ECLI:CZ:US:2006:1.US.373.05
sp. zn. I. ÚS 373/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 5 To 112/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 91 T 136/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se R. A. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS")].
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaným (body 3 a 5), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ k §247 odst. 1 písm. a), b), e) TrZ (bod 1 a 4) a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) TrZ (bod 6). Trestné činy spáchal stěžovatel jednak sám (bod 1, 4, 5) a jednak společně s obžalovaným M. K. (bod 3 a 6). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednadvaceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že závěry o jeho vině v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z protokolu o provedené fotorekognici s poškozeným Š. J. (dále též "poškozený") nevyplývá, jaké fotoalbum bylo poškozenému předloženo a kdo je pod číslem pět. Jediný nepřímý důkaz, a to ztotožnění automobilu Citroen černé barvy poškozeným, který si poznamenal jeho značku na ruku, je v rozporu s trestním oznámením, které poškozený učinil s několikatýdenním zpožděním. Ke skutkům uvedeným pod bodem 3, 4 a 5 uvedl, že byl usvědčen pouze výpověďmi svědků vyslechnutých podle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Tento postup označil za nezákonný a obecné soudy neměly k těmto důkazům přihlížet. V bodě 6 výroku o vině soud neprovedl žádné důkazy, ze kterých by mohl dovodit naplnění subjektivní stránky a zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 TrZ "(...) získána trestným činem spáchaným jinou osobou (...)".
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 ZÚS, odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Po přezkoumání spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 91 T 136/2004, a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v podaném odvolání, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR).
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy při zjišťování skutkového stavu zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě svévolného hodnocení provedených důkazů.
Taková situace však v souzené věci nenastala. Je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
S námitkou stěžovatele, týkající se provedené rekognice, se vypořádal jak soud prvního stupně (str. 6 rozsudku), tak také soud odvolací (str. 2 usnesení) a Ústavní soud ji neshledal důvodnou. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a přiloženého spisu vyplývá, že před samotným provedením rekognice byl s poškozeným Š. J. sepsán protokol o rekognici pomocí fotografií, v němž popsal poznávanou osobu (stěžovatele) a následně ho ztotožnil v předloženém albu na fotografii č. 5. Jaké fotoalbum bylo poškozenému předloženo, lze bez pochybností zjistit z protokolu o rekognici, v němž je uvedeno, že poškozenému bylo předloženo fotoalbum s devíti kusy fotografií. Z přiloženého seznamu osob ve fotoalbu přitom vyplývá, že osobou na fotografii pod číslem 5 je stěžovatel. Nutno podotknout, že celý úkon byl proveden za účasti soudce Městského soudu v Brně (č. l. 80 - 87 spisu). Pro úplnost je vhodné doplnit, že další fotoalbum, které je ve spise založeno, se týkalo trestní věci, jíž se dopustil obžalovaný M.K. sám. Obsahuje jedenáct kusů fotografií, ale neobsahuje fotografie stěžovatele. Bylo předloženo jiné osobě a v jiný den, než tomu bylo v případě stěžovatele (č. l. 105 - č. l. 113 spisu).
Nedůvodným je rovněž tvrzení, že ztotožnění automobilu stěžovatele Š. J. je v rozporu s trestním oznámení, neboť k žádnému rozporu nedošlo. Poškozený v trestním oznámení ze dne 9. 6. 2006 uvedl registrační značku vozidla, které viděl na místě činu (č. l. 73 a č. l. 75 spisu) a v hlavním líčení vysvětlil, proč podal trestní oznámení s delším časovým odstupem (č. l. 389 spisu). Na místě je vhodné doplnit, že se jednalo o registrační značku vozidla, jehož uživatelem byl stěžovatel.
Tvrzení o nesplnění zákonných předpokladů pro postup podle §55 odst. 2 TrŘ ve vztahu k výslechu policistů, vystupujících pod jmény J. N., K. N. a D. V., uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se tímto tvrzením podrobně zabývaly a přesvědčivě dovodily, že tento postup je v souladu s trestním řádem a nezasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces (str. 9 - 10 rozsudku soudu prvního stupně).
Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva uznává princip, podle něhož může být z hlediska policie legitimní přát si zachovat anonymitu svých příslušníků, za účelem ochrany jich samotných i jejich rodin, ale také z důvodu, že by vyzrazením jejich totožnosti byla vážně ohrožena možnost jejich další činnosti a možnosti nasazení v dalších operacích. Vše za předpokladu, jako tomu bylo v dané věci, že budou dodržena práva obhajoby, odsouzení nebude založeno výlučně ani v rozhodující míře na výpovědi anonymních svědků a soud učiní i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jejich věrohodnosti.
V daném případě byla práva obhajoby dodržena, výslech svědků nebyl jediným usvědčujícím důkazem a nelze pochybovat o věrohodnosti utajených svědků. Utajení svědci byli vyslechnuti v hlavním líčení, za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, byť byla při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaní svědci nepřišli se stěžovatelem a jeho obhájcem do přímého styku. Při tomto procesním úkonu soud prvního stupně poskytl stěžovateli a jeho obhájci možnost plné intervence (viz protokoly z hlavního líčení č. l. 391 - 396). Navíc výslechy svědků nebyly jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele. Závěr o vině stěžovatele se vedle těchto výslechů opíral o protokoly o sledování osob a věcí a navazující záznamy o sledování (č. l. 193 - 195 spisu), výpovědi poškozených, tedy majitelů či uživatelů napadených vozidel, protokoly o ohledání místa činu a fotodokumentací. Z tohoto důvodu samotná skutečnost, že tito svědkové byli vyslechnuti podle §55 odst. 2 TrŘ nemůže vést k porušení práva na spravedlivý proces.
Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, týkající se výroku o vině v bodě 6 rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru lze odkázat na výpověď svědka M. N., její hodnocení soudem prvního stupně, trestní oznámení F. S., záznamu Policie ČR, protokolu o ohledání místa činu, úředního záznamu o ztotožnění předmětné pily servisním technikem a další důkazy, z nichž vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle ustanovení §251 odst. 1 písm. a) TrZ. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 10 - 11).
V daném případě byl stěžovatel stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), bez zásahu do principů řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, který je odůvodněn v souladu s pravidly logiky, zákonem a nevykazuje znaky libovůle.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 ZÚS.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu