ECLI:CZ:US:2006:1.US.392.05
sp. zn. I. ÚS 392/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GRUPO ANTOLIN BOHEMIA, a.s., se sídlem v Chrastavě, U Nisy 178, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2582/2004-136 ze dne 17. 5. 2005, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č.j. 29 Co 126/2004-103 ze dne 29. 4. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 16 C 45/2003-77 ze dne 22. 10. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2582/2004-136 ze dne 17. 5. 2005, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č.j. 29 Co 126/2004-103 ze dne 29. 4. 2004, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci č.j. 16 C 45/2003-77 ze dne 22. 10. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2003, kterou dala stěžovatelka žalobkyni A. H., i okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelkou vůči žalobkyni ze dne 29. 1. 2003 jsou neplatné; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (žalobkyní) vznikl podle pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 1996 pracovní poměr. Dne 8. 7. 1999 nastoupila vedlejší účastnice na mateřskou dovolenou a dále pak za rodičovskou dovolenou, která skončila dne 7. 9. 2002. Vedlejší účastnice po skončení rodičovské dovolené nenastoupila do práce a tvrdí, že požádala stěžovatelku dopisem datovaným dne 1. 9. 2002 (podle názoru stěžovatelky antidatovaným) o poskytnutí další mateřské dovolené v délce do 4 let věku dítěte. Posléze dopisem ze dne 10. 1. 2003 oznámila stěžovatelce, že nastoupí do práce již 1. 2. 2003. Stěžovatelka jí dne 24. 1. 2003 zaslala dopis vytýkající porušování pracovní kázně - které spočívalo v soustavném nedostavování se do zaměstnání - s výslovným upozorněním na možnost rozvázání pracovního poměru. Protože se vedlejší účastnice opět nedostavovala do práce, dala jí stěžovatelka výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, která jí byla doručena dne 28. 1. 2003. Poněvadž se nedostavovala do práce ani během výpovědní doby, zrušila s ní stěžovatelka okamžitě pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité zrušení bylo vedlejší účastnici doručeno dne 30. 1. 2003. Vedlejší účastnice podala žalobu o určení neplatnosti obou právních úkonů. Okresní soud v Liberci určil, že výpověď i okamžité zrušení jsou neplatné, aniž reagoval na skutečnosti v řízení prokázané (antidatovaná a neurčitá žádost o poskytnutí další mateřské dovolené do věku 4 let dítěte; opožděné podání této žádosti v době, kdy se již vedlejší účastnice nedostavovala do zaměstnání; nedostatek projevu vůle ze strany stěžovatelky ohledně poskytnutí další pracovního volna). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka podala dovolání, v němž řádně vymezila dovolací důvody s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a formulovala i otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR přesto dovolání odmítl a konstatoval jeho údajnou nepřípustnost. Závěr dovolacího soudu však neodpovídá výslovnému vymezení dovolacích důvodů. Podstatou argumentace stěžovatelky bylo nesprávné posouzení otázky platnosti nesrozumitelného a neurčitého a navíc antidatovaného právního úkonu vedlejší účastnice a nesprávné posouzení existence či neexistence projevu vůle zaměstnavatele, což znamenalo průlom do zásady "mlčení neznamená souhlas", který učinily obecné soudy.
Obecné soudy podle názoru stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně právně posoudily projednávanou věc a odňaly jí tak právo na efektivní soudní ochranu. Svým jednostranným rozhodováním porušily rovněž rovné postavení účastníků řízení, neboť bezdůvodně zvýhodňovaly vedlejší účastnici. Dovolací soud svým postupem porušil právo na spravedlivý proces tím, že přes stěžovatelkou výslovné vymezení dovolacích důvodů a otázek zásadního právního významu podsunul do jejího dovolání zcela jiný dovolací důvod, o němž následně uvedl, že se jedná o dovolací důvod nepřípustný.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka s průběhem řízení před soudy obou stupňů, s hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů I. s II. stupně vycházejí. Stěžovatelka na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ve stručném vyjádření uvedl, že dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen po provedeném řízení, v němž byla respektována procesní práva všech účastníků řízení a stejně tak bylo postupováno i v řízení u okresního soudu.
Okresní soud v Liberci ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nedošlo žádným způsobem k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím žádné nové skutečnosti ani argumenty nepřinášejí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 45/2003 vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dala vedlejší účastnici. Okresní soud v Liberci rozsudkem č.j. 16 C 45/2003-77 ze dne 22. 10. 2003 žalobě vyhověl a rozhodl, že výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce ze dne 27. 1. 2003 je neplatná a že okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je neplatné. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice požádala po skončení rodičovské dovolené (dříve další mateřské dovolené) o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy. Pokud vedlejší účastnice označila tuto žádost jako "žádost o poskytnutí další rodičovské dovolené", pak soud I. stupně s použitím §240 odst. 3 zákoníku dovodil, že vzhledem ke všem okolnostem je z jejího projevu zřejmé, že žádala o pracovní volno k prohloubení péče o dítě. Z provedeného dokazování vyplývá, že žádost byla předána personálnímu řediteli, který ji měl posoudit a "předat k rozhodnutí". Z dokazování je pak patrno, že zaměstnavatel o žádosti žádným konkrétním způsobem nerozhodl. Za faktické situace - jak konstatoval soud I. stupně - kdy vedlejší účastnice žádost podala a věděla, že její pracovní místo je obsazeno, nelze po ní požadovat, aby činila další úkony v souvislosti s touto žádostí. Při absenci relevantních důkazů ke skutečnosti, že "žalovaný (roz. stěžovatelka) o žádosti nějakým způsobem rozhodl", lze uzavřít, že s žádostí souhlasil a nevyzval vedlejší účastnici k nástupu do zaměstnání. Stěžovatelka fakticky reagovala až na sdělení vedlejší účastnice, že hodlá dne 1. 2. 2004 nastoupit do zaměstnání. Po jednáních ohledně jejího dalšího pracovního zapojení vytkla stěžovatelka vedlejší účastnici porušování pracovní kázně nedostavováním se do zaměstnání a následně jí dala výpověď a poté s ní ještě okamžitě zrušila pracovní poměr. Soud I. stupně - za tohoto stavu - dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v období od 7. 9. 2002 čerpala pracovní volno bez náhrady mzdy a nelze tedy hovořit o jakékoliv absenci v zaměstnání. Výpověď z pracovního poměru byla tedy dána bezdůvodně a je neplatná. Stejně tak soud posoudil i okamžité zrušení pracovního poměru.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem č.j. 29 Co 126/2004-103 ze dne 29. 4. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně vybudoval své rozhodnutí na správném skutkovém stavu a že jeho právní závěry jsou rovněž správné. Krajský soud se dále podrobně zabýval výkladem žádosti o poskytnutí pracovního volna vedlejší účastnici a dospěl k závěru, že podle jejího obsahu - bez zřetele na použité termíny - ji nelze vyložit jinak, než jak to učinil okresní soud. Ze žádosti je nutno (v kontextu všech skutečností) jednoznačně vyvozovat, že vedlejší účastnici šlo o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy v souvislosti s další péčí o nezletilé dítě. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka na tuto žádost nereagovala negativně, tzn. nedala vedlejší účastnici najevo, že jí nevyhovuje. Vedlejší účastnice se tak mohla domnívat - i s ohledem na to, že její pracovní místo bylo v té době obsazeno jinou zaměstnankyní - že její žádosti vyhověno bylo. Stěžovatelka ostatně až do doby, kdy jí vedlejší účastnice oznámila přípisem s datem 10. 1. 2003, že hodlá nastoupit dne 1. 2. 2003 do práce, neučinila žádný projev, jímž by vedlejší účastnici k nástupu do práce vyzývala. Závěry soudu I. stupně jsou prý proto správné.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 21 Cdo 2582/2004-136 ze dne 17. 5. 2005 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. není způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam. Dále uvedl, že z obsahu samotného dovolání vyplývá, že stěžovatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také tvrzení, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Stěžovatelka předkládá vlastní odlišný právní názor vybudovaný na odlišných skutkových závěrech, což však podle mínění dovolacího soudu nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry, které obecné soudy na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyslovil, že proces dokazování a zejména pak proces hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, které jsou zde vázány hranicemi stanovenými obecnými zásadami civilního procesu. Pokud obecné soudy postupují v těchto hranicích v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, pak je jejich postup ústavně konformní a není způsobilý porušit základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Obecné soudy v předmětné věci - jak zjistil Ústavní soud při přezkoumání soudního spisu - postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou. Jejich postup při hodnocení důkazů je postupem ústavně konformním; obecným soudům nelze vytýkat ani libovůli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Pokud jde o vyslovené právní závěry, Ústavní soud dovozuje, že se jednalo toliko o aplikaci jednoduchého práva, která do ústavní roviny nezasáhla.
Co se týče konkrétní námitky stěžovatelky - brojící proti právnímu posouzení otázky platnosti údajně nesrozumitelného právního úkonu (žádosti stěžovatelky o další pracovní volno) - Ústavní soud přisvědčuje právnímu názoru obecných soudů. Právní úkon v souladu s ustanovením §240 odst. 3 zákoníku práce je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, odpovídá dobrým mravům. Obecné soudy ve shodě s tímto interpretačním pravidlem právní úkon stěžovatelky posoudily, aniž by doplňovaly jeho obsah, a vyložily ho jako žádost o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy k péči o dítě, což je úkon v pracovním právu známý a možný. Ústavní soud nemůže přijmout argumentaci stěžovatelky, že právní názor obecných soudů, že "stěžovatelka na žádost vedlejší účastnice žádným způsobem nereagovala, mohla se (žalobkyně) za této situace domnívat, že její žádost o poskytnutí pracovního volna stěžovatelka akceptovala", vytváří průlom do jinak obecně platné právní zásady "mlčení neznamená souhlas", která je promítnuta zejména do ustanovení §34 a 35 občanského zákoníku. Především je třeba uvést, že na posouzení předmětné věci nelze aplikovat stěžovatelkou citované ustanovení občanského zákoníku, protože ten nemá ve vztahu k zákoníku práce povahu lex generalis. Navíc nelze v daném případě situaci posoudit jako průlom do zásady "mlčení neznamená souhlas", ale tak, že "opomenutí tam, kde subjekt byl povinen jednat, zpravidla znamená souhlas". Je totiž nutno si uvědomit, že je základní povinností zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a není obvykle věcí zaměstnance iniciativně si práci vyhledávat, byť to v některých případech nelze vyloučit. Pokud tedy v souzené věci uplynula doba rodičovské dovolené (dříve další mateřské dovolené) a zaměstnankyně (vedlejší účastnice) projevila vůli setrvat doma a požádala o pracovní volno bez náhrady mzdy, bylo na zaměstnavateli, aby ji vyzval k nástupu do práce a uložil jí konkrétní pracovní povinnosti bezprostředně po skončení této doby. Jestliže uvedenou povinnost zaměstnavatel nesplnil, lze - v této konkrétní situaci a se zřetelem ke všem okolnostem - považovat jeho "mlčení" za souhlas se žádostí o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy bezdůvodně zvýhodňovaly vedlejší účastnici a že tak porušily princip rovnosti účastníků soudního řízení.
Pokud jde o námitky stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že dovolací soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnou právní úpravou a jeho závěr o nepřípustnosti dovolání je s ní konformní. Proto ani v tomto směru k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu