ECLI:CZ:US:2006:1.US.383.06
sp. zn. I. ÚS 383/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem v Opavě, 28. října 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 620/2005-178 ze dne 21. 3. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č.j. P 154/94-140 ze dne 4. 5. 2005, za vedlejší účasti V. B., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem v Litoměřicích, Jezuitská 6/8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 620/2005-178 ze dne 21. 3. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č.j. P 154/94-140 ze dne 4. 5. 2005, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení výživného, jež je povinen platit nezletilé dceři V. B., a o doplatku výživného. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a dále ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno v prvé řadě tím, že ho obecné soudy nepoučily o možnosti získání bezplatného právního zastoupení, a to za situace, kdy nemá finanční prostředky, aby si mohl platit právního zástupce, nemá právnické vzdělání a sám nebyl schopen pro náročnost věci vykonávat svá práva v řízení o výživném.
Stěžovatel dále tvrdí, že v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry, které jsou ztělesněny v napadených rozhodnutích. Vytýká jim, že dostatečně nezhodnotily všechny skutečnosti - na obou stranách - potřebné pro posouzení výše výživného.
Namítá rovněž, že obecné soudy nezohlednily ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož výživné (resp. jeho část) nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Soudy při rozhodování o výživném nepřihlédly ke skutečnosti, že dcera se s ním bezdůvodně odmítá stýkat, a k tomu, že jí zakoupil mobilní telefon (2x), vzal ji na své náklady na dovolenou do zahraničí, přispěl jí na internát a kupoval jí kredit do mobilního telefonu.
Dále stěžovatel namítá, že mu obecné soudy znemožnily provést důkazy, které měly zásadní význam pro zjištění skutkového stavu a řádně neodůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly. Soudy tak nedostatečně zkoumaly možnosti, schopnosti a majetkové poměry obou rodičů a nemohly proto dospět ke správným závěrům o rozsahu vyživovací povinnosti každého z nich.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby odložil jejich vykonatelnost.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření uvedl, že základní práva stěžovatele nebyla porušena, zejména nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření uvedl, že nebyla porušena žádná procesní práva stěžovatele, který byl před soudem osobně vyslechnut, měl plnou možnost vyjádřit se k návrhu i ke svým poměrům, což také učinil. Výslovné poučení ve smyslu ustanovení §30 o.s.ř. mu nebylo dáno, neboť soud u něj neshledal podmínky v tomto ustanovení uvedené. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, odkázal soud I. stupně na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely. Přesto je však zaslal stěžovateli k eventuální replice.
K ústavní stížnosti podala vyjádření i vedlejší účastnice, která ji považuje za zjevně nedůvodnou. Tvrdí, že všem účastníkům řízení bylo zajištěno v plném rozsahu právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl poučen o všech svých právech a povinnostech, které jako účastník řízení má. V žádném stádiu řízení - podle jejího názoru - nevyvstala sebemenší okolnost, která by mohla vést k závěru, že je potřeba, aby byl stěžovateli ustanoven právní zástupce. Uvedla rovněž, že stěžovateli byl poskytnut soudem I. stupně i soudem odvolacím dostatečný prostor k předložení jeho argumentů. Podle jejího názoru v předmětné věci nenastal ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů. Navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V replice k vyjádření obecných soudu stěžovatel prohlásil, že z vyjádření soudu I. stupně vyplývá, že opravdu nebyl poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce. Tento postup je podle jeho názoru v rozporu se zákonem a s jeho základním právem na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Listiny).
V replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvedl, že obecné soudy nepřihlédly ke změněné situaci na jeho straně a stanovením výživného, způsobily, že jeho finanční situace je kritická. Dále namítal, že jeho dcera již dosáhla zletilosti, o něho nejeví žádný zájem a vyžaduje pouze peníze. Nepředložila žádné vysvědčení ani potvrzení o studiu, i když o to žádal. Znovu poukazoval na to, že porušení svých základních práv spatřuje i v tom, že rozhodnutím obecných soudů byl zamítnut jeho návrh na částečné nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. Ten prý spočívá v tom, že soudy při stanovení výživného nepřihlédly ke skutečnosti, že dcera, která se v době projednávání věci již blížila zletilosti, se s ním nestýká, aniž by on sám nesl odpovědnost za zhoršení vztahů mezi nimi.
Stěžovatel v uvedené replice konečně navrhl, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady na jeho zastoupení před Ústavním soudem z důvodu jeho nemajetnosti a prokázaného porušení práva na spravedlivý proces.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 154/94 vedený u Okresního soudu v Litoměřicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení odpůrce, proti němuž matka - v době podání návrhu nezletilé dcery V. B. - podala návrh na zvýšení výživného. Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem č.j. P 154/94-140 ze dne 4. 5. 2005 návrhu vyhověl a určil, že se výživné otce (stěžovatele) zvyšuje od 1. 9. 2003 z částky 800,- Kč měsíčně na částku 2.500,- Kč měsíčně a současně rozhodl o dlužném výživném. V odůvodnění uvedl, že shledal důvody pro znatelné zvýšení výživného, protože naposledy bylo výživné upravováno v roce 1994, kdy dceři bylo 6 let. Za dobu od poslední úpravy výživného se její poměry podstatně změnily, neboť studuje na střední škole v Praze, má výdaje s placením školného, ubytováním, resp. dojížděním do místa školy. Při hodnocení poměrů na straně stěžovatele soud I. stupně dovodil, že jeho chování je velmi nezodpovědné. V řízení bylo prokázáno, že žije s přítelkyní, nemá jinou vyživovací povinnost. Od poloviny roku 2003 až do ledna 2005 nebyl nikde zaměstnán, nebyl ani evidován na Úřadu práce a neměl žádné prokazatelné příjmy, i když z nabídky volných míst vyplývá, že mohl uplatnit své schopnosti a dosáhnout přiměřených výdělků (12. - 19.000,- Kč měsíčně). Proto soud dospěl k závěru, že v uvedeném období nevyužíval řádně svých schopností k dosažení výdělků. Tomu napovídá i skutečnost, že od února 2005 zaměstnání nastoupil a dosahuje ve spise uvedeného příjmu. Ke změně poměrů došlo i u matky, která je provdaná a má další vyživovací povinnost k nezl. synu J. Její příjem činil kolem 16.600,- Kč měsíčně, avšak nyní je v dlouhodobé pracovní neschopnosti po infarktu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 9 Co 620/2005-178 ze dne 21. 3. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně v předmětné věci nepochybil, jestliže výživné na dceru zvýšil a nepochybil ani v rozsahu stanoveného výživného. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně respektoval změny v poměrech i rozhodná kritéria pro určování rozsahu vyživovací povinnosti.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v prvé řadě namítal - s poukazem na ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. - že ho obecné soudy nepoučily o možnosti získání bezplatného právního zastoupení, a to za situace, kdy nemá finanční prostředky, aby si mohl platit právního zástupce, nemá právnické vzdělání a sám nebyl schopen pro náročnost věci vykonávat svá práva v řízení o výživném. Ústavní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil; poučovací povinnost stanovená v druhé větě citovaného ustanovení totiž není absolutní, neboť obecný soud je povinen poučit účastníka o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce tehdy, jestliže na straně účastníka jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. Otázku, zda má být účastník osvobozen od soudních poplatků, však obecný soud nezkoumá z úřední povinnosti, ale pouze na návrh (ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř.). Stěžovatel však v předmětné věci o osvobození od soudních poplatků nepožádal, takže obecný soud nezkoumal, zda jsou u něho předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a nevznikla mu proto ani poučovací povinnost podle ustanovení §30 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Této námitce tedy přisvědčit nelze.
Stěžovatel dále namítal, že mu obecné soudy znemožnily provést důkazy, které měly zásadní význam pro zjištění skutkového stavu, a že řádně neodůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly. Obecné soudy prý také nedostatečně zkoumaly možnosti, schopnosti a majetkové poměry obou rodičů a jejich závěry jsou tedy v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Ústavní soud nepovažuje ani tuto námitku za odůvodněnou. Z protokolu o jednání dne 4. 5. 2005 (č. l. 137 revers) vyplývá, že stěžovatel v řízení před soudem I. stupně výslovně uvedl, že návrhy na doplnění dokazování nemá. Při tomto jednání rovněž předložil listinné důkazy, které dokládají jeho zaměstnání a výši příjmu. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel mimo jiné uvedl (č.l. 142 a násl.), že dceři koupil některé věci mimo stanovené výživné, poskytl jí příspěvek na internát a vzal ji sebou na dovolenou do zahraničí. Některé z těchto údajů doložil příslušným potvrzením. Dále sděloval soudu i další skutečnosti o své finanční situaci, konkrétně o osobních půjčkách (č.l. 166 a násl.). Ze spisu, z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 184 revers) však také vyplývá, že soudu předložil doklady o svých příjmech, doklady o platbách výživného a žádné další doklady a uvedl, že nad rámec vyživovací povinnosti nepřispívá. Z uvedeného průběhu řízení před obecnými soudy tedy nelze vyvodit, že by obecné soudy znemožnily stěžovateli přednést svá tvrzení a navrhovat k jejich prokázání odpovídající důkazy.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že proces dokazování i hodnocení důkazů je samostatnou činností obecných soudů, při níž jsou tyto soudy omezeny zásadou volného hodnocení důkazů ve vymezení §132 o.s.ř. V souladu s touto zásadou pak obecné soudy provádějí hodnocení jednotlivých důkazů i všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech. V řízení o výživném neplatí sice zásada dispoziční v plném rozsahu, neboť obecné soudy samy zjišťují základní skutečnosti nezbytné pro posouzení věci, avšak i účastníkům je stanovena povinnost tvrzení a povinnost dokazování, zejména tehdy, chtějí-li uplatnit některé skutečnosti ve svůj prospěch. V souzené věci obecné soudy samy zjišťovaly základní skutečnosti, které považovaly za nezbytné pro rozhodnutí ve věci; nelze však ponechat stranou i možnost vlastních tvrzení a předložení důkazů k návrhu. Tuto možnost stěžovatel z části využil. Jak již však bylo uvedeno, hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soud a není úkolem Ústavního soudu - jak plyne z jeho judikatury - aby takové hodnocení "přehodnocoval" a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.
Stěžovatel rovněž namítal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Obecné soudy při určení výživného vycházely ze zjištěných skutečností a pečlivě odůvodnily (zejména soud I. stupně na č.l. 141), na základě jakých úvah k přijatým závěrům dospěly. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručnější, avšak jsou v něm obsaženy všechny základní skutečnosti, o něž se jeho rozhodnutí opírá. Napadená rozhodnutí nemají charakter svévole, jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nevzaly v úvahu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož výživné (resp. jeho část) nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor spatřoval v tom, že dcera, která v průběhu řízení (počátkem roku 2006) nabyla zletilosti, se s ním nestýká a nekontaktuje ho, pokud nepotřebuje peníze. Ústavní soud ve vztahu k této námitce konstatuje, že stěžovatel ji uplatnil v této podobě až v ústavní stížnosti a nikoliv v řízení před obecnými soudy, a proto se s ní nemůže - podle ustálené judikatury - věcně zabývat.
Jen na okraj věci Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o výživném nemá povahu rozhodnutí absolutního, ale může vždy reagovat na změněnou situaci účastníků řízení. Změní-li se proto podstatně poměry, může stěžovatel navrhnout změnu v určení výše nyní stanoveného výživného.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Za tohoto právního stavu sdílí návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti, takže Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval. Totéž se týká návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů jeho zastoupení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta (ust. §83 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu