ECLI:CZ:US:2006:1.US.387.06
sp. zn. I. ÚS 387/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. R. V., zast. Doc. JUDr. Josefem Urbanem, advokátem, sídlem Vlastislavova 13, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2006, č.j. 22 Co 519/2005-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a F. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, (dále jen "městský soud"), jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé rozložením přisouzené částky na splátky, splátky byly povoleny také ve výroku o nákladech řízení. Uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, a že s nimi nesouhlasí, jelikož je nadále přesvědčen, že žalobce se domáhá neoprávněného majetkového prospěchu, když odmítá uznat škodu, která žalovanému vznikla jeho vinou. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu článku šestého evropské Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Listina"), což konkretizoval těmito námitkami:
* žalovaný není pasivně legitimován k zaplacení dluhu, když smlouva o dílo neuvádí jakožto objednatele jeho jméno, ale živnostenskou firmu, která neexistuje,
* sporům mohlo být zabráněno, pokud by žalovaný byl žalobcem vyzván k převzetí díla,
* z důvodu neexistující komunikace nemohl žalovaný uplatnit své vícenáklady,
* předchozí částku za provedení díla zaplatil dobrovolně za svého syna, což učinil pouze proto, že s ním byl takto domluven a v dobré víře, že tím žádné problémy s platbou pro žalobce nevzniknou, příp. budou včas vyřešeny.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 28 C 3/2003 se žalobce domáhal vůči stěžovateli, v postavení žalovaného, zaplacení částky 88 951,- Kč s příslušenstvím za dodávku a montáž elektrické zabezpečovací signalizace v objektu rodinného domu ve vlastnictví třetího subjektu. Podle tvrzení žalobce zaplatil žalovaný z dohodnuté ceny díla zálohu po podpisu smlouvy, po dokončení díla žalobce vyfakturoval zbývající cenu, žalovaný tyto částky neuhradil, byť jemu je zaplatil vlastník domu - investor. V průběhu řízení žalovaný dluh ve výši 58 856,- Kč uznal, soud proto rozhodl částečným rozsudkem pro uznání, který nabyl právní moci. Ohledně zbytku žalovaný tvrdil, že důvodem nezaplacení žalované částky bylo nesplnění podmínek smlouvy o dílo ze strany žalobce. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žaloba je důvodná a rozsudkem ze dne 24.5.2005, č.j. 28 C 3/2003-66, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 095,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Přitom vycházel z povahy právního vztahu mezi účastníky řízení (obchodněprávní vztah), z dohodnuté pevné ceny díla a ze zjištění, že žalovaný tvrzení o vzniku vícenákladů nedoložil a neprokázal. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že rozsudek nebral v úvahu předložené doklady o dalších nákladech a navrhl doplnit řízení svědeckou výpovědí, že on sám jednal za majitele firmy, neboť v té době již nepodnikal. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a odkázal na ně. K námitkám žalovaného dodal, že pokud namítá, že nebyl účastníkem předmětné smlouvy o dílo, ze smlouvy nic takového dovodit nelze, když je uveden jako objednatel se svými identifikačním číslem i místem podnikání a smlouvu podepsal (okolnost, že je uvedeno DIČ jeho syna, nemá schopnost na uvedeném cokoliv změnit a nelze dovodit, že by účastníkem smlouvy byl syn žalovaného); okolnost, že jinak celou činnost fakticky zajišťoval syn žalovaného, je tak bez právního významu. Namítal-li žalovaný, že nebyl přizván k převzetí díla, pak za stavu, kdy mezi účastníky bylo ve smlouvě dohodnuto, že podmínkou pro proplacení faktur je odsouhlasení provedených prací zástupcem objednatele a investora, včetně předvedení a zaučení, byla tato podmínka splněna tím, že zápis o převzetí podepsal a dílo převzal sám investor. Obranu žalovaného zaměřenou na "reklamaci faktur" soud neuznal, protože nešlo o reklamaci vad, nýbrž o vícenáklady, které nemohly být uplatněny, když cena díla byla dohodnuta pevnou částkou. Podle odvolacího soudu se obrana žalovaného blíží požadavku započtení vícenákladů z titulu odpovědnosti za škodu; předpokladem jejího přiznání však bylo její tvrzení a prokázání což se ani přes vyhlášenou koncentraci řízení nestalo. Odvolací soud přihlédl k poměrům žalovaného a povolil mu k úhradě zbývajícího dluhu a nákladů řízení měsíční splátky.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základního práva a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo na obranu proti vznesené žalobě. Stěžovatel však musí vzít na vědomí, že obrana musí respektovat stanovené procesní postupy (viz povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a zmíněnou koncentraci řízení). Obdobné závěry lze formulovat i vůči obsahu ústavní stížnosti, která není pouze dalším opravným prostředkem, ale je prostředkem ochrany ústavnosti. Z tohoto důvodu se nelze omezit pouze na velmi obecné tvrzení o porušení základních práv (str. 2, čtvrtý odstavec ústavní stížnosti) doplněné pokusy o přezkoumání skutkových zjištění (str. 2 a 3), které Ústavnímu soudu nepřísluší. Stejně tak je třeba respektovat notorickou povahu rozdílných institutů, aniž by mohlo být prováděno jejich směšování (představa o údajném požadavku neoprávněného majetkového prospěchu vzniklého odmítnutím škody, která žalovanému vznikla jeho vinou - str. 2, třetí odstavec ústavní stížnosti), v neposlední řadě lze vytknout též nesprávné vymezení vedlejšího účastníka řízení (srov. §76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu