ECLI:CZ:US:2006:1.US.343.06
sp. zn. I. ÚS 343/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 51/2005 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Kladně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem blíže označeným v žalobě. V rámci tohoto řízení vznesl námitku podjatosti proti soudkyni jmenovaného okresního soudu JUDr. Haně Homolové, která v jeho věci rozhoduje. Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání stěžovatelovy věci, protože není v této věci nijak podjatá.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s napadeným usnesením, v podstatě ze stejných důvodů jako v četných jiných podáních v obdobných věcech, adresovaných Ústavnímu soudu. Napadeným usnesením bylo, podle stěžovatele, porušeno jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc zasáhlo též do jeho práva podle čl. 6 odst. 1 smlouvy o Evropské unii. Stěžovatel navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES v Lucemburku podle článku 234 SES. Citací článků z denního tisku upozornil na politické ovlivňování své kauzy a poukázal na skutečnost, že všechny obecné soudy musí pravidelně informovat ministerstvo spravedlnosti o všech sporech vedených právě stěžovatelem, včetně označení rozhodujících soudců.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl. 234 SES, odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 25. 1. 2006, stěžovateli doručený (zatím přístupný na www.judikatura.cz), který vysvětluje, proč nejsou úvahy stěžovatele o předběžné otázce zcela namístě. Věc není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani ratione temporis.
Stěžovatel obecně dovozuje, že podjatí by v zásadě měli být všichni soudci v České republice, protože jsou ohroženi politickou mocí, která jejich rozhodování monitoruje a ovlivňuje. Takovéto tvrzení není udržitelné, protože pokud by snad mělo být pravdivé, znamenalo by ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na svou judikaturu, ve které sám Ústavní soud významně přispívá k nezávislosti moci soudní na moci výkonné, a podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ...[Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ...Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ...nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz sp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb.). Samotná skutečnost, že určité kauzy jsou politiky sledovány či komentovány, proto nemůže, s ohledem na institucionální i reálné záruky nezávislosti soudní moci a její oddělenost od moci výkonné a zákonodárné, založit podjatost soudce z důvodu jeho údajného ohrožení, jak tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb. rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu