ECLI:CZ:US:2006:1.US.363.01
sp. zn. I. ÚS 363/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 31 Ca 142/2000, 31 Ca 155/2000, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2134, a ze dne 23. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 31 Ca 142/2000, 31 Ca 155/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2134, a ze dne 23. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2152, pro údajné porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Označeným rozhodnutím Okresní úřad Blansko, Okresní pozemkový úřad, rozhodl, že vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, H. S. - R., I. S. a M. S. R. - R. jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, v rozhodnutí blíže specifikovaných, a krajský soud rozhodnutí okresního pozemkového úřadu svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti - mj. i s výslovným odvoláním na obsah jiné (přiložené) ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 176/2000 - zejména uvedl, že H. S. - R. (dále jen "H. S."), právní předchůdce vedlejších účastníků, tj. H. S. - R. ml., M. S. - R. -R. a I. S., zemřel dne 2. 3. 1946. Vedlejší účastníci uplatnili své restituční nároky a během restitučního řízení se jako klíčová ukázala otázka státního občanství H. S.. Podle stěžovatele bylo H. S. vydáno tehdejším ONV v Boskovicích prozatímní osvědčení typu B, podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. (dále jen "dekret"), teprve dne 20. 3. 1946, tedy osmnáct dní po jeho smrti. To znamená, že ONV Boskovice pravděpodobně nebyl o smrti H. S. informován, neboť jinak by nemohl vydat osvědčení mrtvé osobě, která nemá právní subjektivitu. Stěžovatel poukázal rovněž na to, že žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 dekretu byla následně H. S. výměrem ONV v Boskovicích ze dne 23. 3. 1946 zamítnuta. V den své smrti neměl H. S. vydáno osvědčení o zachování státního občanství podle §2 odst. 2 dekretu, nebyl tedy podle mínění stěžovatele československým státním občanem.
Stěžovatel dále zdůraznil, že neexistuje žádný doklad, který by osvědčil právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení zachování státního občanství; rovněž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 29 Ca 101/99, který zejména dovodil, že H. S. pozbyl československého státního občanství v důsledku dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 2001, č.j. VS-953/51/2-98, podle kterého prý k zachování státního občanství H. S. nedošlo.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 31 Ca 142/2000, 31 Ca 155/2000, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2134 a ze dne 23. 6. 2000, čj. RPÚ 3112/92/KC/2152, Ústavní soud především zjistil, že jak v řízení před správním orgánem, tak před krajským soudem byla prokázána pravost úředního opisu osvědčení typu B, vydaného H. S., jako právnímu předchůdci vedlejších účastníků, Okresním národním výborem v Boskovicích. Soud výslovně odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 31 Ca 198/99 (který byl napaden ústavní stížností téhož stěžovatele vedenou pod sp. zn. I. ÚS 176/2000), jímž bylo rozhodnuto o jiném majetku, leč skutkové a právní aspekty věci byly podle soudu zcela shodné. Podle krajského soudu je původního vlastníka nemovitostí H. S. - s ohledem na existenci osvědčení typu B - nutno považovat ke dni jeho smrti za československého státního občana, čímž byly splněny podmínky pro danou věc aplikovatelné restituční normy.
Ve vyjádření Okresního pozemkového úřadu Blansko je k obsahu ústavní stížnosti zejména uvedeno, že správní orgán setrvává na stanovisku, že ani v restitučním řízení ani v na něj navazující přezkumné činnosti soudu nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele. Uvádí- li stěžovatel, že neexistuje žádný doklad, který by osvědčil H. S. zachování státního občanství, opomenul osvědčení typu B, vydané bývalým Okresním národním výborem v Boskovicích podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o prozatímním zachování státního občanství. Pozemkový úřad dále poukázal na právní názory, vyjádřené v rozhodnutích některých obecných soudů, jakož i Ústavního soudu a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Uvedené vyjádření správního orgánu bylo zasláno na vědomí (s umožněním případné repliky) stěžovateli. Ten reagoval prostřednictvím svého právního zástupce stanoviskem ze dne 23. 12. 2005. V něm především argumentoval ve prospěch svého názoru, že H. S. nebylo možno považovat od 10. srpna 1945 za československého státního občana, i když podal žádost o zjištění, že jeho státní občanství zůstalo zachováno. Podle názoru stěžovatele je třeba vzít též v úvahu, že - ve smyslu ust. §1 a §2 citovaného dekretu prezidenta republiky - u osob, na které se dekret vztahoval, došlo buď k pozbytí státního občanství, nebo státní občanství zůstalo zachováno. Závěry orgánů veřejné moci, pokud vyznívají ve prospěch H. S., považuje stěžovatel za nesouladné s právní úpravou státního občanství podle zmíněného dekretu, jakož i s jejím obsahem a účelem. V závěru svého stanoviska stěžovatel navrhl, aby senát "analogicky dle §23 zákona o ústavním soudu" předložil otázku zachování práva státního občanství H. S., řešenou v usnesení sp. zn. I. ÚS 176/2000, k posouzení plénu Ústavního soudu.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o otázce státního občanství H. S. probíhalo řízení u Ministerstva vnitra ČR, poté u Nejvyššího správního soudu a posléze u Ústavního soudu, v rámci ústavní stížnosti podané osobami, které v řízení o této ústavní stížnosti vystupují jako vedlejší účastníci. Proto s rozhodnutím v této věci posečkal až do doby rozhodnutí ve věcech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 98/04 (stížnost H. S.- R., I. S. a M. S. R. - R., o níž bylo rozhodnuto vyhovujícím nálezem ze dne 29. 6. 2005) a sp. zn. I. ÚS 176/2000 (stížnost stěžovatele Lesů ČR, s.p., v kauze skutkově i právně obdobné nyní zkoumanému případu, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 4. 10. 2005, odmítajícím ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti).
Po přezkoumání relevantních okolností věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na závěry, vyslovené ve shora označených případech (sp. zn. I. ÚS 98/04 a sp. zn. I. ÚS 176/2000) Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat, že předmětná ústavní stížnost nepřináší žádné ústavně relevantní argumenty, vzhledem k nimž by mohla být úspěšná. Jejím základem je polemika s právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu v Blansku, týkajícími se občanství H. S.. Ústavní soud připomíná, že není orgánem, jehož funkcí by bylo sjednocovat nesouladnou judikaturu krajských soudů, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel, pokud poukázal na rozdílná rozhodnutí krajských soudů v Hradci Králové a v Brně. Není tedy zásadně, bez dalšího, důvodem úspěšnosti ústavní stížnosti, pokud dva krajské soudy vydají ve dvou různých, byť skutkově i právně podobných věcech, rozporná rozhodnutí.
Ze spisu sp. zn. I. ÚS 98/04 vyplývá, že v mezidobí Ministerstvo vnitra ČR dne 17. 1. 2002 rozhodlo, v řízení o zachování státního občanství H. S., že nevyhovuje žádosti H. S. o zachování československého státního občanství podle §2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Ministr vnitra Stanislav Gross rozklad, podaný proti uvedenému rozhodnutí, zamítl a zmíněné rozhodnutí dne 11. 6. 2002 potvrdil. Nejvyšší správní soud v řízení o žalobě vedlejších účastníků jejich žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dne 29. 6. 2005 Ústavní soud nálezem tato rozhodnutí zrušil poté, co dovodil, že jimi došlo k porušení základního práva vedlejších účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud podotýká, že Krajský soud v Hradci Králové i Okresní úřad Blansko shodně vycházely z toho, že H. S., jako právní předchůdce vedlejších účastníků, měl v době své smrti československé občanství, neboť mu bylo dne 20. 3. 1946 vydáno ONV Boskovice prozatímní osvědčení typu B, podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. To, že toto osvědčení bylo vydáno po jeho smrti, není rozhodné, protože účinky osvědčení nenastávají ex nunc, ale ex tunc a mají deklaratorní povahu. Podle §2 odst. 2 citovaného dekretu se na osoby, kterým bylo vydáno takovéto osvědčení, až do vyřízení jejich žádosti hledí jako na československé státní občany. Protože v době, kdy byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, takovéto rozhodnutí, vyřizující žádost s konečnou platností, nebylo vydáno, bylo nutno považovat H. S. ke dni jeho smrti za československého státního občana.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04, rušícím rozhodnutí ministerstva vnitra, které rozhodlo o nezachování státního občanství právního předchůdce vedlejších účastníků, při nápravě rozhodnutí orgánů veřejné moci aplikujících dekret č. 33/1945 Sb. v letech 1945 až 1948 - byla-li tato rozhodnutí, byť jen předběžné povahy, pro žadatele o zachování státního občanství příznivá - nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, bezesporu tragických, událostí nepřiměřený časový odstup. Byly tedy způsobilé bezprostředního hodnocení skutečností, relevantních podle příslušných ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, po uplynutí téměř šesti dekád od konce druhé světové války, je nezbytné postupovat s největší obezřetností. I když osvědčení typu B, které bylo vydáno po smrti právního předchůdce vedlejších účastníků, je jen rozhodnutím předběžné povahy, neznamená to, že stát může v libovolné lhůtě toto rozhodnutí nahradit rozhodnutím novým. V průběhu doby i na základě takovéhoto rozhodnutí vznikají práva v důvěře v existující právní situaci, neboť adresáti takovéhoto rozhodnutí plánují svůj život s vírou v trvající právní stav, který byl bezmála šest desetiletí nezměněn. I proto lze takovéto rozhodnutí předběžné povahy po uplynutí 56 let změnit konečným rozhodnutím jen zcela výjimečně. Příkladem nabytí práv v dobré víře byla i stěžovatelem napadená rozhodnutí, která vedlejším účastníkům přiznala restituci majetku v tomto rozhodnutí vymezeného.
Napadená rozhodnutí tedy nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy, neboť nebylo prokázáno stěžovatelem tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolává-li se pak stěžovatel na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, nutno pouze stručně připomenout, že tyto články neposkytují stěžovateli žádná základní ústavně garantovaná práva, ale mají jen organizační povahu.
K návrhu stěžovatele, obsaženému v dodatečném stanovisku ze dne 23. 12. 2005 k vyjádření Okresního pozemkového úřadu Blansko (srov. výše) aby senát Ústavního soudu "analogicky dle §23 zákona o ústavním soudu" předložil otázku zachování práva státního občanství H. S., řešenou v usnesení sp. zn. I. ÚS 176/2000, k posouzení plénu, Ústavní soud uvádí, že neshledal žádný důvod k takovému postupu. Podle citovaného ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu "jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán." Pro věc samotnou to znamená, že by senát Ústavního soudu musel především dospět k právnímu názoru odchylnému od právního názoru, vyjádřeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04 (nikoliv v pouhém usnesení sp. zn. I. ÚS 176/2000). K takovému odchylnému názoru však Ústavní soud nedospěl a na svých již dříve vyslovených závěrech setrval i v nyní řešené věci, jak je zřejmé z odůvodnění tohoto usnesení.
Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6 ledna 2006
František Duchoň
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu