ECLI:CZ:US:2006:1.US.353.05
sp. zn. I. ÚS 353/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou v Liberci I, Tovaryšský vrch 1358/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1509/2004 ze dne 27. 1. 2005, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 146/2004 ze dne 1. 7. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu č.j. 2 T 68/99-640 ze dne 12. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1509/2004 ze dne 27. 1. 2005, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 146/2004 ze dne 1. 7. 2004, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu č.j. 2 T 68/99-640 ze dne 12. 2. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně byla odsouzena za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Soud I. stupně porušil její právo na spravedlivý proces tím, že odmítl provést navrhovaný důkaz výslechem svědka F., čímž jí byla odňata možnost se obhajovat. Dále se soud I. stupně dopustil pochybení v tom, že nedostatečným způsobem popsal ve výroku o vině skutečnosti, z nichž je vyvozována její odpovědnost za trestný čin podle §234 odst. 1 trestního zákona; soud I. stupně prý pochybil tím, že nepopsal všechny zákonné znaky trestného činu, jak mu předepisuje zákon, takže podstatným způsobem zanedbal jednu z náležitostí rozsudku. Nepřesnost výroku o vině potvrdily i soudy vyššího stupně.
Odvolací soud se dopustil jednání - podle názoru stěžovatelky - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odvolání jako neodůvodněné zamítl a tím jí znemožnil uplatnění jejích práv. Konkrétně pak namítá, že odvolací soud v úvahách o nedůvodnosti odvolání vycházel mimo jiné z výpovědi (jiného) poškozeného R., leč k této výpovědi neměl přihlédnout, protože stěžovatelka nebyla z jednání, ohledně něhož tento poškozený vypovídal, obviněna. Z takového postupu by bylo možno usuzovat i na porušení čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny).
Konečně, Nejvyšší soud prý dovolání odmítl, ačkoliv si byl nesporně vědom nedostatků zmiňovaného rozsudku, které však nepovažoval za zásadní. Tím, že celý případ uzavřel, dopustil se podle názoru stěžovatelky odepření spravedlnosti.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je podrobně uvedeno, proč byla i v dovolacím řízení shledána správnou právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona i proč bylo o dovolání stěžovatelky rozhodnuto uvedeným způsobem. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah předmětného rozhodnutí. Dále uvedl, že argumenty stěžovatelky jsou v podstatě totožné s těmi, které byly uplatněny již v odvolacím a dovolacím řízení a jimiž se obecné soudy zabývaly. Krajský soud se podle svého názoru ústavních práv stěžovatelky nedotkl. Okresní soud v Chebu ve stručném vyjádření uvedl, že učinil pokus o předvolání svědka pana F. (odkaz na č.l. 476), avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla celé jméno svědka, nemohla mu být písemnost doručena, neboť podle poštovního úřadu šlo o nedostatečnou adresu. Nikdy později již stěžovatelka na výslechu tohoto svědka netrvala a neuvedla ani bližší údaje o jeho totožnosti. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je podle jeho názoru dostatečně popsán skutkový děj.
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Plzni se k věcnému obsahu ústavní stížnosti nevyjádřilo. Okresní státní zastupitelství v Chebu ve stručném vyjádření uvedlo, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Za tohoto stavu Ústavní soud z citovaných vyjádření nevycházel, protože v podstatě nic nového oproti napadeným rozhodnutím nepřinášela. Pokud jde o vyjádření okresního soudu o marném pokusu doručit předvolání svědku F., byla tato skutečnost zřejmá již z obsahu soudního spisu (č.l. 476 a násl.), do něhož mohla jak stěžovatelka, tak i její právní zástupkyně, nahlédnout. Ani v tomto směru tedy nebyla tato - ve vyjádření okresního soudu uvedena skutečnost - skutečností novou, již by byla stěžovatelka do té doby nemohla seznat (srov. více na str. 4 tohoto usnesení).
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 2 T 68/99 vedený u Okresního soudu v Chebu. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla obžalována ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spolu s dalšími spoluobžalovanými. Rozsudkem soudu I. stupně č.j. 2 T 68/99-640 ze dne 12. 2. 2004 byla odsouzena za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, výkon trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Terčem trestného činu byl K. N., jehož stěžovatelka vlákala do bytu v Kamenné ulici v Chebu, kde ho další spoluobžalovaní oloupili o movité věci a o peníze.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že z popisu skutku není patrno, jakého jednání se měla dopustit, a proto je takový výrok nepřezkoumatelný. Dále namítala nesprávné právní posouzení skutku jako loupeže, neboť z výroku není zřejmé, čím poškozenému hrozila. Uvedla rovněž, že provedené důkazy neopodstatňují rozhodnutí soudu I. stupně, neboť existují rozpory jak ve výpovědích spoluobviněných, tak ve výpovědi poškozeného. Popírala trestnou činnost od počátku, neboť o úmyslu ostatních nevěděla. Nesouhlasila s tím, že nebyli vyslechnuti svědek F. a svědek H. Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 7 To 146/2004 ze dne 1. 7. 2004 odvolání zamítl. V odůvodnění se podrobně zabýval jednotlivými námitkami. K námitce nepřezkoumatelného výroku o vině uvedl, že "lze si sice představit i obsáhlejší popsání její účasti na společné trestné činnosti, ovšem i tak je zřejmé z textu výroku, že to byla právě obžalovaná, kdo poškozeného přivedl na dané místo činu, že to byla ona, kdo napomáhal při jeho svázání a rovněž to byla i ona, kdo společně s obžalovaným Š. odešel realizovat výběr z bankomatu za použití karty poškozeného". Dále odvolací soud uvedl, že takový popis skutkového děje plně postačuje k tomu, aby její činnost byla posouzena jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1509/2004 ze dne 27. 1. 2005. Základní námitkou, která je obsažena i v ústavní stížnosti - nedostatečným popsáním skutečností, na nichž je založen výrok o vině - se dovolací soud podrobně zabýval a dospěl k závěru, že jde jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku, nejedná se však o jeho nesprávné právní posouzení. S poukazem na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i na právní závěry odvolacího soudu pak dospěl k závěru, že právní závěry soudů obou stupňů korespondují se zjištěným skutkovým stavem a dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní obranou stěžovatelky je námitka směřující proti - podle jejího názoru - nedostatečnému popisu (ve výroku o vině) skutečností, z nichž je vyvozována její odpovědnost pro trestný čin podle §234 odst. 1 trestního zákona. Soud I. stupně prý jednoznačně pochybil v tom, že nepopsal všechny zákonné znaky trestného činu, jak mu předepisuje zákon a podstatným způsobem zanedbal jednu z náležitostí rozsudku. Nepřesnost výroku o vině stěžovatelky potvrdily i soudy vyššího stupně. Z rekapitulace soudního spisu ovšem vyplývá, že se soudy vyšších stupňů (odvolací i dovolací soud) touto námitkou podrobně zabývaly, což podle názoru Ústavního soudu svědčí o tom, že řádně plnily svou úlohu soudu druhé instance i soudu dovolacího. Jestliže po posouzení trestního řízení i předmětných rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek soudu I. stupně sice trpí určitou nepřesností či neúplností, leč nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku, a pokud odvolací soud správně dovodil, že podíl stěžovatelky na trestné činnosti je i skutkově zřejmý, pak Ústavní soud usuzuje, že při pohledu na trestní proces jako celek byla činnost stěžovatelky i její podíl na spáchaném trestném činu dostatečně popsány tak, aby nevznikaly pochybnosti o míře její odpovědnosti. Podle názoru Ústavního soudu naopak připuštění dílčích nepřesností v rozsudku soudu I. stupně a jejich náležité posouzení - i ve vztahu k odůvodnění tohoto rozsudku - odvolacím soudem i soudem dovolacím vypovídá o tom, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo zachováno. Nelze proto žádnému ze tří rozhodujících soudů přičítat, že by stěžovatelce právo na spravedlivé posouzení její věci odepřely.
Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že vycházel mimo jiné z výpovědi jiného poškozeného R. (pozn.: který byl v témže bytě oloupen již 7. 4. 1998), k níž však neměl přihlížet, protože stěžovatelka z tohoto skutku nebyla obžalována. Ústavní soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že odvolací soud tuto výpověď pro posouzení viny stěžovatelky nepoužil a hodnotil tento důkaz jako každý jiný důkaz (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů), konkrétně z toho pohledu, že stěžovatelka do tohoto bytu již dříve přivedla R., a byt tedy znala. Ani tuto skutečnost tedy nelze za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat.
Stěžovatelka konečně namítala, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, zejména pak výslech svědka pana F. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 20. 12. 2002 (č.l. 476) navrhla provedení důkazu výslechem svědka, u něhož zná pouze příjmení F., s uvedeným bydlištěm v Chebu, aniž však blíže specifikovala, o čem by tento svědek měl vypovídat. Soud I. stupně podle těchto údajů předvolal svědka k hlavnímu líčení na den 14. 3. 2003, leč předvolání však bylo poštou vráceno s údajem, že adresa je nedostatečná ("Příjmení F. adr. nebydlí"). Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatelka se již provedení tohoto důkazu v řízení před soudem I. stupně nedomáhala. Uvedenou námitku uplatnila až v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, byť ani v něm neuvedla, o čem by měl svědek vypovídat. Krajský soud v Plzni k této námitce v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že soud I. stupně postupoval tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav, o němž nevzniknou důvodné pochybnosti, a dokazování provedl v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině stěžovatelky, přičemž při provádění jednotlivých důkazů postupoval v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu. Ústavní soud po posouzení této námitky dospěl k závěru, že se v tomto případě nejedná o tzv. opominutý důkaz, protože z žádných podání stěžovatelky nelze vyvodit, jaké skutečnosti hodlala navrhovaným výslechem svědka prokázat a jak by mohl přispět k rozhodnutí ve věci samé. Proto Ústavní soud tuto skutečnost za porušení jejího práva na spravedlivý proces nepovažuje.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
František Duchoň
předseda senátu