ECLI:CZ:US:2006:1.US.408.04
sp. zn. I. ÚS 408/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.J., zastoupené advokátkou JUDr. I.C., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2004, čj. 28 Cdo 359/2004 - 67, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2002, čj. 19 Co 249/2002 - 42, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 9. 2001, čj. 5 C 125/2000 - 24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud").
Podle názoru stěžovatelky soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudily. Především nesprávně interpretovaly vůli smluvních stran obsaženou v notářském zápise ze dne 28. 5. 1970, na jehož základě došlo nejen k reálnému rozdělení pozemků, ale i budov. Stěžovatelka se tak stala výlučnou vlastnicí stodoly, za jejíž znehodnocení žádala, v řízení před obecnými soudy, náhradu. Podle stěžovatelky obecné soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože porušily princip procesní rovnosti účastníků tím, že odmítly její důkazy.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud uvedl, že ve svém rozsudku podrobně vyložil, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval. Do práva stěžovatelky na soudní ochranu nijak nezasáhl.
Podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje důvody, které uplatnila před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá zřetelně k porušení jakého ústavně zaručeného práva stěžovatelky mělo dojít. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud na sebe odmítá atrahovat pravomoc k faktickému nahrazování čtvrté soudní instance.
Ze spisu sp. zn. 5 C 125/2000 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo zjištěno, že stěžovatelka se domáhala náhrady 84 000,-- Kč za znehodnocení nemovitosti (stodoly) podle §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, čj. 5 C 125/2000 - 24, žalobě vyhověl do výše 23 129,-- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a ohledně úroků z prodlení řízení zastavil. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že rozhodnutím rady MNV z roku 1958 byly hospodářské budovy patřící matce stěžovatelky (podíl 1/2), stěžovatelce (1/4) a jejímu bratrovi (1/4) přikázány do bezplatného užívání JT. Budovy byly stěžovatelce a jejímu bratrovi uvolněny v roce 1969. Všichni spoluvlastníci uzavřeli 28. 5. 1970 smlouvu o reálném rozdělení nemovitostí, registrovanou SN v Ú., dne 27. 8. 1970. Na základě geometrických plánů byly pozemky rozděleny na tři díly. Z nich stavební pozemek s obytnou budovou a část zahrady zůstala ve vlastnictví matky stěžovatelky, další část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví stěžovatelky a poslední část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví bratra stěžovatelky. O hospodářských budovách bylo ujednáno, že zůstávají ve vlastnictví vlastníků příslušných nově vytvořených stavebních pozemků. Stodola, za jejíž znehodnocení se stěžovatelka domáhala plné náhrady, tak po reálném rozdělení stála z menší části i na pozemcích její matky a bratra, v podstatné části pak na pozemku stěžovatelky. Soud proto uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že by se po reálném rozdělení nemovitostí stala výhradní spoluvlastnicí stodoly. Protože k ukončení užívání stodoly ze strany družstva (žalovaného) došlo v roce 1969, tedy v době, kdy byla v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky z jedné čtvrtiny, soud jí přiznal náhradu (jejíž výše byla jinak mezi účastníky nesporná) ve výši jedné čtvrtiny.
K odvolání stěžovatelky krajský soud změnil zamítavý výrok okresního soudu tak, že stěžovatelce přisoudil dalších 7 000,-- Kč, jinak rozsudek potvrdil a zrušil výrok o zastavení řízení týkajícího se úroků z prodlení a výrok o nákladech řízení. Nárok stěžovatelky bylo nutné posoudit podle §22 a §23 zákona o půdě. S odkazem na publikovanou judikaturu vyslovil názor, že právo na náhradu má osoba, jež byla vlastníkem nemovitosti ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Konstatoval rovněž, že uplatněný nárok spadá do dědictví, přičemž dědice je třeba, až do doby rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, považovat za podílové spoluvlastníky majetku spadajícího do dědictví, přičemž podíly se řídí poměrem dědických podílů. Nárok na náhradu za znehodnocení stodoly měly osoby, jež byly jejími spoluvlastníky ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni 24. 6. 1991. Odvolací soud dospěl k závěru, že podílovými spoluvlastníky byla v době obou těchto rozhodných skutečností stěžovatelka, její matka a bratr, z toho stěžovatelka jednou čtvrtinou. Smlouvou ze dne 28. 5. 1970 totiž došlo jen k reálnému rozdělení pozemků, nikoli staveb na nich. Vzhledem k tomu, že spoluvlastnice těchto budov, matka stěžovatelky, zemřela poté, co uplatnila nárok na náhradu za znehodnocení stodoly, má stěžovatelka jako její dědička ze zákona nárok na polovinu svého dědického podílu ve výši 7 000,-- Kč, které jí tak přísluší, mimo nároku na čtvrtinu náhrady, s ohledem na její čtvrtinový spoluvlastnický podíl na stavbě stodoly.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, čj. 28 Cdo 359/2004 - 67, dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že ke změně ve spoluvlastnických vztazích mohlo dojít jen na základě jasné a určité písemné smlouvy. Protože takové vyjádření smlouva neobsahuje (např. na rozdíl od obytných budov), bylo možné vycházet pouze ze stavu předchozího.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281).
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka ve stížnosti především polemizuje s krajským soudem a Nejvyšším soudem ČR, pokud jde o hodnocení smlouvy z roku 1970, kterou uzavřela se svou matkou a bratrem a se závěrem, že se tím nestala výlučnou vlastnicí stodoly, za jejíž znehodnocení požaduje vyplacení náhrady. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecného soudnictví a k posuzování interpretace podústavního práva provedeného obecnými soudy přistupuje pouze za splnění zcela specifických a výjimečných podmínek (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98, str. 17]). Jestliže obecné soudy z výše uvedeného skutkového stavu dovodily, že stěžovatelka vlastnila v rozhodné době 1/4 předmětné budovy a že tomu musí odpovídat i výše náhrady za její znehodnocení, Ústavní soud zjišťuje, že z napadených rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Na způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly příslušné právní normy, Ústavní soud neshledal nic ústavně nekonformního. Nejedná se tedy o interpretaci ani svévolnou ani extrémní, takže možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve smyslu výše citované judikatury v přezkoumávané věci není dána. Argumentace obecných soudů je zcela konzistentní, racionální a logicky odůvodněná, v podrobnostech lze na ni zcela odkázat. Procesní postup a aplikace podústavního práva byly ústavně souladné, nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo ani k zásahu do jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu