ECLI:CZ:US:2006:1.US.397.04
sp. zn. I. ÚS 397/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V.Š., zastoupeného advokátem JUDr. O.H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 7 Tdo 213/2004-351 ze dne 25. 2. 2004, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 12 To 190/2003-322 ze dne 2. 7. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-284 ze dne 25. 7. 2002 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-301 ze dne 7. 3. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 7 Tdo 213/2004-351 ze dne 25. 2. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 12 To 190/2003-322 ze dne 2. 7. 2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-284 ze dne 25. 7. 2002 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-301 ze dne 7. 3. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona ve spojení s §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona dílem dokonaného a dílem nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §182 odst. 2 za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Všem napadeným rozhodnutím vytýká, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly skutkovým stavem věci a pak dospěly k nesprávným právním závěrům. Je přesvědčen o tom, že mu vina nebyla prokázána. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že podstatná část počátečního stádia přípravného řízení byla vedena za vyčerpávajících výslechů orgány Policie. Sám trpí neurastenií a smíšenou poruchou osobnosti a tyto dlouhé výslechy zatěžovaly a negativně ovlivňovaly jeho již tak labilní psychiku. O celkově nedobrém psychickém stavu svědčí i zaprotokolované zhroucení při rozhodování soudu o vzetí do vazby. "Zmíněným postupem učinil doznání jedině na základě vyvíjeného nátlaku", což se podle jeho názoru blíží porušení práva na ochranu jeho osoby podle čl. 7 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítal, že orgány činné v trestním řízení zanedbaly povinnost přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a že obžaloba byla postavena pouze na jeho doznání z přípravného řízení a na několika nepřímých důkazech. Podle jeho názoru došlo rovněž k pochybení při provádění, resp. opatřování důkazů, zejména při zajištění poškozených vložek F. z veřejných telefonních automatů. Zpochybňuje zajištění těchto důkazů a jejich autentičnost, protože v protokolu o ohledání místa činu nejsou dostatečně identifikovány. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že námitky uplatněné v dovolání stěžovatele stály mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, a proto rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla meritorně přezkoumávána. Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Okresní soud v Trutnově se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
NSZ se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. KSZ ve stručném vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, protože s argumenty v ní uvedenými se již vypořádal Okresní soud v Trutnově či Krajský soud v Hradci Králové. Na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů také ve svém vyjádření odkázalo. OSZ se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 348/2002 vedený u Okresního soudu v Trutnově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl obžalován z výše uvedených trestných činů a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-284 ze dne 25. 7. 2002 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Trutnově č.j. 2 T 348/2002-301 ze dne 7. 3. 2003 byl odsouzen a byl mu uložen trest uvedený výše.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž uplatnil námitky, které jsou obsahem i ústavní stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové se těmito jednotlivými námitkami podrobně zabýval a v postupu soudu I. stupně neshledal porušení procesních předpisů. Uvedl zejména, že rozsudek soudu I. stupně vzešel z řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem, a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Ke skutkovým zjištěním prohlásil, že soud I. stupně vykonal důkazy nutné pro zjištění skutečného stavu věci. Za spisu vyplývá, že odvolací soud ještě doplnil dokazování znaleckým posudkem v oboru zámečnictví, aby se vypořádal s námitkou, týkající se vrtání vložek F. Dále konstatoval, že nebylo shledáno pochybení ani v právním posouzení věci. Usnesením č.j. 12 To 190/2003-322 ze dne 2. 7. 2003 proto odvolání stěžovatele zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil obdobné námitky, obsažené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením č.j. 7 Tdo 213/2004-351 ze dne 25. 2. 2004 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako nepřípustné, protože bylo v celém rozsahu založeno výhradně jen na skutkových námitkách. Těmito námitkami se prý stěžovatel snažil zvrátit skutková zjištění soudů, pokud jde o závěr, že právě on je pachatelem. Proti právnímu posouzení skutkového stavu žádné námitky neuplatnil. Formálně sice deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale dovolání ve skutečnosti opřel o námitky, které obsahově tomuto ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, směřující proti skutkovým zjištěním, která učinily obecné soudy, tedy soud I. stupně a soud odvolací. Námitky konkrétně uvedené v ústavní stížnosti byly již uplatněny v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Ústavní soud po přezkoumání spisu dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl hlavní líčení v dostatečném rozsahu tak, aby byl bez pochybností zjištěn skutkový stav věci. Zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jeho skutkové závěry jsou logické a z provedených důkazů vycházejí. Odvolací soud - jak vyplývá ze spisu - se podrobně zabýval námitkami uplatněnými v odvolání, doplnil ve vztahu k těmto námitkám dokazování a argumentačně přesvědčivě tyto námitky vyvrátil. Konkrétně pak k jednotlivým námitkám v ústavní stížnosti lze uvést, že výslechy stěžovatele, stejně jako rekognice, byly prováděny za přítomnosti jeho obhájce, který žádné námitky ve vztahu ke špatnému psychickému stavu nebo nepřiměřenému postupu orgánů Policie nevznesl. Námitkou týkající se zajištění a provedení důkazu - vložky F. se odvolací soud podrobně zabýval včetně doplnění dokazování v tomto směru a k jeho závěrům nemá Ústavní soud, co by - s hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - doplnil.
Vzhledem k uvedeným okolnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v celém řízení, ukončeném napadenými rozhodnutími, postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, které aplikovaly ústavně konformním způsobem a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tak neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu