ECLI:CZ:US:2006:1.US.330.05
sp. zn. I. ÚS 330/05
Usnesení
I. ÚS 330/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing J. J., zast. JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou, sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2005, č.j. 22 Cdo 1593/2004-128, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2004, č.j. 18 Co 408/2003-101, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a A. L., zast. JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou, Šafaříkova 842, Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas a řádně podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14.11.2004, č.j. 18 Co 408/2003-101, a současně i tento rozsudek městského soudu. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5.3.2003, č.j. 6 C 98/2001-76, zamítl žalobu vedlejší účastnice o vyklizení konkretizovaného bytu v domě kat. úz. Břevnov - Praha 6 s odůvodněním, že na něj přešel nájem předmětného bytu po smrti jeho babičky, neboť byly prokázány všechny předpoklady přechodu nájmu. Městský soud změnil prvoinstanční rozsudek tak, že žalobě vyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě nebyla splněna podmínka řádného přechodu nájmu spočívající v neexistenci vlastního bytu u stěžovatele, který sice zúžil s manželkou společné jmění manželů notářským zápisem ze dne 27.12.1999 a pozbyl tak vlastnické právo k bytu, neinformoval však vedlejší účastnici o této dohodě nejpozději v den úmrtí nájemkyně. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a dovolání s odkazem na obsah ust. §143a odst. 4 obč. zákoníku zamítl. Stěžovatel namítá, že rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces u nezávislého a nestranného soudu, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). K porušení práva na spravedlivý proces došlo - podle jeho přesvědčení - tím, že soud nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav, kdy zároveň došlo k nesprávnému výkladu ust. §143a odst. 4 obč. zákoníku; přičemž postupem těchto soudů došlo ke svévolné aplikaci "jednoduchého" práva. Především nesouhlasí s názorem odvolacího a dovolacího soudu ohledně informační povinnosti, kterou měl mít vůči vedlejší účastnici v období od uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů do dne smrti nájemkyně, protože v době sepisu notářského zápisu nebyl k vedlejší účastnici v žádném právním vztahu, neexistoval tu žádný konkrétní závazek. Ustanovení §143a odst. 4 obč. zákoníku, podle jeho názoru, chrání věřitele, kteří se nemohou nahlédnutím do veřejné knihy přesvědčit o aktuálním stavu majetku svých dlužníků a nelze je vztahovat na potencionální účastníky všech možných budoucích právních vztahů. Podle jeho přesvědčení je v dané věci rozhodující skutečnost, že ke dni smrti neměl žádný jiný byt, ať už ve vlastnictví nebo na základě jiné právní skutečnosti umožňující jeho trvalé bydlení. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil domněnku, že svým rozhodnutím neporušil žádná práva stěžovatele, která v ústavní stížnosti zmiňuje. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Městský soud ve vyjádření nejprve zrekapituloval důvody změny rozsudku soudu I. stupně a uvedl, že trvá na svých právních závěrech a nemá, co by k nim dodal; v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem jako nedůvodnou zamítl, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vedlejší účastnice upozornila, že vývody a námitky stěžovatele se dotýkají pouze obecné problematiky rozsouzené věci a podle jeho názoru vadné interpretace právní normy, aniž by z jeho ústavní stížnosti bylo zřejmé, v čem, z jakých důvodů a které ústavně zaručené základní právo stěžovatele mělo být porušeno. Námitkami o nesprávné aplikaci a výkladu §143a odst. 4 obč. zákoníku se zabýval Nejvyšší soud a jeho rozhodnutí odpovídá zásadě, že toto ustanovení by mělo především chránit dobrou víru účastníků občanskoprávního vztahu o charakteru právního vztahu a práv účastníků odpovídajících určitým právním normám. Vedlejší účastnice namítla, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nebo aby po jejím projednání byla zamítnuta.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice, stěžovatel na ně nereagoval.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 6 C 98/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice, jako žalobkyně, podala vůči stěžovateli dne 28.8.2001 žalobu, kterou se domáhala vyklizení konkretizovaného bytu v domě, který je jejím vlastnictvím. Nájemkyní tohoto bytu byla V. C., a to až do její smrti dne 26.12.2000, která do uvedeného bytu jako spolubydlícího přijala svého vnuka - žalovaného (s řízení o ústavní stížnosti v postavení stěžovatele). V žalobě uvedla, že ji není nic známo o žití žalovaného ve společné domácnosti, že se zdržuje se svou rodinou v Jičíně a že tedy nemohlo na něj platně přejít právo nájmu bytu. Stěžovatel s tvrzením vedlejší účastnice nesouhlasil, protože ve společné domácnosti s nájemkyní žil od května roku 1983, připustil sice, že od roku 1989 pracuje v Jičíně, se svojí manželkou a dětmi však nežije, do zaměstnání dojíždí a v případě velkého pracovního vytížení občasně přespává u svých jičínských příbuzných. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 5.3.2003, č.j. 6 C 98/2001-76, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že stěžovatel splnil obě podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 obč. zákoníku (tj. žití ve společné domácnosti s nájemkyní a nebyl v den smrti nájemkyně ani nájemcem ani vlastníkem jiného bytu).Vedlejší účastnice napadla prvostupňový rozsudek odvoláním, protože soud údajně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; jednotlivé odvolací důvody podrobně konkretizovala. Městský soud rozsudkem ze dne 14.11.2003, č.j. 18 Co 408/2003-101, změnil prvostupňový rozsudek a stěžovateli uložil povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, když zjistil, že soud I. stupně nesprávně posoudil druhou zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zákoníku, a to že stěžovatel nemá vlastní byt. Přitom poukázal na skutečnost, že stěžovatel se stal spoluvlastníkem bytu (společně s manželkou) a že toto spoluvlastnictví následně pozbyl smlouvou o zúžení společného jmění manželů. Na tuto smlouvu se však stěžovatel nemůže odvolávat, protože vedlejší účastnici o existenci smlouvy informoval až v průběhu soudního sporu. Aby byla splněna podmínka neexistence vlastního bytu, musela by být vedlejší účastnice stěžovatelem o zúžení společného jmění informována nejpozději dnem úmrtí předchozí nájemkyně bytu. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě, dovolací důvod spatřoval na nesprávném právním posouzení věci, a to právě druhé podmínky pro přechod nájmu bytu, tj. neexistence vlastního bytu. Zejména nesouhlasil s výkladem ust. 143a odst. 4 obč. zákoníku ze strany odvolacího soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j. 22 Cdo 1593/2004-128, zamítl (byť nejprve uvedl, že dovolání je důvodné - str. 3, 3. odstavec). Přitom vyjádřil názor, že za "jinou osobu" ve smyslu §143a odst. 4 obč. zákoníku je třeba považovat osobu, jíž se obsah smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění může v jejím právním postavení nějak dotknout, resp. může zkrátit její práva. Přitom není právně relevantní, zda taková smlouva byla uzavřena před vznikem právního vztahu některého z manželů (popř. obou) k třetí osobě nebo později. Není také podstatné, zda tato třetí osoba byla při vzniku právního vztahu (pro který mohlo či může být případné zúžení právně významné) o takovém zúžení některým z manželů informována nebo nikoli. Ze zákonného textu - podle Nejvyššího soudu - vyplývá, že rozhodná je jakákoliv vědomost třetí osoby o zúžení rozsahu společného jmění manželů, jež ovlivnilo její právní poměry. Třetí osoby jsou tak ve vztahu k manželům principiálně chráněny především před eventuálními nepříznivými dopady některých jejich smluv o zúžení společného jmění manželů, jimiž účastníci mohou sledovat i ztížení uspokojení práv třetích osob, jindy naopak prospěch, resp. zvýhodnění, které by jim z vytvořeného právního vztahu mohl vzniknout na úkor jiných osob. Ustanovení §143a odst. 4 obč. zákoníku tak čelí případnému obtížnému posuzování bezelstnosti uzavření uvedených smluv a stojí na objektivitě průkazu vědomosti třetí osoby o zúžení společného jmění manželů. V daném případě posoudil soud uzavřenou smlouvu o zúžení společného jmění jako právně významnou pro třetí osobu, tj. pro vedlejší účastnici, neboť se dotýká výkonu jejího vlastnického práva - dalšího užívání či pronajímání předmětného bytu po smrti dosavadní nájemkyně. Bez jejího uzavření by stěžovatel nemohl ani tvrdit, že "nemá vlastní byt". Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že účastník smlouvy o zúžení společného jmění manželů, podle níž se výlučným vlastníkem do té doby společného bytu stává druhý z manželů, může se ve vztahu k pronajímateli bytu na tuto smlouvu odvolat, jen jestliže pronajímateli byl obsah této smlouvy v době, kdy mělo dojít k přechodu práva ve smyslu §706 odst. 1 obč. zákoníku, znám.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří jeho polemika se závěry obecných soudů o splnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 obč. zákoníku. Přitom stěžovatel odmítá vzít na vědomí konstrukci podmínek přechodu nájmu, zejména fakt, že obč. zákoník ho zatěžuje nejen povinností tvrzení, ale též povinností důkazní. Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že podmínky pro přechod nájmu splnil, byť byl ve sporu stranou žalovanou. Za zmínku stojí též přístup Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, ve věci sp.zn. IV.ÚS 8/05). K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo prokázat existenci podmínek způsobujících přechod nájmu. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat okolnost, že stěžovatel nebyl ve sporu před obecnými soudy úspěšný. Obecné soudy se stěžovatelovými návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace §706 obč. zákoníku, zejména s důrazem na posouzení, zda byla splněna podmínka neexistence vlastního bytu. V tomto smyslu se Ústavní soud ztotožňuje s náležitou a vhodnou argumentací Nejvyššího soudu ohledně významu §143a odst. 4 obč. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost (včetně návrhu na odklad vykonatelnosti), bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu