ECLI:CZ:US:2006:1.US.393.04
sp. zn. I. ÚS 393/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, čj. 22 Cdo 1811/2004 - 567, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2003, čj. 7 Co 1106/2003 - 521, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 9. 1. 2003, čj. 6 C 79/93 - 467, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 25. 6. 2004, doplněné podáním ze dne 10. 8. 2004, navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"). Podáním ze dne 11. 10. 2005 rozšířil ústavní stížnost i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V ústavní stížnosti shrnul průběh řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které začalo již v roce 1993 a ve kterém vystupuje jako odpůrce. Věc byla několikrát vrácena okresnímu soudu, který opakovaně nerespektoval závazný právní názor krajského soudu. Krajský soud, podle stěžovatele, stále přehodnocuje již jednou učiněné závěry, zvýhodňuje navrhovatelku (jeho bývalou manželku) mj. při posuzovaní výše závazků, které vznikly za trvání manželství a jejich započítávání. Okresnímu soudu trvalo velmi dlouhou dobu, než postoupil jeho dovolání Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně protokolovaly průběh jednání a na jeho výhrady vůči protokolaci nebraly ohled. Poukázal na rozpory ve výpovědích svědků a rozpory mezi obsahem spisu a závěry soudu. Jako příklad uvedl část odůvodnění na str. 6 rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2003, podle kterého v prvním vyjádření k žalobě neuvedl půjčku ve výši 90 000,-- Kč. Stěžovatel tvrdí, že o této půjčce hovořil již při své první výpovědi dne 4. 5. 1993. V uvedeném rozsudku jsou podle stěžovatele citovány také jeho výroky (o náhradních dílech do automobilu), které nikdy neřekl, a polemizuje s odůvodněním rozsudku okresního soudu. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí soudů nemají oporu v provedeném dokazování a v řízeních bylo užito nesprávné aplikace zákonných, Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod upravených, práv. V předmětném řízení byly porušeny čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že celé řízení trvalo 10 let a bylo velmi zdlouhavé, což lze do jisté míry přičíst i samotným účastníkům. Před vydáním posledního rozhodnutí doplnil krajský soud dokazování postupem podle §213 odst. 2 OSŘ v rozsahu, v jakém to považoval za nutné, aby mohl sám rozhodnout a nemusel věc znovu vracet okresnímu soudu. Rozhodl podle skutkových zjištění, která z provedených důkazů jasně vyplývají a ve svém rozsudku podrobně uvedl, kterým důkazům uvěřil a z jakých důvodů. Podle krajského soudu jeho zjištění vyplývají z obsahu spisu a okresním ani odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Okresní soud odkázal na rozsudky vydané v této věci.
Ze spisu sp. zn. 6 C 79/93 Okresního soudu v Písku Ústavní soud zjistil, že tento okresní soud rozhodl, ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů S., naposledy rozsudkem ze dne 9. 1. 2003, čj. 6 C 79/93 - 467, poté, co jeho předchozí rozsudky byly několikrát zrušeny odvolacím soudem. Vypořádal společný majetek tak, že do vlastnictví navrhovatelky přikázal vyjmenované movité věci, do vlastnictví stěžovatele přikázal rovněž movité věci a rozestavěný dům. Stěžovateli uložil zaplatit navrhovatelce na vyrovnání částku 334 272,-- Kč. V odůvodnění konstatoval, že půjčky v celkové výši 222 000,-- Kč sjednával stěžovatel a navrhovatelka o nich nemusela vědět. Považoval je tedy za půjčky toliko stěžovatele a protože je vynaložil na stavbu domu, jde podle okresního soudu o vnos stěžovatele do společného majetku, který je třeba při vypořádání zohlednit.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků, rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, čj. 7 Co 1106/2003 - 521, rozsudek okresního soudu změnil v tom, že stěžovateli uložil zaplatit navrhovatelce na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 410 298,-- Kč. Podle odůvodnění neuvěřil tvrzení stěžovatele o tom, že si vypůjčil další částku 17 000,-- Kč. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že si třikrát půjčil po 30 000,-- Kč od Z.R. Ztotožnil se také se závěrem okresního soudu ohledně vnosů účastníků do manželství a spotřebě finanční hotovosti, kterou si navrhovatelka vzala pro potřebu svou a dětí, v době, kdy se stěhovala ze společné domácnosti. Při vypořádání odvolací soud vyšel z toho, které věci ten který z účastníků drží, zohlednil, kolik každý z nich zaplatí na dluzích a vnos stěžovatele do společného majetku ve výši 115 000,-- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel, dne 4. 2. 2004, dovolání. Poté, dne 30. 4. 2004, vyzval okresní soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Na to stěžovatel reagoval žádostí o osvobození od soudního poplatku ze dne 7. 5. 2004, kterou okresní soud odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2004, čj. 6 C 79/2003 - 560. Poté, dne 23. 7. 2004, stěžovatel složil příslušný soudní poplatek (č. l. 561) a 11. srpna 2004 bylo dovolání spolu se spisem doručeno Nejvyššímu soudu ČR, který dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, čj. 22 Cdo 1811/2004 - 567. Dovolání shledal přípustným pouze ohledně částky 117 000,-- Kč, ve zbytku označil rozsudek krajského soudu jako potvrzující, takže dovolání proti němu nebylo přípustné. Skutková zjištění krajského soudu ohledně stěžovatelem tvrzených půjček ve výši 17 000,-- Kč a ve výši 90 000,-- Kč mají podle Nejvyššího soudu ČR oporu v dokazování provedeném krajským soudem, který přesvědčivě a logicky zhodnotil provedené důkazy.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281).
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele podle shora uvedených principů a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o tu část návrhu, napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel nepřinesl žádnou argumentaci (ani ústavněprávní, ani z hlediska práva podústavního), která by prokazovala zásah do jeho základních ústavně zaručených práv. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR je ústavně konformní, řádně a logicky odůvodněn. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že udělal ve svých výpočtech chybu - krajským soudem neuznané půjčky stěžovatele tvoří dohromady částku 107 000,-- Kč (90 000,-- Kč od Z.R. a 17 000,-- Kč od H.T.), a nikoli 117 000,-- Kč.
Ústavní soud se poté zabýval tou částí ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. K němu mělo dojít nečinností okresního soudu po podání dovolání. Jak vyplývá z výše popsaného postupu okresního soudu, došlo-li při nakládání s podaným dovoláním k určitým zdržením, byla způsobena do značné míry činností stěžovatele. Dovolání mohlo být postoupeno Nejvyššímu soudu ČR teprve poté, co stěžovatel zaplatil soudní poplatek. V tomto postupu okresního soudu Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Rovněž tvrzení stěžovatele o nesprávné protokolaci o průběhu soudního jednání nemá oporu v obsahu spisu. Jak vyplývá z jednotlivých protokolů, stěžovatel nikdy nevznesl námitky proti protokolaci. Za jedinou výhradu je tak možno považovat pouze podání stěžovatele ze dne 26. 5. 1999 (na č. l. 220), ve kterém, jako jeden z argumentů o podjatosti soudkyně, namítá chybnou protokolaci výpovědi svědka při jednání konaném dne 28. 8. 1996. Z obsahu spisu (na č. l. 59) vyplývá, že výpověď svědka byla hlasitě diktována bez námitek. Stěžovatel tedy své námitky vznesl až téměř 3 roky po tomto výslechu. Neopodstatněnost této části ústavní stížnosti, z hlediska možného zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, je tedy více než zřejmá.
Poslední skupina stěžovatelových námitek obsahuje tvrzení, že rozhodnutí soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí obecných soudů zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podpůrný argument, tj. že stěžovatel, v prvním vyjádření k žalobě, tuto půjčku neuváděl, který použil krajský soud při hodnocení půjčky od Z.R. ve výši Kč 90 000--, nemá vliv na závěr soudu o existenci uvedené půjčky. Soud podrobně a s níže uvedenou výhradou logicky odůvodnil, proč tvrzení stěžovatele neuvěřil. Použitý argument nemá vliv ani na souhrnné hodnocení aktiv a pasiv bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a navrhovatelky. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že existenci půjčky uvedl již na počátku sporu (viz č. l. 13, znovu č. l. 16, příp. návrh na výslech Z.R. na č. l. 22 p. v. spisu). Tato dílčí nepřesná argumentace soudu nebyla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Procesní postup obecných soudů a jejich aplikace podústavního práva byly ústavně konformní. K zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tedy nedošlo. Nebyla porušena ani jiná, stěžovatelem namítaná základní práva nebo svobody.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu