ECLI:CZ:US:2006:1.US.340.05
sp. zn. I. ÚS 340/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P.Š., P. Š., zastoupených JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem České Budějovice, Na sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 31/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, čj. 11 To 40/2001 - 809, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, čj. 16 T 11/2001 - 754, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se P. Š. a P. Š. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl, jako nedůvodnou, stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatelů a obviněného M. B., proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a spoluobviněného M. B. proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byli stěžovatelé uznáni vinnými pokusem trestného činu vraždy, podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. b) TrZ. Spoluobviněný M. B. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ k ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ spáchaného formou spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 1 TrZ. Za to byl stěžovatel P. Š. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců. Stěžovatel P. Š. byl odsouzen za shora uvedené trestné činy a sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2000, čj. 5 T 128/99 - 144, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců. Současně byl oběma uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a nošení zbraně na dobu čtyř let a trest propadnutí věcí přesně vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku. M. B. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a nošení zbraně na dobu čtyř let. Všichni tři byli pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedené trestné činy spáchali po předchozí společné domluvě. Naplánovali si přepadení pracovníků společnosti GROUP 4 Securitas, a. s. Praha, při převážení finanční hotovosti z obchodního domu Kaufland v Českých Budějovicích, za použití střelných zbraní, získání bezpečnostního zavazadla s finanční hotovostí. Za tím účelem si stěžovatelé nakoupili neprůstřelné vesty a střelné zbraně. Dne 17. 1. 2000, kolem 18.30 hod., odešli do prostoru zvaného Stromovka, kde zůstal čekat stěžovatel P. Š. P. Š. a M. B. odešli k budově obchodního domu. Byli ozbrojeni a maskovali se černými kuklami. Následně, když pracovník bezpečnostní agentury, M. K. (dále jen "poškozený"), opustil trezorovou místnost s bezpečnostním zavazadlem, stěžovatel P. Š. na něj bez jakékoli výzvy dvakrát vystřelil a způsobil mu těžké zranění levé horní končetiny a zranění pravé paže. Pouze náhodou nedošlo k jeho usmrcení. Poté se zmocnili zavazadla s finanční částkou 1 318 758,-- Kč, ke škodě společnosti GROUP 4 Securitas, a. s., a z místa činu utekli. Doba léčení a pracovní neschopnosti poškozeného přesáhla jeden rok.
Stěžovatelé nesouhlasili s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy, a s vyvozenými právními závěry, v nichž spatřovali projev libovůle. Tvrdili, že stěžovatel P. Š. vedl střelbu do vesty, o níž byl ubezpečen, že zabrání nejen smrtelnému následku, ale že zabrání i vzniku těžké újmy na zdraví. Zásah do ruky poškozeného byl jakýmsi "iberatio ictus" a byl tedy kryt maximálně srozuměním s těžkou újmou na zdraví. Proto považují spekulace Nejvyššího soudu ČR, vycházející ze znaleckého posudku, že kdyby došlo k zásahu horní části paže, znamenalo by to ohrožení života, jako nepřípadné, neboť srozumění s následkem nebylo dáno ani u jednoho ze stěžovatelů. Stejně hodnotí další spekulace, že měli střílet, pokud by se pracovníci bezpečnostní agentury bránili. Jednak se to nestalo a jednak stěžovatel P. Š., který u společnosti GROUP 4 Securitas, a. s., dříve pracoval, ostatní pachatele poučil, že pracovníci bezpečnostní agentury mají pokyn v případě ohrožení peníze vydat a neohrožovat své životy. Proto kdyby byla střelba vedena, jednalo by se o střelbu varovnou, a nikoli o střelbu vedenou proti osobám. Jestliže z toho Nejvyšší soud ČR dovodil srozumění se smrtelným následkem, jedná se o spekulativní úvahu, která narušuje zásadu v pochybnostech ve prospěch a tím i právo na spravedlivý proces.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že námitky vůči právní kvalifikaci vznášeli stěžovatelé již v průběhu trestního řízení a obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč v jednání stěžovatelů shledaly užitou právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu napadené stížností pro porušení zákona a v rámci řízení i rozhodnutí soudu prvního stupně pečlivě přezkoumal, a to i z hlediska hodnocení důkazů těmito soudy, se zřetelem na judikaturu, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
Právní zástupce stěžovatelů se k uvedeným vyjádřením obecných soudů, která mu byla doručena dne 8. 8. 2005, do dnešního dne nevyjádřil.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a následně přijatým skutkovým a právním závěrům, které byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno dovozovat pouze v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jednalo by se o tzv. svévolné hodnocení provedených důkazů, případně kdyby soud při zjišťování skutkového stavu některé důkazy opomenul nebo použil důkazy získané v rozporu s procesními předpisy (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, usnesení č. 1).
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, která by byla podřaditelná pod shora uvedené vady, mající za následek porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že přezkoumal skutkové a právní závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupem podle §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") zajistil dostatečné důkazní podklady ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ jednotlivě i v jejich souhrnu. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru o vině stěžovatelů, kteří byli při útoku střelnou zbraní na poškozeného srozuměni s tím, že mohou způsobit jeho usmrcení.
Tvrzení stěžovatelů, že nebyli srozuměni s možným použitím zbraní a případným usmrcením poškozeného, a proto je zásah do ruky poškozeného jakýmsi "iberatio ictus" (stěžovatelé měli zřejmě na mysli "aberratio ictus"), je v kontextu s důkazy provedenými v trestním řízení nepřípadné.
Aberratio ictus, lat. "odchýlení rány", představuje v trestním právu hmotném zvláštní případ skutkového omylu, a to omylu v samotném průběhu příčinné souvislosti. Aberace tedy znamená, že představa pachatele o budoucím průběhu příčinné souvislosti se nekryje ani v základních rysech s jejím skutečným průběhem.
V projednávané věci však k takovému omylu nedošlo. Z výpovědí stěžovatelů vyplynulo, že všichni tři byli srozuměni s použitím střelných zbraní, pokud by se poškozený zdráhal peníze vydat, či se bránil. Současně si byli všichni velmi dobře vědomi, že svým jednáním (použitím střelné zbraně proti člověku) mohou způsobit smrt a byli s tím srozuměni. Stěžovatel P. Š., stejně jako M. B., neměli se střelnou zbraní žádné zkušenosti a měli střílet proti tělu. Museli tedy počítat s tím, že může dojít k zásahu do části nekryté neprůstřelnou vestou, a tedy i k usmrcení poškozeného. Navíc, střelba měla být použita k překonání případné aktivní obrany poškozených, proto by nestačila pouze střelba do neprůstřelných vest, ale muselo by dojít k zásahu do nekrytých částí těla, jejichž důsledkem by mohlo být těžké zranění či usmrcení poškozených. Rovněž museli počítat s tím, že v případě aktivní obrany dojde k pohybu poškozených, a tedy i k zásahu do nekrytých částí těla. Reálnou možnost zásahu do nekryté části těla dokazuje skutečnost, že stěžovatel P. Š. při útoku na poškozeného (bez předchozí výzvy) střelnou zbraň použil. Poškozeného zasáhl do nekryté části těla, tj. do levé horní končetiny a druhým výstřelem nastřelil vnitřní stranu jeho pravé paže. O srozumění stěžovatelů s eventuálním usmrcením poškozeného svědčí i fakt, že poté, co poškozený po střelbě upadl na zem, vzali zavazadlo s penězi a poškozeného nechali na místě činu, aniž zjišťovali, zda došlo k jeho zranění a zajistili mu případně odbornou pomoc. Bylo jen věcí náhody, že po střelbě nedošlo k usmrcení poškozeného, ale "pouze" k jeho těžkému zranění. Kdyby totiž došlo k zásahu horní části paže pod ramenním kloubem, mohlo dojít k zasažení hlavní pažní tepny, což by znamenalo akutní ohrožení života pro vykrvácení bez včasného poskytnutí odborné lékařské pomoci a tím k usmrcení poškozeného. V tomto směru Nejvyšší soud ČR zcela oprávněně poukázal na citované závěry znaleckého posudku - odvětví soudního lékařství. O vědomí stěžovatelů o možných rizicích použití zbraně svědčila i jejich vlastní ochrana neprůstřelnými vestami. Z těchto důvodů je nutné odmítnout tvrzení stěžovatelů o použití střelné zbraně pouze k varovné střelbě. Rovněž nelze přisvědčit jejich tvrzení, že nebyli srozuměni s použitím zbraně a případným usmrcením poškozeného.
Za těchto podmínek není prokázáno stěžovateli tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyvozené právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr o vině stěžovatelů má oporu ve skutkových zjištěních, je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákona (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ) a nevykazuje znaky libovůle, stejně jako závěry Nejvyššího soudu ČR v usnesení o stížnosti pro porušení zákona. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Je namístě připomenout, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Toto právo nezaručuje nárok kohokoliv, aby rozhodnutí obecného soudu korespondovalo s konkrétními zájmy některého z účastníků, ale zaručuje právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem. To, že obecný soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu