ECLI:CZ:US:2006:1.US.410.06
sp. zn. I. ÚS 410/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 214/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/20004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci, v níž byl rozsudkem nalézacího soudu shledán vinným spácháním trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku (§255 odst. 3 tr. zák.), kterýžto rozsudek ponechaly beze změny odvolací i dovolací soud, neboť v nápravě vadné právní kvalifikace jim bránil zákaz zhoršení postavení obviněného v řízení vedeném výhradně na základě jím podaného opravného prostředku (zákaz reformationis in peius). Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a porušen měl být i čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Protože soudy zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jeho právům, byl stěžovatel zbaven osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Obecné soudy při hodnocení důkazů vybočily z ústavního rámce, nepřihlédly k tvrzením majícím reálný základ a odmítly provést jím navržené důkazy, jimiž chtěl vyvrátit obžalobu, čím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Při právní kvalifikaci skutku pak vedlo pochybení soudů k porušení zásady není trestného činu (a trestu) bez zákona vtělené do čl. 39 Listiny.
Stěžovatel uvedl, že stále trvá na tom, že se žádného trestného činu nedopustil. Nebylo totiž prokázáno, že by byl osobou, která porušila povinnost spravovat cizí majetek. Nejvyšší soud ČR (a dle jeho příkazu i Vrchní soud v Olomouci) konstatoval, že stíhané jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže, avšak taková kvalifikace neobstojí ve světle dosud provedených důkazů a při neprovedení důkazů stěžovatelem navržených. Stěžovatel přitom celou svou obhajobu podřídil vyvrácení obžaloby z trestného činu porušování povinností při správě cizí majetku. Chybnost právní kvalifikace vyšla najevo až v dovolacím řízení. Dovolací a odvolací soud nerespektovaly zásady vyjádřené v nálezech Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 693/03 a IV. ÚS 182/04), neboť změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, a není-li dokazování doplněno, je nezbytné odůvodnit, proč další dokazování není třeba. Rovněž nebyly (bez odůvodnění) provedeny důkazy k prokázání skutečnosti, kdy byla provedena blokace předmětných akcií, což je však podstatné k určení okamžiku, v němž měl dát poškozený pokyn k prodeji (a za jakou cenu), přestože poškozený tvrdí, že žádný takový pokyn nedal. Z neprovedených důkazů (deník obchodníka, dotaz na RM-systém) by vyplynulo, kdo skutečně takový pokyn zadal. Stěžovatel uvedl, že byly-li akcie zablokovány za účelem prodeje, musel dát poškozený k prodeji pokyn, a stěžovatel si je nepřisvojil tím, že by se jich zmocnil. Nalézací soud přihlédl výlučně k výpovědím, jež byly v neprospěch stěžovatele. Náležitě nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu krádeže (či jiného trestného činu), tj. nebylo prokázáno, že by stěžovatel bez vědomí a souhlasu poškozeného zadal pokyn k převodu předmětných akcií, což je v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 36/98. Pokud pokyn nebyl standardní, musel projít rukama makléře. K terminálu, z něhož byl zadán pokyn k převodu akcí, měly přístup i jiné osoby. Odvolací soud prý navíc zcela nesprávně stanovil výši škody, neboť poškozený uplatnil škodu jen do výše 2.702.754,90 Kč, od níž je třeba odečíst částky již uhrazené (stěžovatelem a garančním fondem). Stěžovatel nemohl ovlivnit konečnou výši škody, neboť státní zástupce převedené akcie zablokoval a v té chvíli už prý bylo jen věcí poškozeného aby se na vydání akcií dohodl [se subjekty, které měly akcie na účtech].
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným tím, že jako ředitel pobočky brokerského domu dne 10. 11. 2000 v rozporu s komisionářskou smlouvou dal - bez souhlasu a vědomí poškozeného klienta - pokyn k přímému obchodu akcií v RM-Systému. Konkrétně šlo o převod 6.000 ks akcí v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii, a to z klientského účtu poškozeného na účet R. K. bez finančního vyrovnání, čímž poškozenému způsobil škodu 8.400.000,- Kč. V tomto jednání krajský soud spatřoval trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku (§255 odst. 1 a 3 tr. zák.) a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let a zákaz zaměstnání ve společnostech zabývajících se obchodováním a správou cenných papírů na dobu sedmi let. V odůvodnění tohoto rozsudku (str. 29, řádek 9 zdola) krajský soud odkazem na konkrétní důkazy konstatoval, že stěžovatelem bylo účelově zřízeno konto R. K., kterýžto o celé věci neměl ponětí, pokyn k nákupu akcií nepodepsal a na akcie ani neměl peníze (viz i str. 16 dole cit. rozh.). Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel a poškozený (který byl se svým nárokem odkázán do civilního řízení poukazem na limitaci náhrady škody v pracovněprávních vztazích). Státní zástupce odvolání nepodal.
Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud rozsudek nalézacího soudu zrušil jen ve výroku o náhradě škody, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 5.190.000,- Kč. Stěžovatelovo odvolání soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že stíhané jednání, z něhož vyplývá, že stěžovatel se akcií popsaným způsobem zmocnil, mělo být právně kvalifikováno jinak, ale změně bránil zákaz reformationis in peius. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž mj. namítal, že neměl zákonem či smlouvou uloženou povinnost opatrovat či spravovat majetek poškozeného.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I. (srov. www.nsoud.cz/rozhod.php), Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele soud vyhověl a rozsudek odvolacího soudu, sp. zn. 5 To 12/2005, zrušil. Odvolací soud totiž jen obecným poukazem specifikoval jiné, v úvahu přicházející kvalifikace stíhaného jednání (hovořil o tr. činech zpronevěry či krádeže), takže nebylo lze spolehlivě konstatovat, zda změně právní kvalifikace skutečně brání zákaz reformationis in peius. Dovolací soud poukázal na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. 182/04 a I. ÚS 125/04) týkající se práva obviněného procesně reagovat na změnu právní kvalifikace a vyzval vrchní soud k ujasnění právní kvalifikace (např. i z hlediska trestného činu neoprávněného užívání cizí věci).
Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud po provedení dokazování nařízeného dovolacím soudem znovu odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl (vyhověl jen odvolání poškozeného a uložil stěžovateli povinnost nahradit škodu). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel nové dovolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Konečně z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 214/2006, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel.
Zásadní námitkou stěžovatele bylo porušení jeho práva účinně reagovat na změněné právní posouzení. Avšak této námitce nelze přiznat opodstatnění. Již od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., bylo stěžovateli nepochybně známo, pod jaké skutkové podstaty může být stíhané jednání podřazováno (srov. usnesení sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., str. 9 a 10). Vrchní soud v Olomouci pokyn dovolacího soudu splnil a dokazování doplnil (srov. rozsudek sp. zn. 5 To 93/2005, str. 5 dole, str. 6). Toto doplnění následně považoval za dostatečné i Nejvyšší soud ČR, který rovněž konstatoval, že relevantní odvolací námitky stěžovatele byly vypořádány (srov. usnesení sp. zn. 5 Tdo 214/2006, str. 14 odst. 1).
Ke kvalifikování stíhaného jednání jako trestného činu krádeže Nejvyšší soud ČR uvedl (srov. usnesení sp. zn. 5 Tdo 21/2006, str. 11), že stěžovatel si sjednal možnost disponovat s účtem R. K. (a tedy i nakládat s cennými papíry na tomto účtu) podle svého uvážení, doslova jak se mu zlíbí; přitom převod předmětných akcií zapříčinil rovněž stěžovatel. Naplnění znaků trestného činu krádeže má podle Vrchního soudu v Olomouci (srov. rozsudek sp. zn. 5 To 93/2005, str. 6 a 7) mj. vyplývat z výpovědí svědků manželů Konečných, svědka S., svědkyně B. i poškozeného. Z výpovědi svědka K. pak plyne, že tento svědek k nákupu předmětných akcií pokyn nedal a neměl na ně ani finanční prostředky (v rozsudku 50 T 8/2004, str. 18 se uvádí, že brokerská společnost měla zjistit, že výběry peněz poukázaných z tohoto účtu prováděl stěžovatel). Vrchní soud rovněž přiléhavě vysvětlil (rozsudek sp. zn. 5 To 93/2005, str. 8 a 9), proč objektivně nepřipadají v úvahu jiné právní kvalifikace jednání stěžovatele (vyloučil kvalifikaci dle ust. §255, §248 a §249 tr. zák.). Stíhané jednání popsané v rozsudku nalézacího soudu mělo být podle odvolacího soudu (srov. cit. rozh. sp. zn. 5 To 93/2005, str. 9 dole) správně kvalifikováno jako trestný čin krádeže (§247 odst. 1, 4 tr. zák.), což je však jednání přísněji trestné, a v aplikaci této skutkové podstaty v daném případě brání zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). K tomuto postupu obecných soudů nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, neboť je mj. plně v souladu s nálezy Ústavního soudu, na které poukázal stěžovatel.
V nálezu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, Ústavní soud konstatoval, že "změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace...ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu" (in Sb. n. u.", sv. 35, str. 273). V nyní projednávané věci však dokazování doplněno bylo a odvolací (a dovolací soud) transparentně a přesvědčivě odůvodnil, proč je třeba v (důkazy prokázaném) jednání stěžovatele spatřovat trestný čin krádeže. Jde tedy o odlišnou situaci, než byla situace popsaná v nálezu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 (Sb. n. u., sv. 34, str. 79; "Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, ‚doplňoval' dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz, zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení."). Tehdy totiž obecné soudy přesvědčivě neodůvodnily, proč nová právní kvalifikace dopadá i na skutkový stav zjišťovaný dosud pod zorným úhlem právní kvalifikace jiné. Presumpce neviny ani rovnost stran nebyly porušeny.
Stěžovatel dále namítal neprokázání subjektivní stránky stíhaného jednání, neboť prý nebylo prokázáno, že by stěžovatel bez vědomí a souhlasu poškozeného zadal pokyn k převodu předmětných akcií, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 36/98, podle něhož: "...vzhledem k principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky provedeného dokázání vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování a opomíjení všech uvedených momentů vede proto nutně k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (Sb. n. u., sv. 11, str. 43). Avšak tento odkaz je nepřiléhavý, neboť obecné soudy logicky dovodily, proč a na základě jakých důkazů je třeba obhajobu stěžovatele považovat za vyvrácenou (srov. rozsudek krajského soudu, sp. zn. 50 T 8/2004, str. 29 dole a str. 30 nahoře, rozsudek vrchního soudu sp. zn. 5 To 12/2005, str. 5 dole, sp. zn. 5 To 93/2005, str. 7, usnesení dovolacího soudu, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., str. 6 dole a sp. zn. 5 Tdo 214/2006, str. 8). Obecné soudy naplnění znaku zavinění opřely o zprávu společnosti RM-Systém (ze které vyplývalo, že pokyn k předmětnému převodu byl opatřen jménem stěžovatele - srov. str. 25 a 26 rozsudku nalézacího soudu), o výpovědi svědků popisujících chování stěžovatele poté, co celá událost vyšla v dubnu 2001 najevo, přičemž svědek Srnec neměl žádný vztah k věci a veškeré námitky, kterými stěžovatel napadal věrohodnost výpovědi poškozeného soudy přesvědčivě vypořádaly. Vypořádána byla i námitka, že přístup k terminálu RM-Systému, z něhož vzešel příkaz opatřený stěžovatelovým jménem, měly i jiné osoby (srov. rozsudek vrchního soudu, sp. zn. 5 To 93/2005, str. 7), neboť pak by bylo nelogické, aby stěžovatel poškozeného následně (a neúspěšně) žádal o podepsání pokynu k prodeji předmětných akcií. Stěžovatelovo tvrzení, že si předmětné cenné papíry vypůjčil, nebylo podpořeno žádným důkazem (srov. rozhodnutí vrchního soudu, sp. zn. 5 To 93/2005, str. 8 dole, rozsudek krajského soudu, sp. zn. 50 T 8/2004, str. 9, odst. 2), zato naopak bylo v rozporu s důkazy ostatními. Zdůvodněna byla i irelevance námitky, že pokyn musel projít rukama makléře (srov. např. usnesení dovolacího soudu, sp. zn. 5 Tdo 214/2006, str. 10, uprostřed), stejně jako požadavek upřesnění okamžiku blokace akcií ("není důležité, zda ke svému jednání... měl [stěžovatel] ... zmocnění, ale zda ho dopustil" - usnesení sp. zn. 5 Tdo 214/206, str. 7 dole). Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru, že by tímto postupem bylo porušeno Úmluvou a Listinou garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud jde o námitku neprovedení důkazu deníkem obchodníka s cennými papíry (resp. dotazem na RM-Systém), pak Ústavní soud konstatuje, že povinností obecných soudů není všechny navržené důkazy provést, nýbrž - za situace důkazy podpořené praktické jistoty o průběhu skutkového děje - zdůvodnit, proč provádění takových důkazů není třeba. Obecné soudy odůvodnily nevyhovění stěžovatelových důkazních návrhů (srov. rozsudek krajského soudu sp. zn. 50 T 87/2004, str. 21 nahoře, nebo rozsudek vrchního soudu sp. zn. 5 To 93/2005, str. 10 uprostřed), a ani zde nebyl jejich postup v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, in Sb. n. u., sv. 33, str. 377).
Stěžovatel rovněž napadal výrok o náhradě škody, avšak i zde odvolací i dovolací soud (v závěru odůvodnění svých rozhodnutí) přesvědčivě odůvodnily, proč je tento výrok správný.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu