ECLI:CZ:US:2006:1.US.345.05
sp. zn. I. ÚS 345/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců a Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, Sokolské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2005, č. j. 2 KZv 33/2004-435, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 2005, č. j. 11 Nt 561/2005-35, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 7. 6. 2005, č. j. 2 KZv 33/2004-435 (dále jen "usnesení Státního zastupitelství"), kterým byl podle §71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechán i nadále ve vazbě. Dále napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "Krajský soud") ze dne 7. 7. 2005, č. j. 11 Nt 561/2005-35 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Státního zastupitelství.
Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že závěr Krajského soudu, že je mu kladeno za vinu podílnictví v rozsahu 30 milionů korun, není správný, neboť proti němu bylo zahájeno trestní stíhání "s hodnotou cca 6,5 mil. Kč".
Stěžovatel dále polemizuje s důvodností trestního stíhání a vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Pokud jde o předchozí odsouzení pro trestný čin podílnictví, stěžovatel poukazuje na to, že se ho dopustil v roce 1998. Uvádí, že má rodinu a rovněž měl dostatečný příjem z podnikání a neriskoval by možné promarnění podmínky a nepáchal by další shodnou trestnou činnost. Stěžovatel tvrdí, že pouze 2 měsíce po skončení zkušební doby koupil náhradní díly, z nichž některé, jak se později ukázalo, byly z odcizených vozidel. Stěžovatel také uvádí, že ostatní obvinění jsou usvědčováni výpovědí dalšího spoluobviněného, on však tímto ani žádným jiným spoluobviněným usvědčován není. Stěžovatel tvrdí, že policii předložil doklady o přerušení podnikání a pracovní smlouvu, z čehož vyplývá, že nebude dále podnikat a má v případě propuštění z vazby možnost pracovat.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04, dle kterého omezení osobní svobody musí být "ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, z jejíhož páchání je stěžovatel podezříván". Rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 503/03, dle kterého kritéria uvedená v §71 odst. 4 trestního řádu "vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř.) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání."
Stěžovatel má také za to, že pokud je v usnesení Krajského soudu uvedeno, že jeho propuštěním hrozí obava, že by trestnou činnost opakoval, není zde žádné bližší odůvodnění. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05, dle kterého "požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a že s ohledem na význam práva na osobní svobodu jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky".
Stěžovatel namítá porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření sdělil, že jeho rozhodnutí vycházelo ze zjištěných skutkových okolností případu a bylo rozhodováno v souladu s obvyklou právní teorií a praxí. Krajský soud se domnívá, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je správné. Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl.
Ústavní soud také vyzval, jako vedlejšího účastníka řízení, k vyjádření Státní zastupitelství. To však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužilo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal část spisu Státního zastupitelství sp. zn. 2 KZv 33/2004 (dále jen spis Státního zastupitelství). Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud nezjistil rozpor, pokud jde o uvedení dvojí výše škody v napadených rozhodnutích, protože, jak vyplývá z usnesení Státního zastupitelství, škoda 6,5 milionů korun měla být způsobena stěžovatelem, zatímco škoda 30 milionů měla být způsobena související trestnou činností jiných tří pachatelů.
Ani pokud jde o další námitky stěžovatele Ústavní soud, po prostudování předložených podkladů, nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání usnesení o jeho ponechání ve vazbě. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu [dále jen "zákon o Ústavním soudu"]). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 161/04, in http://www.usoud.cz).
Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině či nevině obviněného.
K vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná), Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu.
V projednávané věci Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutečnosti objektivní povahy, zejména předchozí trestnou činnost stěžovatele, jakož i aktuální trestní stíhání pro skutek, který měl být spáchán ve zkušební době, orgány činné v trestním řízení řádně vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Pouhý fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty, včetně existence rodiny a poukazu na možnost zaměstnání v případě propuštění z vazby, orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro trvání vazby, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Ohledně důvodu opodstatňujícího existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu je nadto třeba poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje vazební důvod reflektující takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky pro uvalení vazby a nedojde-li v jeho průběhu ke zjištění, že některá z těchto podmínek pominula či byla předpokládána nedůvodně.
Orgány činné v trestním řízení se rovněž dostatečně vyjádřily ke splnění předpokladů uvedených §71 odst. 4 trestního řádu, pokud vyložily, proč nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit a propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (viz zejména str. 2 usnesení státního zastupitelství).
K poukazu stěžovatele na to, že není usvědčován z trestné činnosti určitou osobou, Ústavní soud považuje za nutné uvést, že jde o tvrzení, které nebylo a ani nemohlo být předmětem rozhodování o vazbě. Jedná se o námitku, které spadá do rozhodování obecných soudů o meritu věci, to jest do rozhodování o vině a trestu. V rámci dalšího řízení před soudem bude mít stěžovatel možnost takovéto námitky uplatnit. Orgány činné v trestním řízení, rozhodující o vazbě, otázku viny a trestu neřeší. Řeší pouze, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatele, pokud jde o nedostatečnost odůvodnění napadených usnesení. Takovéto námitce by bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí obsahovala jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). V dané věci Státní zastupitelství a Krajský soud však ve svých usneseních uvedly konkrétní okolnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, včetně páchání trestné činnosti ve zkušební době trestu za obdobnou trestnou činnost, či, pokud jde o důvody proč nebylo dosud možné trestní stíhání skončit, např. nutnosti vyžadování výslechů cestou mezinárodní právní pomoci.
Nadto Ústavní soud podotýká , že ze spisu Státního zastupitelství je patrno, že stěžovatel byl z vazby v mezidobí po podání ústavní stížnosti již propuštěn. Proto chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, čímž ztratila ústavní stížnost, pokud jde o zrušení napadených usnesení své opodstatnění (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 473/04 in http://www.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu