požadoval, aby stěžovatelka doložila, v jakém postavení ji JUDr. J. R. zastupuje. Po sdělení, že JUDr. R. ji zastupuje jako její zaměstnanec, požadoval předložení dokladu zakládajícího pracovněprávní poměr. Spokojil se však s písemným potvrzením stěžovatelky o pracovním poměru JUDr. R.. Dále uvedl, že opakovaně v průběhu řízení postupoval ve smyslu §99 odst. 1 o.s.ř., tedy snažil se dosáhnout smíru účastníků. V závěru jednání dne 24. 11. 2004 upozornil zástupce stěžovatelky na nutné podklady pro případné vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení. Ani v tomto případě nebyla předložena smlouva, zakládající jejich pracovněprávní vztah. Dále soud prohlásil, že v důsledku výsledku sporu, který nepovažuje za plný úspěch stěžovatelky, jí právo na náhradu nákladů nepřiznal. V ostatním pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
V replice k vyjádření Okresního soudu v Hradci Králové stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru - odlišného od názoru označeného soudu - měla ve věci plný úspěch, protože žalovaný zaplacením dlužné částky po podání žaloby uznal svůj dluh co do důvodu i výše, a proto k zamítnutí příslušenství uznané pohledávky nebyl žádný důvod. Proto jí prý přísluší i náhrada nákladů řízení. Rovněž se vyjádřila k tvrzení soudu ohledně jejího právního zastoupení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 104/2003 vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení částky 8.321,20 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení plné ceny za odběr zboží - stavební materiál. Okresní soud v Pardubicích platebním rozkazem č.j. Ro 83/2003-13 ze dne 11. 2. 2003 žalobě vyhověl. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Okresní soud v Pardubicích usnesením č.j. 16 C 6/2003-20 ze dne 13. 5. 2003 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové; věc byla dále vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 104/2003. Proběhlo několik ústních jednání, při nichž soud I. stupně vedl sporné strany k tomu, aby postupně jednotlivé skutečnosti prohlásily za nesporné. Hlavní problém, řešený ve sporu byl, zda stěžovatelka při přefakturování některých hotových výdajů prokázala tyto náklady žalovanému. V nich spočíval nedoplatek faktur. Po vyjasnění sporných položek ve fakturách sdělil žalovaný a doložil soudu, že dne 23. 9. 2004 uhradil zbývající nedoplatek ve výši 8.321,- Kč. Stěžovatelka při ústním jednání dne 24. 11. 2004 tuto skutečnost potvrdila a vzala žalobu zpět v části, v níž požadovala zaplacení uvedené částky. Žalobu na příslušenství žalované pohledávky ponechala v původním rozsahu. Okresní soud v Hradci Králové usnesením č.j. 9 C 104/2003-81 (revers) ze dne 24. 11. 2004 v této části řízení zastavil. Účastníci se vzdali práva odvolání do vyhlášeného rozhodnutí a práva na doručení jeho písemného vyhotovení (č.l. 81 revers).
Žalobu o zaplacení příslušenství původně žalované pohledávky (7,5 % úrok) Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 9 C 104/2003-97 ze dne 11. 2. 2005 zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.300,- Kč a uhradit státu náklady řízení ve výši 750,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolal na vyjádření jednatele stěžovatelky, že žalovaný měl právo jak na 2% slevu z cen dodávaného materiálu - jejíž poskytování je zřejmé i z faktur, jimž stěžovatelka vyzývala žalovaného k úhradě materiálu před vznikem jejich sporu - tak i na to, aby mu stěžovatelka úhradu subdodávky prokázala. Stěžovatelka nebyla schopen prokázat, že žalovanému dříve než v průběhu řízení bezprostředně před plněním ze strany žalovaného (při jednání dne 22. 9. 2004) prokázala úhradu a cenu subdodávek. Za této situace shledal soud obranu žalovaného, jakož i jeho postup, kdy k úhradě žalované pohledávky přistoupil až v průběhu řízení, tedy poté, co mu bylo dohodnuté řádně prokázáno a splněna tak podmínka splatnosti ceny, za řádný. Soud I. stupně dále uvedl, že jestliže žalovaný plnil již následujícího dne poté, kdy mu stěžovatelka spornou výši ceny subdodávky při jednání v této věci prokázala, nelze uvažovat o nároku stěžovatele na úrok z prodlení, protože žalovaný svou povinnost k úhradě splnil bezprostředně potom, kdy stěžovatelka splnila sjednanou podmínku splatnosti ceny. Žalovaný se tak nedostal do prodlení, a proto stěžovatelce nevznikl nárok na úrok z prodlení. Soud tak dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu za úhradu skládkovného vznikl až v průběhu tohoto řízení okamžikem, kdy žalovanému prokázala výši této úhrady předložením dokladu o platbě provozovateli skládky, takže žaloba byla v této části podána předčasně. Dále soud uvedl, že shledal žalobu stěžovatelky nedůvodnou co do všech dílčích nároků. Soud proto po částečném zastavení řízení zbylou část žaloby zamítl.
Ve vztahu k náhradě nákladů řízení pak soud uvedl, že za okolnosti, kdy byla žaloba shledána nedůvodnou i v části, pro kterou bylo řízení již před tímto rozhodnutím zastaveno, přísluší zcela úspěšnému žalovanému podle §142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu jeho nákladů, které mu v souvislosti s řízením vznikly. Dále uložil stěžovatelce úhradu nákladů řízení státem, který v průběhu řízení zálohově vyplatil svědečné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se především zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, i když směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně. Její přípustnost vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona ve spojení s ustanovením §202 odst. 2 o.s.ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci bylo po zastavení řízení ve vztahu k žalované pohledávce rozhodováno jen o úroku z prodlení ve výši, která nedosahovala uvedeného zákonného limitu. Proti napadenému rozhodnutí nebyl opravný prostředek přípustný, a proto bylo možno podat proti němu ústavní stížnost.
Ústavní soud se dále zabýval posouzením podstaty ústavní stížnosti. Jejím jádrem jsou námitky stěžovatelky proti postupu soudu I. stupně v průběhu celého řízení. Stěžovatelka v podstatě tvrdila, že soud I. stupně postupoval nestandardně a že hodnotil prováděné důkazy v její neprospěch. Konečně pak namítala, že byť měla v řízení plný úspěch, soud jí uložil povinnost náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud na základě přezkoumání předmětného spisu dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky vůči postupu soudu I. stupně nelze akceptovat ani z hlediska ústavněprávního. Soud I. stupně v celém řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nelze mu vytýkat, jestliže vedl účastníky k vyřešení sporných otázek cestou smírnou.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky týkající se údajného jednostranného hodnocení provedených důkazů v její neprospěch. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní činností obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v rámci vysloveném v ustanovení §132 o.s.ř. Jestliže obecné soudy hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, své závěry řádně odůvodní a uvedou, o které zjištěné skutečnosti se při svém rozhodnutí opíraly, pak postupují v souladu s právní úpravou, jejich postup je ústavně akceptovatelný a není způsobilý porušit základní právo na spravedlivý proces. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se soud I. stupně v procesu dokazování náležitě řídil zásadou volného hodnocení důkazů a z uvedených hranic nevybočil. Jeho postup byl pouze aplikací běžného práva způsobem ústavně konformním a nelze v něm nalézt ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak také jednoznačně vyplývá základ rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ani v tomto rozhodnutí Ústavní soud neshledal pochybení obecného soudu a porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Ústavní soud - i vzhledem k opakovanému tvrzení stěžovatelky, které je postaveno na odlišném právním názoru - připomíná, že skutečnost, že účastník řízení má jiný právní názor než soud, který o věci rozhoduje, neznamená, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Pokud obecný soud svůj právní názor - odlišný od názoru účastníka - řádně opře o skutková zjištění a odůvodní ho v souladu s příslušnými právní předpisy, je jeho postup ústavně konformní a porušením práva na spravedlivý proces není.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu