ECLI:CZ:US:2006:1.US.362.06
sp. zn. I. ÚS 362/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti N. H., zastoupené JUDr. Radkem Machem advokátem v Brně, Mlýnská 13, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9.8.2005, čj. 13 To 235/2005-305, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28.4.2005, sp.zn. 20 T 2/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soud v Pardubicích ze dne 28.4.2005, čj.20 T 2/2005-274, uznána vinnou ze spáchání trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců na zkušební dobu 1 roku. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9.8.2005, čj. 13 To 235/2005-305, její odvolání zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 15.2.2006, sp.zn. 7 Tdo 153/2006, jako zjevně neopodstatněné odmítl. Stěžovatelka v podstatě namítá, že již v přípravném řízení byla na svých právech poškozena tím, že se ze závažných zdravotních důvodů, vždy doložených lékařskými zprávami, nemohla účastnit vyšetřovacích úkonů, z nichž se omlouvala a žádala přerušení řízení. Bez zřetele na tyto omluvy vyšetřovatelé nadále prováděli vyšetřovací úkony. Některých úkonů se stěžovatelka vůbec neúčastnila a o jejích výpovědích byly sepsány zápisy bez její přítomnosti, či bez poučení o jejích procesních právech. Přes její námitky byl na ni vypracován psychiatrický znalecký posudek. Stěžovatelce také nebylo umožněno prostudovat trestní spis.
Stěžovatelka dále uvedla, že byla nucena se fyzicky účastnit hlavního líčení před okresním soudem, přestože jí její vážný zdravotní stav nedovoloval se duševně plnohodnotně jednání účastnit, zejména dbát na přesnou protokolaci vlastního výslechu. Bez odezvy zůstaly také její opětovné návrhy na přerušení řízení z důvodů vážných zdravotních komplikací.
Podle názoru stěžovatelky tak bylo postupem orgánů činných v trestním řízení, zejména pak obecných soudů, zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces, zejména do jejího práva na obhajobu.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. 20 T 2/2005. Zjistil, že usnesením ze dne 7.6.2004, ČTS:ORPA-596/KPV-OK-2004, bylo zahájeno trestní stíhání obviněné (stěžovatelky) pro trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona. Dne 12.10.2004 převzala zastupování stěžovatelky advokátka JUDr. Iva Kmošková, která ji v celém dalším řízení zastupovala (č.l. 13). Stěžovatelka v průběhu vyšetřování opakovaně odmítala vypovídat a podepisovat protokoly. Opatřením policejního rady ze dne 20.9.2004 bylo nařízeno vyšetření jejího duševního stavu. Ze závěrů znaleckého posudku znalce oboru sexuologie a psychiatrie MUDr. J. K. ze dne 28.10.2004 vyplynulo, že stěžovatelka byla v době činu schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání a byla též schopna své jednání ovládat. Je schopna účasti v trestním řízení a je možné s ní provádět běžné vyšetřovací úkony bez omezení. Neměly by však trvat déle než 4 hodiny (č.l. 124 a násl.).Dne 7.1.2005 byla na stěžovatelku podána obžaloba pro trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona (č.l. 236). Samosoudce Okresního soudu v Pardubicích vydal dne 21.1.2005 podle §314e odst. 1 tr.řádu trestní příkaz, kterým stěžovatelku uznal vinnou trestným činem zatajení věci a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odložením na dobu 1 roku (č.l. 243). Stěžovatelka podala proti tomuto trestnímu příkazu odpor. Ve věci proběhla tři hlavní líčení, kterých se stěžovatelka účastnila. Žádné líčení netrvalo déle než 4 hodiny. Při hlavním líčení dne 11.4.2005 bylo ukončeno důkazní řízení a státní zástupce a obhájkyně pronesli závěrečné řeči. Stěžovatelka prohlásila, že je unavená a není schopna svou závěrečnou řeč přednést (č.l. 269 p.v.). Hlavní líčení bylo proto odročeno na den 28.4.2005 za účelem přednesu závěrečné řeči stěžovatelky, jejího posledního slova a vyhlášení rozsudku. Hlavního líčení dne 28.4.2005 se však stěžovatelka bez omluvy neúčastnila, její právní zástupkyně byla přítomna (č.l. 273 soudního spisu). Okresní soud v Pardubicích pak napadeným rozsudkem ze dne 28.4.2005, čj. 20 T 2/2005-274, uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 1 roku. Uvedený rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním do výroku o vině i trestu. V odvolání mimo jiné uvedla, že soud nedostatečně prověřil, do jaké míry jí bylo bráněno v běžném počínání vzhledem k jejímu celkovému zdravotnímu stavu. V průběhu přípravného řízení nebyl prý zohledněn její zdravotní stav a byl vyžádán posudek z oboru psychiatrie, aniž pro to byly dány důvody. Okresní soud také podle ní nesprávně hodnotil provedené důkazy.
Při veřejném zasedání Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (jako soudu odvolacího) konaném dne 9.8.2005 stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně sdělila, že se jednání nezúčastní pro svůj špatný zdravotní stav a žádala o odročení zasedání. Soud následně přijal usnesení, že bude jednáno bez její přítomnosti (čl.l. 302 soudního spisu). Po jednání pak krajský soud odvolání napadeným usnesením ze dne 9.8.2005, čj. 13 To 235/2005-305, zamítl. V odůvodnění uvedl, že řízení před soudem I. stupně proběhlo v souladu s trestním řádem a nebylo zatíženo podstatnými vadami. Od počátku orgány činné v trestním řízení zkoumaly, zda zdravotní stav obžalované (stěžovatelky) umožňuje její účast na úkonech trestního řízení. Z lékařských zpráv vyplynulo, že stěžovatelka sice trpí vážným onemocněním a má se vyvarovat stresu, nikoliv však, že by nebyla schopna účasti na trestním řízení; je pouze třeba brát při jednotlivých úkonech ohled na její zdravotní stav. Odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatelky na přerušení řízení ani žádosti o odročení veřejného zasedání; to proto, že nedoložila žádné nové údaje, které by vyjadřovaly odlišné závěry než zprávy dřívější, neboť toliko odkázala na předchozí lékařské zprávy a dále předložila výsledky lékařských vyšetření (provedených zhruba před dvěma měsíci), z nichž však nevyplývá, že by nebyla schopna účasti na soudním jednání. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie se přitom podává, že stěžovatelka má výrazný sklon své zdravotní potíže zveličovat. U hlavního líčení před okresním soudem přitom byla schopna podrobně a obsáhle vypovídat a vyjádřit se k projednávané věci.
Krajský soud dále uvedl, že okresní soud zjistil skutkový stav věci podle ust. §2 odst. 5 tr. řádu, provedené důkazy řádně vyhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu a nelze mu vytknout, že by se dopustil „nějaké nesprávnosti“. Podle názoru odvolacího soudu však mělo být správně zjištěné jednání stěžovatelky posouzeno nikoliv jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona, ale jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zákona. Taková změna právní kvalifikace by však znamenala zpřísnění právního posouzení; pokud tedy odvolací soud rozhodoval pouze z podnětu odvolání obžalované (stěžovatelky), nemohl ve smyslu §264 odst. 2 tr. řádu změnit původní rozhodnutí v její neprospěch. Za této situace ponechal odvolací soud výrok o vině beze změny, neboť jednání stěžovatelky bylo v napadeném rozsudku posouzeno podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, které by bylo možné pokládat za subsidiární ve vztahu k trestnému činu podle §247 tr. zákona.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15.2.2006, čj. 7 Tdo 153/2006-326, jako zjevně neopodstatněné, zamítl.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové -pobočka v Pardubicích a Okresní soud v Pardubicích. Oba soudy ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud proto uvedená vyjádření nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že – údajně - v celém trestním řízení nevzaly příslušné orgány v úvahu její špatný zdravotní stav, doložený lékařskými posudky, který ji znemožňoval řádnou účast v řízení. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu Okresního soudu v Pardubicích, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že obecné soudy hodnotily opakovaně stěžovatelčiny námitky týkající se jejího zdravotního stavu a v souladu se závěry lékařských zpráv konstatovaly, že zdravotní stav stěžovatelky její účast na úkonech trestního řízení umožňoval. Z lékařských zpráv vyplynulo, že stěžovatelka sice trpí vážným onemocněním a má se vyvarovat stresu, nikoliv však to, že by nebyla schopna účasti na trestním řízení (žádná lékařská zpráva takový závěr neobsahovala). Vyplynulo z nich pouze to, že bylo třeba brát při jednotlivých úkonech ohled na zdravotní stav stěžovatelky. To obecné soudy činily; je to zřejmé již z toho, že – v souladu s obsahem znaleckého posudku – jednotlivá hlavní líčení nikdy nepřesáhla dobu čtyř hodin, kterou znalec uvedl jako limitní. Lze toliko dodat, že samo trestní řízení je pro obžalovaného vždy stresující, avšak ze spisu nevyplývá, že by se soudy ke stěžovatelce (pokud se jednání účastnila) chovaly způsobem, který by ji stresoval nad míru obvyklou v trestním řízení. Ostatně, u hlavního líčení před okresním soudem dne 21.3.2005 stěžovatelka velmi podrobně a obsáhle vypovídala a vyjádřila se k projednávané věci, aniž by na svůj špatný zdravotní stav jakkoliv poukázala (č.k. 254 a násl).
Ústavní soud dále zjišťuje, že ve spise je založeno vyjádření praktického lékaře MUDr. P. Š. ze dne 14.11.2005, doručené stěžovatelkou Okresnímu soudu v Pardubicích dne 15.11.2005 (č.l. 316 soudního spisu), v němž je uvedeno, že stěžovatelka „není schopna pro dg. závažné onemocnění ... účasti na jednáních, z nichž vyplývá excesívní psychická zátěž každým stresem významně zhoršující její celkový zdravotní stav, vzhledem k těžkému onemocnění srdce ji ohrožuje na životě“. Ústavní soud konstatuje, že k tomuto vyjádření nemohly obecné soudy přihlédnout, neboť bylo okresnímu soudu doručeno až poté, co napadený rozsudek nabyl právní moci. Ani Ústavní soud nevidí důvod, aby z tohoto vyjádření praktického lékaře vyvozoval ex post porušení stěžovatelčina práva na obhajobu, jestliže výše uvedený znalecký posudek soudního znalce - specialisty její možnost zúčastnit se úkonů trestního řízení nijak nezpochybňuje.
Ani stěžovatelčina námitka, že jí nebylo umožněno prostudovat spis, není na místě. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 16.12.2004 (č.l. 231 soudního spisu) totiž vyplývá, že se stěžovatelka omluvila na určený termín s tím, že spis prostuduje její právní zástupkyně JUDr. Kmošková.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Za tohoto stavu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu