ECLI:CZ:US:2006:1.US.401.03
sp. zn. I. ÚS 401/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Karlem Nováčkem, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 544/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 3 To 190/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 50 T 5/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 544/2003, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 3 To 190/2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 50 T 5/2002. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1, písm. a) tr. zákona k trestu propadnutí věci - jednoho kusu kuchyňského nože. Podle zjištění krajského soudu se obviněný pokusu trestného činu vraždy dopustil tím, že po předchozím slovním a fyzickém konfliktu, v úmyslu usmrtit, zasadil za tím účelem doneseným nožem o délce čepele 17 cm M. Š. bodnou ránu délky 3,5cm nad hřebem pravé kosti kyčelní, pronikající do dutiny břišní ve výšce cca 6 cm nad úrovni pupku se zasažením pravé ledviny a krvácením do dutiny břišní, přičemž v dalším útoku nožem mu zabránily M.J. a K. Z., které na místo napadení přiběhly bezprostředně po výkřiku poškozeného, k jehož smrti nedošlo pouze v důsledku včas poskytnuté odborné lékařské pomoci.
Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 3 To 190/2002, stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 544/2003, stěžovatelovo dovolání v dané věci odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména napadl závěr obecných soudů, pokud shledaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z jeho jednání (které však nemůže být zřejmě nikdy přesně popsáno, jelikož se událo v prostoru, kde se nacházel pouze on a pan Š., přičemž obě osoby byly v silně podnapilém stavu) prý nevyplynulo, že by byl jednal ať v přímém či nepřímém úmyslu někoho usmrtit. Jednání, jež se událo na předmětné toaletě, bylo rekonstruováno na základě výpovědí stěžovatele a pana Š., přičemž velký důraz byl kladen na vyšetřovací pokus a rekonstrukci a znalecké vyjádření k nejpravděpodobnější verzi skutkového děje. Nebylo prý možné vyloučit, že stěžovatel jednal v sebeobraně odvraceje útok vůči své tělesné integritě ze strany pana Š. Podle stěžovatele jeho obhajoba nebyla jednoznačně vyvrácena; znalecké posudky, na základě nichž poté došlo k právnímu hodnocení věci spolu s vyšetřovacím pokusem a rekonstrukcí, prý "neúplně odborně" zaujaly stanovisko ke všem možnostem, za nichž došlo k proniknutí nože "do tělesné integrity" poškozeného Š. Stěžovatel je toho názoru, že soudy obou stupňů nerespektovaly trestněprávní zásadu in dubio pro reo a proto jsou jejich právní závěry chybné. S ohledem na tyto námitky, uváděné prý v průběhu celého trestního řízení, se stěžovatel domnívá, že neměl být - na základě takto provedeného důkazního řízení, zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního hodnocení, provedeného obecnými soudy - uznán vinným trestným činem vraždy ve stadiu pokusu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, jakož i právní a skutkové hodnocení případu obecně - které stěžovatel zejména zpochybňuje - neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení dokazování, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by tedy za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se tak fakticky do role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných a příslušného spisového materiálu, žádné pochybnosti.
S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se nelze ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že ve věci bylo nesprávně shledáno naplnění subjektivní stránky trestného činu a že soudy nerespektovaly trestněprávní zásadu in dubio pro reo. V daném případě se odvolací soud bezvýhradně ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně i s právními závěry tohoto soudu. V odůvodnění napadeného usnesení přitom Vrchní soud v Olomouci - ve vztahu k stěžejním námitkám stěžovatele - zejména mj. konstatoval, že ohlednědva. Z charakteru zranění a z mechanizmu jeho vzniku tak, jak jej popisuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je zřejmé, že k tomuto zranění muselo dojít značnou intenzitou útoku a nelze předpokládat, že by si takovéto zranění způsobil poškozený sám. Obžalovaný v některých fázích trestního řízení ve svých výpovědích připouští, že byl na toaletě inzultován poškozeným, v důsledku čehož upadl na zem, kde údajně nahmátl na hromadě stavebního materiálu nějaký předmět, kterým bodl poškozeného. Tato verze však byla zcela vyloučena provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků a také pořízenou fotodokumentací, neboť stavební materiál a tzv. rumiště, které se mělo na toaletě v té době nacházet, zde ve skutečnosti vůbec nebylo. Co se týče hodnocení výpovědí obžalovaného, které byly postupně v podstatných bodech měněny, lze podle vrchního soudu souhlasit se závěrem a úvahou soudu prvého stupně, že tyto změny měly odraz v aktuální důkazní situaci v té které fázi trestního řízení. Pokud tedy jde o způsob, jakým se nůž na inkriminované místo dostal, lze podle odvolacího soudu rovněž souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že poté, co byl obžalovaný (stěžovatel) inzultován v restauračních prostorách baru poškozeným a vyhozen ven, se asi za 15 - 30 minut vrátil zpět a přinesl si sebou nůž, který si v mezidobí nějakým nezjištěným způsobem na neznámém místě opatřil. O tom ostatně svědčí i expertizy OKTE PČR Brno, neboť vlákno z riflí obžalovaného bylo zajištěno na předmětném noži. Všichni z přítomných svědků pak uvádějí že po incidentu si obžalovaný zasunul nůž do náprsní kapsy bundy, kterou měl na sobě a nikoli do riflí. Fakt, že na noži bylo zjištěno vlákno z jeho kalhot, svědčí o tom, že před tím měl nůž uschován jinde. Mechanizmus vzniku zranění poškozeného je patrný z jeho výpovědi, která koreluje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nově uplatněná obhajoba stěžovatele v rámci odvolacího řízení v tom směru, že k zasažení břišní dutiny poškozeného došlo v důsledku odražení útoku, který původně směřoval na ruku poškozeného, je podle vrchního soudu s ohledem na zjištěné okolnosti případu rovněž zcela nepřijatelná. Obžalovaný stěžovatel sice namítá, že s ohledem na svoji podnapilost nebyl schopen racionálního chování a v důsledku toho také mířené rány za pomoci nože; k tomu však odvolací soud uvádí, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. H. a MUDr. Š., CSc., opakovaně a nezávisle na sobě potvrdili - poté co se zúčastnili provedené rekonstrukce za účasti stěžovatele - že popis události tak, jak si ji stěžovatel pamatoval a jak ji rovněž v průběhu rekonstrukce popsal, svědčí pro to, že požitý alkohol a dosažený stav těžké opilosti měl na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti menší vliv. Svědčí to mj. i pro závěr, že stěžovatel je na účinky alkoholu zvyklý a tedy i hladina alkoholu kolem tří promile v krvi nemusí u něj vést k těžkému narušení ovládacích a rozpoznávacích schopností. vzniku a charakteru zranění poškozeného Š. nevyvstaly v průběhu trestního řízení žádné pochybnosti. Celý konflikt se odehrál mezi oběma aktéry, tedy obžalovaným a poškozeným, na toaletě baru U Rychtáře, kde byli jen oni
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s postupem obecných soudů je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. V tomto směru lze zejména poukázat na podrobné a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám, zpochybňujícím závěry obecných soudů, je nutno znovu připomenout, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body sám neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, jestliže by dospěl k závěru, že obecné soudy jednaly svévolně či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z něho vyvodily, na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - je jednou ze základních povinností obecných soudů. Podle názoru Ústavního soudu jak skutkové, tak právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a znaky protiústavnosti nevykazují.
Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti důvodům, pro které bylo rozhodnuto uvedeným způsobem, stěžovatel v zásadě ani blíže podrobněji neargumentuje; podstata jeho námitek směřuje proti závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Pro úplnost lze však v tomto směru doplnit, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť v zásadě dospěl k závěru, že stěžovatel sice fakticky deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neuplatnil však takové námitky, které by tomuto důvodu svým obsahem skutečně odpovídaly. I když lze v obecné rovině připustit, že výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem bývá někdy prováděn značně zužujícím způsobem, nelze to jednoznačně tvrdit v této souzené věci. Ostatně, z hlediska veškerých shora popsaných podstatných okolností zkoumaného případu by i případné zrušení usnesení Nejvyššího soudu bylo neadekvátně formalistickým, a zejména by to nemohlo změnit ústavně konformní rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná