ECLI:CZ:US:2006:1.US.327.04
sp. zn. I. ÚS 327/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.Ž., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 To 653/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 6 T 522/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J.K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Shora označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Tento trestný čin spáchal tím, že se v B. spolu s M.S., a dalšími dvěma pachateli zmocnili zaparkovaného osobního vozidla tov. zn. AUDI A6, v hodnotě 898 000,-- Kč. Čin spáchali vloupáním tak, že do vozidla vnikli násilím po rozlomení zámku levých předních dveří. Při snaze nastartovat rozlomili spínací skříňku zapalování. Bezprostředně po činu byli zadrženi přivolanou hlídkou Policie ČR a vozidlo bylo vráceno majiteli. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a náhradou škody ve výši 59 943,50 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že složení senátu soudu prvního stupně vylučovalo spravedlivé rozhodnutí ve věci, neboť členem senátu byl jako přísedící Mgr. I.S., který byl v uvedené době trestně stíhán pro úmyslný trestný čin. Dodatečně byl stěžovatel informován, že ačkoli předsedovi senátu Mgr. J.T. byla tato skutečnost známa, situaci neřešil a věc pro jistotu urychleně ukončil. Skutečnost, že rozhodoval trestně stíhaný přísedící, uvedl ve svém odvolání, ale odvolací soud se touto námitkou zabýval jen stručně poukazem na presumpci neviny. Postup obecných soudů dehonestoval soudcovský stav a přispěl k dalšímu snížení autority justice. Navíc soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces i tím, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, což rovněž svědčí o snaze "urychleně věc ukončit".
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Doplnil, že k datu vyhlášení rozsudku nedošlo k zániku funkce přísedícího Mgr. I.S. žádným ze způsobů předvídaných zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Přísedící může být z rozhodování vyloučen pouze z důvodů stanovených v zákonu o soudech a soudcích, případně z důvodů uvedených v §30 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Opačný postup by byl v rozporu s ústavním principem zákazu odnětí zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro úplnost dodal, že přísedící byl stíhán za jednání, které nemělo vztah k projednávané věci ani k osobě stěžovatele. Rovněž odmítl tvrzení o údajné snaze soudu "urychleně věc ukončit" a "smetení důkazních návrhů" či výslech pouze svědků obžaloby. V tomto směru odkázal na rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů a výslechy svědků nejen obžaloby, ale i obhajoby (např. svědek H. a M.). Nebyl porušen ani čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť hlavní líčení bylo konáno za účasti veřejnosti, bez zbytečných průtahů a za přítomnosti obžalovaných, kterým byl dán prostor pro uplatnění jejich práv, o čemž svědčí i jejich obsáhlé výpovědi ze dne 29. 5. 2003 a dne 29. 10. 2003.
Po přezkoumání spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 522/2002, a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel opakuje své námitky, které již uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší.
Námitka stěžovatele, že senát soudu prvního stupně, v němž zasedal trestně stíhaný přísedící, nemohl z tohoto důvodu spravedlivě rozhodnout, není opodstatněná.
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích může být trestní stíhání přísedícího důvodem pro jeho dočasné zproštění výkonu funkce, a to až do pravomocného skončení trestního stíhání. Rozhodnutí o tom, zda bude trestně stíhaný přísedící dočasně zproštěn výkonu funkce či nikoli, závisí pouze na úvaze předsedy soudu, u něhož takový přísedící svoji funkci vykonává. Důsledkem dočasného zproštění je samozřejmě nemožnost výkonu funkce přísedícího a z toho plynoucí nemožnost podílet se, jako člen senátu, na rozhodování soudu. Teprve za situace, kdy by se na rozhodování soudu podílel přísedící, dočasně zproštěný výkonu funkce, bylo by dáno nesprávné obsazení senátu, vylučující spravedlivé rozhodnutí. Pokud se na rozhodování soudu podílí trestně stíhaný přísedící, který nebyl dočasně zproštěn výkonu funkce, nelze hovořit o nesprávně obsazeném senátu, vylučujícím spravedlivé rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že přísedící Mgr. I.S. nebyl, ke dni vyhlášení rozsudku, ani dočasně zproštěn výkonu funkce, ani odvolán z funkce, ani se nevzdal funkce, ani nedošlo k zániku jeho funkce ze zákona, nebyl důvod ke změně senátu. Senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná věc v jiném než určeném složení pouze tehdy, jestliže je absence soudců určených rozvrhem práce důvodná (z důvodu nemoci, podjatosti, dočasné zproštění výkonu funkce). Toto pravidlo vyplývá z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, které je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu.
S ohledem na shora uvedené a na princip presumpce neviny nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že senát soudu prvního stupně byl nesprávně obsazen, nezajistil spravedlivé rozhodnutí ve věci a spolu s odvolacím soudem (u něhož měla podle tvrzení stěžovatele převážit "pofidérní profesní solidarita"), porušil jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Pro úplnost je nutno doplnit, že přísedící Mgr. I.S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005, čj. 10 T 186/2004 - 513, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2005, zproštěn obžaloby.
Z napadených rozhodnutí nevyplývá ani stěžovatelem tvrzená snaha soudu prvního stupně o "urychlené ukončení věci" z důvodu trestního stíhání přísedícího a z toho vyplývající neprovedení stěžovatelem navržených důkazů.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že o tom, jakými důkazními prostředky budou objasněny okolnosti významné pro náležité zjištění skutkového stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného, rozhoduje, podle pravidel pro hodnocení důkazů, upravených v §2 odst. 6 a §125 TrŘ , obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto musí v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Je zcela na jeho úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí a jak bude případný rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Navíc nelze opomenout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů je možné učinit věrohodný závěr o vině obžalovaného.
V dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Soud prvního stupně řádně odůvodnil zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, které uplatnil v rámci hlavního líčení dne 20. 10. 2003 (str. 7 rozsudku). V odůvodnění soud uvedl, že se jednalo o nadbytečné a účelové důkazní návrhy - výslechy svědků, kteří měli potvrdit další změnu stěžovatelovy výpovědi. V ní stěžovatel uvedl, že stíhanou trestnou činnost měl spáchat jeho kamarád pan Ch. a pokud se v přípravném řízení k trestné činnosti doznal, bylo to údajně jen z obavy, aby nebyl vzat do vazby.
Soudy obou stupňů se s tímto tvrzením stěžovatele náležitě a v souladu s pravidly logiky vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč uvěřily výpovědi stěžovatele učiněné v přípravném řízení, kde se za přítomnosti obhájce k činu doznal a trestnou činnost, která je navíc podpořena dalšími provedenými důkazy, detailně popsal. Výpovědi učiněné stěžovatelem v řízení před soudem, v nichž pokaždé uváděl něco jiného a změny obhajoby nelogicky vysvětloval, vzaly za nevěrohodné, vedené snahou zbavit se trestní odpovědnosti (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu).
Při svém rozhodování obecné soudy respektovaly podmínky stanovené v §125 TrŘ a uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Není v pravomoci Ústavního soudu tato hodnocení přehodnocovat, neboť Ústavní soud neřeší, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány, tak jako tomu bylo v projednávané věci, způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Z uvedeného vyplývá, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelem tvrzený čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručuje každému, aby o jeho věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale není možno jej vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Po posouzení naléhavosti věci, v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností případu, neshledal Ústavní soud důvod pro přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, o který stěžovatel žádal. Argument stěžovatele, že nástupem do výkonu trestu mu vzniká neodčinitelná újma, je obdobný, jaký připadá v úvahu i v jiných trestních věcech.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu