ECLI:CZ:US:2006:1.US.408.05
sp. zn. I. ÚS 408/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S. T., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha 2 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 1 To 4/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2005, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 1 To 4/2005 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "Krajský soud") ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. Nt 252/2005 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byl stěžovatel podle §396 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vzat do předběžné vazby.
Stěžovatel tvrdí, že nebyly splněny podmínky omezení osobní svobody stanovené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména čl. 1 ("Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.") a čl. 8 odst. 2 ("Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.") Listiny a čl. 5 Úmluvy.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že byl vzat do vazby na základě neexistujícího zatýkacího rozkazu státního zástupce. Dle stěžovatele zatýkací rozkaz může podle německého práva vydat pouze soud. Stěžovateli je znám pouze zatýkací rozkaz vydaný Okresním soudem v Drážďanech (dále jen "soud v Drážďanech") ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 271 Gs 4993/04 (dále jen "zatýkací rozkaz soudu v Drážďanech"). Stěžovatel poukazuje na zprávu Policejního prezidia ČR ze dne 15. 12. 2004, návrh Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 1. 2005 a usnesení Krajského soudu, kde je uveden zatýkací rozkaz státního zástupce v Drážďanech ze dne 19. 11. 2004, č. j. 424 Js 53910/04. Pokud zatýkací rozkaz soudu v Drážďanech nebyl předmětem žádosti německých orgánů, nemůže být na jeho základě držen ve vazbě. Dle stěžovatele se Vrchní soud při svém rozhodování spokojil s tím, že existuje nějaký zatýkací rozkaz. Stěžovatel tvrdí, že o zatýkacím rozkazu soudu v Drážďanech Krajský soud vůbec nevěděl. Stěžovatel také shledává nejasným zda byl do vazby vzat na základě zatýkacího rozkazu evropského či obecného.
Dále stěžovatel uvádí, že jeho vzetí do předběžné vazby je odůvodněno výší hrozícího trestu a obavou, že by po něm muselo být pro změnu pobytu pátráno, když hrozí, že při ponechání na svobodě by jej i nadále měnil. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud měl inkasovat 10 procent z částky 1200 €, pak by výše prospěchu stěžovatele nedosahovala ani škody nepatrné, která je znakem mnoha trestných činů. Dle stěžovatele sice znakem skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny není výše dosaženého majetkového prospěchu, avšak skutek, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu, nespočívá v samotném padělání úředních dokladů, ale "obstarávání falešných úředních dokladů za účelem zisku". Tento skutek dle stěžovatele nelze podřadit pod skutkovou podstatu ustanovení §176 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Stěžovatel rovněž uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s argumenty stěžovatele, že neexistuje obava z jeho útěku s ohledem na konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby a jeho chování v době před zatčením. Dle stěžovatele jej nelze zbavit možnosti žádat o přezkoumání rozhodnutí orgánem vyššího stupně s ohledem na postuláty právního státu uvedené v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kdy odkazuje na nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb.
Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 585/02 a další jeho judikaturu. Dle stěžovatele obecné soudy musí, při zkoumání důvodu předběžné vazby v podobě obavy z útěku osoby brané do vazby, vycházet z toho, kde se tato osoba zdržuje, zda má na území ČR trvalý pobyt, zda jej neustále mění, zda má v České republice vazby, které odůvodňují závěr, že se z místa svého pobytu nevzdálí, zda má vztah k jiné zemi do které by se mohl uchýlit, apod. Stěžovatel má za to, že uplatněným vazebním důvodem se obecné soudy řádně nezabývaly. Stěžovatel uvádí, že má v ČR stálé bydliště i přítelkyni a kromě ČR a SRN se nikde jinde delší dobu nezdržuje. Jeho cestování mezi ČR a SRN je pak dáno pouze druhem jeho výdělečných aktivit, nikoliv úmyslem vyhýbat se trestnímu stíhání. O trestním stíhání věděl, přesto se nesnažil změnit místo pobytu v ČR, či se uchýlit do jiného státu. Dle stěžovatele není zřejmé, z čeho vyplývá závěr Krajského soudu, že by v případě svého pobytu na svobodě svůj pobyt měnil, když tak ani v minulosti nečinil. Stěžovatel poukázal na povinnost soudu zabývat se okolnostmi, které mohou oslabit obavy z útěku dané osoby.
Závěrem stěžovatel navrhnul, aby napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud. Ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti neobstojí. Dle Vrchního soudu soud prvého stupně plně respektoval procesní postup uložený ustanovením §396 odst. 3 trestního řádu, dodržel zákonné lhůty v tomto ustanovení zakotvené a v odůvodnění svého usnesení správně a srozumitelně dovodil naplnění obligatorních zákonných podmínek pro uvalení předběžné vazby na zadrženého. Vrchní soud se domnívá, že Ústavní soud by ústavní stížnosti stěžovatele neměl vyhovět.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu spis sp. zn. Nt 252/2005 a od Krajského státního zastupitelství v Praze spis sp. zn. KZv 6/2005 (dále jen "spis KZv 6/2005") . Po přezkoumání těchto spisů a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Pokud jde o stěžovatelem uváděnou neexistenci potřebného zatýkacího rozkazu, s touto námitkou se Vrchní soud řádně vypořádal a na odůvodnění jeho usnesení lze odkázat. Stěžovatelovo tvrzení, že zatýkací rozkaz soudu v Drážďanech nebyl předmětem žádosti německých orgánů, nemá oporu ve spisovém materiálu. Naopak, právě v žádosti německé strany o zatčení a předání stěžovatele z 19. 11. 2004, č. j. 424 Js 53910/04, označené jako "Evropský zatýkací rozkaz", je uvedeno, že je založena na zatýkacím rozkazu soudu v Drážďanech.
K otázce zatýkacího rozkazu Ústavní soud dodává, že v projednávané věci byl německou stranou vydán k zatčení stěžovatele evropský zatýkací rozkaz, avšak ohledně trestných činů spáchaných do 31. 10. 2004 orgány České republiky postupují podle obecných ustanovení o vydávání (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, str. 2559, 2585 II. dílu). Trestné činnosti se měl přitom stěžovatel dopouštět v době od března do října 2004. Proto orgány činné v trestním řízení v projednávané věci nepostupovaly podle §403 trestního řádu a následujících (předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu), nýbrž podle obecných ustanovení o vydávání.
Ústavní soud shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou i co se týče namítané absence oboustranné trestnosti činu, který je stěžovateli kladen za vinu. Stěžovatel je obviněn z toho, že obchodoval s padělanými úředními listinami, které odebíral od dalších osob, se kterými spolupracoval. Stěžovatel namítá, že není obviněn z toho, že by listiny padělal osobně a jeho jednání tedy nelze kvalifikovat jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatel pomíjí, že trestní zákon počítá s různými formami součinnosti mezi pachateli a navazující trestné činnosti (spolupachatelství, pomoc, trestné činy podílnictví, účasti na zločinném spolčení, apod.) a umožňuje tedy jeho jednání postihnout (srovnej též list 152 spisu KZv 6/2005).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani pokud jde o jím namítané nedostatečné odůvodnění předmětných usnesení. Takovéto námitce je možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí o vazbě obsahovala jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). V dané věci však obecné soudy uvedly konkrétní okolnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, včetně častého měnění místa pobytu stěžovatelem, pro které po něm muselo být pátráno a které nadále hrozí. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení z části odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu s tím, že se s ním ztotožňuje, Ústavní soud však nesdílí názor stěžovatele, že by takovýmto postupem přišel o přezkum orgánem vyššího stupně. Ústavní soud naopak konstatuje, že z usnesení Vrchního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele zabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu