ECLI:CZ:US:2006:1.US.317.06.1
sp. zn. I. ÚS 317/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížností stěžovatelů ing. J. H., ing. M. S., ing. J. D., J. V. a ing. Z. A., všech zastoupených JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem v Hradci Králové, Veverkova 1343, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 130/2005-89 ze dne 16. 2. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Cm 102/2001-46 ze dne 21. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 130/2005-89 ze dne 16. 2. 2006, jímž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 22 Cm 102/2001-46 ze dne 21. 9. 2004, kterým byla zamítnuta jejich žaloba, že žalovaný Mgr. Pavel Klán - správce konkurzní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ, a.s., se sídlem v Praze 9, Sokolovská 278, je povinen vyloučit z konkurzní podstaty garážové boxy s příslušenstvím v "Garážovém centru Pardubice" ve znění uzavřených smluv se žalobci a dokončit právní převedení vlastnických práv k jednotlivým garážovým stáním na stěžovatele. Napadenými rozhodnutími prý došlo k porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu vlastnického práva a práva na rovné postavení účastníků řízení spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Odvolací soud nevzal podle jejich názoru v úvahu rozhodující věc, totiž, že stěžovatelé uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí se nejenom zavázali v budoucnu uzavřít realizační smlouvu, ale především poskytly druhému účastníkovi plnění. V dané věci se nejednalo o vztah podnikatelský, kde je předpoklad, že zúčastněné strany nesou určité riziko, jež je kompenzováno realizací zisku, který je předmětem ochrany podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Šlo o převod majetku za úplatu mezi subjekty, které vůči sobě žádný podnikatelský vztah nevázal. Je proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže jedna smluvní strana poskytne plnění a druhá smluvní strana se zaváže poskytnout odpovídající protihodnotu (nemovitost), a ten, kdo plnění poskytl, byl znevýhodněn, neboť může těžko předvídat změnu právních poměrů na straně druhého účastníka. Stěžovatelé poskytli Vojenským stavbám podstatnou část kupní ceny za tzv. garážové stání a o to zvýšili hodnotu majetku na jeho straně. Jestliže odvolací soud dovodil, s odvoláním na §50 odst. 3 občanského zákoníku, že konkurz představuje podstatnou změnu podmínek na straně druhého účastníka a je tedy důvodem k zániku povinnosti uzavřít zamýšlenou realizační smlouvu, pak je spravedlivé, jestliže strany nemohou své závazky ze smlouvy o budoucí smlouvě plnit, aby si navzájem vrátily plnění poskytnuté při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.
Stěžovatelé dále uvedli, že nebyli věřiteli úpadce, neboť věc, kterou si od něho koupili a z části nebo plně zaplatili, reálně existovala a zbývalo pouze na ně převést vlastnická práva způsobem stanoveným zákonem. Namítli rovněž, že úpadce - účastník smlouvy o smlouvě budoucí - měl dostatek času, aby svůj závazek ze smlouvy splnil. Jsou přesvědčeni, že pouhé prohlášení konkurzu na jednoho z účastníků smlouvy samo o sobě nemůže být takovou skutečností, která by představovala podstatnou změnu podmínek na jeho straně. Proto navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudku zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 22 Cm 102/2001 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali, aby soud uložil správci konkurzní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ, a.s., se sídlem v Praze 9, Sokolovská 278, vyloučit garážové boxy s přísl. v "Garážovém centru Pardubice" ve znění navržených smluv z konkurzní podstaty a dokončit právní převedení vlastnických práv na ně a zajistit jim vykonávání vlastnických práv. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 22 Cm 102/2001-46 ze dne 21. 9. 2004 žalobu vůči dále uvedeným žalobcům (stěžovatelům) zamítl z toho důvodu, že byla podána po lhůtě 30 dnů stanovené k podání excindační žaloby. Ve vztahu k těmto stěžovatelům - žalobcům (ing. J. H., ing. M. S., ing. J. D., J. V.) se proto danou problematikou věcně nezabýval. Věcnou problematiku řešil ve vztahu k dalšímu žalobci - stěžovateli (ing. Z. A.). Především uvedl, že garážové stání není samostatnou garáží, která je předmětem vlastnictví, garážové stání nebylo v této podobě ani zapsáno do konkurzní podstaty a proto nebylo možné vyhovět excindační žalobě stěžovatele Ing. A. Ani druhá část žaloby (na převedení vlastnických práv ke garážovým stáním) nebyla proto důvodná. Dále městský soud uvedl, že prohlášení konkurzu na majetek úpadce (převodce) je změnou okolností, s níž ustanovení §50a odst. 3 občanského zákoníku spojuje zánik závazku uzavřít smlouvu budoucí, a s přihlédnutím k účelu zákona o konkurzu a vyrovnání nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby byl vázán ujednáním smluv o smlouvě budoucí, uzavřených před prohlášením konkurzu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 13 Cmo 130/2005-89 ze dne 16. 2. 2006 rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V obsáhlém odůvodnění dovodil - na rozdíl od prvého soudu - že všichni stěžovatelé podali excindační žalobu včas, neboť k jejímu podání nebyli konkurzním soudem vyzváni a nepočala jim běžet třicetidenní prekluzívní lhůta. Dále prohlásil, že rozhodnutí soudu I. stupně, jímž rozhodoval o žalobě stěžovatele ing. Z. A., je věcně správné a vztahuje se i k potvrzení zamítavého výroku vůči ostatním žalobcům - stěžovatelům. S ohledem na charakter konkurzního řízení a s přihlédnutím k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí má charakter toliko smlouvy přípravné a nikoliv smlouvy realizační tak, aby podle ní mohlo být plněno a nejde proto o smlouvu, od níž by byl žalovaný oprávněn odstoupit podle ustanovení §14 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, představuje prý konkurz na majetek účastníka smlouvy (úpadce) o smlouvě budoucí podstatnou změnu podmínek na jeho straně. Z toho důvodu nelze na takovém účastníku smlouvy o smlouvě budoucí spravedlivě požadovat, aby byl vázán ujednáním uzavřít s druhou stranou smlouvy o smlouvě budoucí zamýšlenou realizační smlouvu, a jeho závazek podle §50 odst. 3 občanského zákoníku v tomto směru prohlášením konkurzu zaniká.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem, k němuž obecné soudy na základě projednání a posouzení věci dospěly. Stěžovatelé namítali především porušení základního práva na ochranu vlastnictví. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že toto základní právo se vztahuje k ochraně existujícího vlastnického práva a nikoliv k situaci, kdy je spor o jeho existenci anebo dokonce - jak je tomu v předmětné věci - spor o to, zda je dána povinnost převést vlastnické právo na stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nebyla způsobilá porušit uvedené základní právo stěžovatele, a proto k porušení ustanovení čl. 11 Listiny nedošlo.
Stěžovatelé dále tvrdili, že napadenými rozhodnutími došlo rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. že bylo narušeno rovné postavení účastníků v řízení v jejich neprospěch. K podpoře tohoto tvrzení však neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že obecné soudy jejich procesní práva nerespektovaly. Za porušení rovného postavení účastníků řízení nelze samozřejmě považovat skutečnost, že obecné soudy nevyhověly jejich žalobě a stěžovatelé tak nebyli ve sporu úspěšní. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces, pokud jde o rovné postavení účastníků řízení.
Ústavní soud ještě připomíná, že neobstojí ani argument stěžovatelů, že v jejich případě nebyly vyrovnány závazky v situaci, kdy nebyl splněn závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí (tj. nebyla uzavřena realizační smlouva), a je proto povinností smluvních stran vrátit si vše, co bylo na základě smlouvy o smlouvě budoucí plněno. Ze spisu (č.l. 92) je zřejmé, že stěžovatelé (jako konkurzní věřitelé úpadce) své pohledávky, vyplývající ze skutečnosti, že zaplatili úpadci za předmět uvedený ve smlouvách o smlouvě budoucí, přihlásili do konkurzu. Nelze proto v předmětné věci hovořit o bezdůvodném obohacení na straně správce konkurzní podstaty.
Ostatně nelze přehlédnout, že v souzené věci nešlo o spor o vrácení peněžních částek, jež stěžovatelé zaplatili úpadci za garážová stání, nýbrž o žalobu o jejich vyloučení z exekuce. V tomto směru lze však odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí ve věci samé. Jsou jasná, logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a nelze v nich spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jenž z něho obecné soudy dovodily. Jsou tedy z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru - jak již uvedl - že základní práva stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu