ECLI:CZ:US:2006:1.US.390.06
sp. zn. I. ÚS 390/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Danuší Špačkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 193/2005-66, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, č. j. 30 Ca 161/2003-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Brně nesprávně hodnotil jím předkládané důkazy, když se v průběhu řízení vždy ztotožnil bez důkladného zvážení se stanoviskem správce daně a vzal za odůvodněné jeho pochybnosti ohledně prokazatelnosti stěžovatelem uváděných skutečností vztahujících se k uplatněným daňovým výdajům dle §24 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel se dále domnívá, že se krajský soud náležitě nezabýval v průběhu řízení jím uváděnými tvrzeními a spravedlivě neposuzoval jím předkládané důkazy, čímž se dopustil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Také Nejvyšší správní soud se dle stěžovatele dostatečně nezabýval okolnostmi uvedenými v kasační stížnosti, respektive je náležitě nezhodnotil, tedy také tímto postupem došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, který tak neproběhl řádně, spravedlivě a zejména nestranně.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jejichž znění je následující.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 23. 11. 2000 zahájil finanční úřad u stěžovatele kontrolu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998 a 1999. Na základě zjištěných nedostatků při této daňové kontrole pak dne 11. 7. 2001 finanční úřad vydal dodatečný platební výměr č. 1010000320, č. j. 112391/01/23911/6685, kterým dodatečně stanovil základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 366 333,46 Kč, dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 77 760 Kč a dodatečně vyměřil daňovou ztrátu z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši minus 80 073 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel dne 8. 11. 2001 podal odvolání. Odvolací orgán po provedeném doplnění výsledků daňového řízení přezkoumal v souladu s §50 odst. 3 zák. o správě daní a poplatků napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v odvolání a jeho výše uvedených doplněních a rozhodl, že předmětný dodatečný platební výměr se mění tak, že dodatečně stanovený základ daně z příjmů fyzických osob ve výši 366 33,46 Kč se snižuje na částku ve výši 365 101,02 Kč, dodatečně vyměřená daň z příjmů fyzických osob ve výši 77 376 Kč se snižuje na částku ve výši 77 376 Kč a dodatečně vyměřená daňová ztráta z příjmů fyzických osob ve výši minus 80 073 Kč se nemění. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou ze dne 19. 2. 2003, v níž tvrdil, že nebylo prokázáno, že neuskutečnil jízdy uvedené v knize jízd v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a že v případě pochybností v této otázce mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel dále uvedl, že mu odvolací orgán neprávem neuznal odpisy z motorového vozidla. Krajský soud v Brně tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 30 Ca 161/2003-42, zamítl. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 193/2005-66, zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Brně při hodnocení důkazů nepostupovaly nestranně, když se vždy ztotožnily se stanoviskem správce daně a nikoli stěžovatele. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
K námitce stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jím předkládanými tvrzeními, Ústavní soud zjistil, že námitku stěžovatele, že se Krajský soud v Brně nedostatečně zabýval jeho žalobními námitkami, přezkoumal Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, pokud podle názoru Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Krajský soud se dle názoru Nejvyššího správního soudu zabýval všemi stěžovatelovými žalobními námitkami a řádně odůvodnil, proč je považuje za nedůvodné. Nejvyšší správní soud, na jehož napadený rozsudek Ústavní soud v podrobnostech odkazuje, také stěžovateli dostatečným a ústavně konformním způsobem vyložil, proč se ztotožnil s názorem krajského soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání faktu, že výdaje na nákup pohonných hmot byly správně uplatněny ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák. o daních z příjmů, bylo na straně stěžovatele (§31 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků), který předložením pouhého čestného prohlášení neprokázal, že předmětné jízdy byly provedeny v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů. Stejně tak z odůvodnění tohoto rozhodnutí zřetelně vyplývá, proč dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud posoudil správně právní otázku uplatnění odpisů HIM motorového vozidla do daňových výdajů. Zde bylo stěžovateli vysvětleno, že i kdyby stěžovatel vozidlo, jehož cenu daňově odepisoval, svépomocí zásadním způsobem opravoval tak, že na něm měnil či kompletně rekonstruoval některé jeho podstatné části, nemohlo to nic změnit na tom, že se právně jednalo o tu samou věc, kterou pořídil v roce 1996, a to osobní automobil R.25, neboť žádná ze stěžovatelem popsaných oprav jednotlivě, ani všechny opravy ve svém souhrnu by neměnily podstatu opravované věci, která byla koupena v době kratší než 5 let před vložením do obchodního majetku stěžovatele.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, zde odkazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav, jak bylo výše uvedeno, však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud tedy poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly svévolným způsobem, jak tvrdí stěžovatel, nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, které zaručuje každému, aby byla jeho záležitost projednána nezávislým a nestranným soudem a ve stanovených případech jiným orgánem. Toto ustanovení nelze vykládat jako právo na spěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatel, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2006
František Duchoň,
předseda senátu